Utricularia - sbírkové rarity
Pojednání o masožravých bublinatkách (Utricularia) v Živě (1990: 18 etc.) dalo tušit, že kultura nejatraktivnějších druhů je spojena s otevřenými otázkami autekologie. Několik fotografií a pěstitelských glos má dokumentovat pokroky při pěstování několika mimořádně vzácných nebo problémových bublinatek.
Shora a zleva: Porovnání velikosti dvou obřích bublinatek, rostoucích v cisternách velkých broméliovitých rostlin. Ledvinitý list patří druhu Utricularia reniformis, kopisťovitý Utricularia humboldtii; velikost dosažená v kultuře. - Lapací měchýřek a asimilační prýty australského druhu Utricularia biloba. Tyto orgány se podobají plovoucím bublinatkám, ač jde o druh terestrický. - Vývin embrya Utricularia humboldtii, poprvé v kultuře pozorovaný po vysemenění této unikátní rostliny v Botanické zahradě Liberec. Zcela dole různotvárnost prýtů téhož druhu (levá část rostliny - prýt natantní, střední část - prýt aerický, pravá část - prýt submersní). - velice vzácně pěstovaná miniaturní orchidoidní bublinatka Utricularia asplundii. Hlízky velikosti ječného zrna jsou adaptací na občasné vysychání stanovišť tohoto epifytického nebo epilitického druhu. Podle jedinců z Botanické zahrady Liberec kreslila R. Novotná.
Utricularia biloba
Jen řídce se nachází tato podivná bublinatka v oblasti od Severního teritoria po východoaustralský Nový Jižní Wales. Svérázné květy bereme u příslušnice australské květeny podvědomě jako samozřejmost, avšak zde udivuje i vzhled asimilačních orgánů. Ačkoli jde o terestrický druh, drobné, po půdě plazivé prýty jsou stromečkovitě větvené. Takový tvar je podobný plovoucím bublinatkám a liší se od lupenitých nadzemních orgánů většiny terestrických druhů. Také podzemní lapací měchýřky mají morfologii typickou pro vysloveně vodní bublinatky, takže jsou vybaveny dvěma větvenými "anténami" před ústím. Snad jde o archaický vývojový typ, na přechodu od plovoucích bublinatek k terestrickým.
Kultura se řídí pravidly platícími pro jiné terestrické bublinatky (viz Živa 1990: 65). U. biloba je ovšem nepříliš vitální druh a od pěstitele potřebuje pozornou a kvalifikovanou péči.
Utricularia biloba, terestrická bublinatka z východní Austrálie
Utricularia longifolia
Bujně rostoucí, avšak neochotně vykvétající brazilská orchidoidní bublinatka pro temperované až teplé skleníky. Květenství se podařilo dosáhnout neobvyklým způsobem pěstování. Zatímco jiné bublinatky je třeba zmlazovat přesazováním a dělením, tato vykvétá, teprve zestárne-li. Pěstujeme ji v košíčku pro epifyty, o rozměrech 15 X 15 X 8 cm, umístěném dnem do vody. Tam rostlina vysílá četné prýty s pastmi a odnožemi, čímž vzniká mohutný polykormon. Vykvétá potom jeho nejstarší, alespoň 2 roky nepřesazovaná část v košíčku.
Utricularia longifolia, jihoamerická epifytická nebo terestrická bublinatka. Snímky M. Studničky (není-li uvedeno jinak).
Utricularia endresii
Orchidoidní bublinatka pocházející z Ekvádoru, Kolumbie, Panamy a Kostariky, z výšek kolem 2 000 m n. m. Zobrazené květy, velké 40 mm, jsou v současnosti skutečnou raritou. Druh pěstujeme v prostorné vitríně s intenzívním, avšak rozptýleným osvětlením, v temperovaném skleníku, při 80 – 100 procentní vzdušné vlhkosti a častém kropení. Je to epifyt, rostoucí nejlépe v košíčku, ve směsi z kůry, živého rašeliníku a kořenů kapradin. Vyžaduje celoročně vydatnou zálivku, ač má vyvinuté hlízy fungující jako vodní rezervoáry, a nesnáší přitom vodu stagnující v substrátu. To ostatně platí stejně jako o blízce příbuzné, avšak mnohem odolnější a poněkud vzrůstnější bělokvěté U. alpina.
Utricularia asplundii
Pozoruhodná orchidoidní i když gracilní bublinatka z Ekvádoru, Kolumbie a Venezuely. Je specializovaná na růst na kolmých "mechatých" skalách a kmenech. Rychlý odtok vody ze substrátu znamená i možnost občasného vyschnutí, takže i tento druh patří k bublinatkám vybaveným hlízami s rezervou vody. Kopinaté asimilační orgány se tvarově sice podobají známé U. alpina, jsou však zpravidla menší a hlavně nápadně tenčí. Každý svazek několika hlízek tvaru a velikosti ječného zrna nese pouze 1 až 2 tyto "listy". Květy jsou asi 15 mm velké, v chudém květenství.
Utricularia reniformis, jihoamerický superepifyt obřích rozměrů
Tento druh se pěstuje obtížně. Nesnáší trvalé zamokření, vyžaduje občasný přísušek. Vzdušná vlhkost by měla být trvale vysoká. Teplotní nároky odpovídají nižším až středním polohám v rovníkové oblasti, tj. kolem 20 °C i více. Zajímavý je poměrně nedávný vědecký popis z roku 1975. V kultuře je teprve od roku 1988, díky importovaným rostlinám ze stolové hory z Auyán - tepui v Guayanské vysočině.
Utricularia humboldtii
Robustní epifyt z Guayanské vysočiny, z poloh nad 1 800 m n. m. Podle velikosti s ní soupeří U. reniformis (viz Živa 1990: 113 et 116). Obří lapací měchýřky U. humboldtii jsou v přírodě velké údajně až centimetr, v kultuře asi poloviční. Záhady kolem funkce pastí bublinatek by jistě byly více objasněny, kdyby tato rostlina nebyla příliš nedostupným a vzácným materiálem k výzkumům. Květenství mohou být včetně stopky dlouhá až metr a květy mají podle měření v Botanické zahradě Liberec rozměry až přes 40 mm.
Utricularia humboldtii s patrným zvláštním výběžkem, adaptací na život v cisternách broméliovitých rostlin.
Na bublinatce Humboldtově je ovšem nejpozoruhodnější její prazvláštní epifytismus, růst z vody a mikrocenóz v růžicích broméliovitých rostlin (nejčastěji Brocchinia tatei). Přizpůsobení takovému životu se projevuje již při klíčení. Měl jsem možnost tento malý zázrak skutečně pozorovat. Dopadne-li okřídlené létavé semeno do vody, začne jeho zelené embryo ihned ožívat a během několika hodin protrhne osemení. Rozvine se v relativně velkou rostlinku, podobnou semenáčkům čistě vodních, plovoucích druhů (viz kresby). Epifyt je tedy původně zařízen speciálně na vodní prostředí. Také emersně rostoucí dospělé rostliny mají natantní prýty, značně podobné listům známé akvarijní kapradiny Ceratopteris thalictroides. Vodní prýty ani semenáčky by asi žádný botanik nepřiřadil ke stejnému druhu jako vynořené prýty.
Utricularia humboldtii v růžici broméliovité rostliny Brocchinia tatei (Auyán - tepui, foto L. Bütschi).
Po stránce fyziologické jsou zvláštností také výběžky určené k dosahování do vyšších a vyšších "kapes" v úžlabí listů broméliovité rostliny. Bublinatka vyšle tuhý drátovitý šlahoun, rostoucí nejprve nahoru (negativně geotropicky), v určité výšce pak obloukovitě dolů (pozitivně geotropicky). Právě toto přechýlení geotropismu je rafinovanou adaptací. Jakmile se konec šlahounu dostane do vody, rozvětví se v kandelábrovitý nosič pastí a brzy vyraší v dceřinou rostlinu. Bublinatka Humboldtova může prorůstat i do mokrých mechových podušek. K vegetativnímu šíření z jedné hostitelské rostliny na druhou však není uzpůsobena. Brocchinia tatei, typický fytofor, mívá ostatně dřevnatý kmen a jednotlivé exempláře bývají nezřídka izolovány nehostinnou skálou. Zásadní význam pro šíření bublinatky mají proto semena. Je to ovšem cizosprašný druh, takže lze usuzovat, že potřebuje speciální opylovače schopné proniknout do šklebivých ostruhatých květů. V horách to mohou být i v tropech čmeláci.
Podle literatury lze U. humboldtii pěstovat v temperovaných sklenících. Podle zkušeností tam však vytváří jen slabé exempláře. Květu se podařilo dosáhnout kulturou při 10 až 15 °C v zimě a v létě v prostředí chlazeném co nejdelší dobu pod 20 °C. Druh je světlomilný, jak napovídají tuhé asimilační orgány. Přes zimu je vhodné dosvětlovat zářivkami na dvanáctihodinovou délku dne.
K sázení volíme malé děrované nádoby a substrát z vláknité rašeliny, rašeliníku, kůry a polystyrénu. Postaví se do vody, kam potom prorůstají výběžky s pastmi na zooplankton. Přikrmování není nutné, zato co nejčastější mlžení prospívá. Doba květu připadá na jaro, ale nejčasněji nasazená poupata často opadají pro nedostatek světla.
Patrně první květenství Utricularia humboldtii dosažené v kultuře.
Utricularia quelchii
Chladnomilná rostlina, klenot z vysokých poloh Guayanské vysočiny. Roste tam na stinných mechatých skalách na srázech stolových hor. Optimální stanoviště nachází při vodopádech, kde je dostatek vody, jež ovšem rychle odtéká ze substrátu. Vzduch je věčně prosycen vlhkostí, teploty se celoročně pohybují kolem 15 °C. V kultuře postačuje klimatizace jako u předešlého druhu. Důležitý rozdíl je ovšem v tom, že U. quelchii nikdy nesmíme postavit do vody. Pohyb vody v substrátu a velmi dobrý odtok je podmínkou úspěchu, kterým je nejen dobrý růst, ale v jarním období i květy velké až 45 mm. Tento druh tvoří na svých podzemních prýtech také hlízky s rezervou vody.
Utricularia quelchii, typická rostlina venezuelských stolových hor a unikát Botanické zahrady Liberec.
Příbuzným a podobným červenokvětým druhem ze stejné oblasti je U. campbelliana, která zřejmě ještě není v žádné sbírce. Přejme si, aby to tak zůstalo a alespoň tato rostlina nechť je nedostižným snem. Patří jedině do divočiny venezuelských stolových hor (tepuí), které by měly být předmětem přísné ochrany před sběrateli, cestovateli i vědci bez jasného poslání ve prospěch těchto lokalit.
Utricularia campbelliana (Auyán - tepui, foto L. Bütschi)
Copyright © Miloslav Studnička, 1992