Rosnatky význačné hibernakuly
Hibernakulum je přezimovací pupen, vzniklý hormonálně navozeným ustrnutím listů v počáteční fázi vývinu. Podobá se stěsnanému svazku zelených šupin, nebo nerozvinutých mladých listů. Nachází se na povrchu, zpravidla částečně zapuštěný v rašelině, rašeliníku nebo mechovém polštáři, někdy i přeplavený a zamrzlý v ledu. V tomto klidovém čili dormantním stadiu jsou rostliny odolné také vůči suchu.
Nekomplikovaná konstrukce hibernakula naznačuje, že je v průběhu evoluce nedávno vyvinutou adaptací. Ostatně v Australských Alpách a na Novém Zélandu se dodnes nalézá pozoruhodná rosnatka Drosera arcturi, která podle pozorování v kultuře tvoří jakýsi předstupeň k hibernakulu. Přes zimu neroste a má listy s nerozvinutou čepelí, avšak nestěsnané v pupen.
Hibernakulum je typické pro několik druhů na severní polokouli a dále se vyskytuje u australské až novozélandské rosnatky dvojité (D binata) a u jihoafrické rosnatky královské (D. regia). Známým příkladem je rosnatka okrouhlolistá (D. rotundifolia). Přestože právě tento druh má vůbec největší rozšíření, a je tedy evolučně úspěšný, celá nepočetná skupina jemu podobných rosnatek s hibernakuly představuje nepatrnou část rodu.
Obtížně pěstovatelná Drosera arcturi z alpínských poloh Austrálie, Tasmánie a Novém Zélandu je adaptovaná na tzv. denní klima, kdy teplotní rozdíly během dne jsou větší než mezi ročními obdobími. V přírodě má listy dlouhé až 10 cm, v kultuře však jen okolo 3 cm.
Dormance je u těchto rosnatek chemicky podmíněná a končí enzymatickým odbouráním inhibitoru růstu. K tomu je nutná perioda chladu, v přírodě nastávající počátkem jara, v kultuře někdy označovaná z toho odvozeným termínem "vernalizace". Není-li rosnatkám poskytnuto toto chladné mezidobí, v přílišném náhlém teple naraší a opět upadají do sekundární dormance. Vernalizace probíhá u chladnomilnějších druhů při 0 - 4 °C, u teplomilnějších asi při 10 °C (D. binata, D. filiformis, D. regia).
Druhy z české flóry
Popisovat D. rotundifolia, D. intermedia, D. anglica (= D. longifolia) a D. x obovata (= D. anglica x D. rotundifolia) není třeba, neboť údaje o nich jsou dobře dostupné v každém určovacím klíči. Přínosem může být spíše několik sice útržkovitých, ale zato méně známých poznámek.
Rozlišování druhů s protáhlou čepelí činí někdy problémy, ale je snadné, porovnáme-li květenství. U D. intermedia je stopka květenství vystoupavá (ve tvaru L), kdežto u D. anglica je přímá. D. x obovata je poměrně robustní rostlina, která je vždy sterilní. Všechny "čisté" druhy mají vždy semeníky plné, neboť jsou autogamické.
D. anglica se může křížit i s D. intermedia, ale také s. exotickými druhy. Umělými hybridy jsou například D. i. ,Watari` (= D. anglica x D. spathulata) nebo D. ,Anfil` (= D. anglica x D. filiformis), množitelné pouze vegetativně. Existuje také zajímavá teorie, že sama D. anglica je výsledkem pradávné hybridizace mezi D. rotundifolia a severoamerickou D. linearis. Tuto domněnku podporuje skutečnost, že D. anglica dosti toleruje vápník a vyšší pH půdy. Biotopy D. linearis se totiž vyznačují pro rosnatky netypickou alkalickou půdou.
Rosnatka anglická (Drosera anglica) je na území České republiky kriticky ohroženým druhem
Další zajímavostí D. anglica je porovnání různých dílčích populací druhu. Některé jsou dlouholisté, jiné krátkolisté. Ve sbírce Botanické zahrady v Liberci je možné se přesvědčit, jak se i v totožných ekologických podmínkách různí dlouholisté švédské rostliny a krátkolisté z Čech.
Udivující jsou areály D. anglica a D. intermedia. Jsou to rostliny rozšířené nejen cirkumpolárně, ale doslova od severního subarktického pásma až do středoamerických a jihoamerických tropů. U často pěstované D. intermedia se běžně udává, zda jde o tropický, anebo subarktický biologický "druh". Oba tyto morfologicky nerozeznatelné "druhy" se liší odolností vůči mrazu, přičemž tropický je za příznivých světelných a teplotních podmínek schopný vegetovat i přes zimu. Jak naznačuje pozoruhodný postřeh L. Ďurišové, snad bude možné v budoucnu skutečně i morfologicky rozlišit tyto rosnatky podle struktury osemení. Česká společnost pěstitelů masožravých rostlin by tím určitě udivila botanické experty.
Překvapením nedávných let byl doložený výskyt D. anglica na Havaji. Bylo by jistě možné uvažovat o zanesení semen výškovými větry. Ta však nejsou uzpůsobena k anemochorii (rozdíl oproti D. rotundifolia). Daleko pravděpodobnější je avichorie, za přispění tažných ptáků vyhledávajících mokřady.
Pro tuzemské botaniky je ovšem nejzajímavější rosnatka okrouhlolistá (D. rotundifolia). Je ekologicky neobyčejně tolerantní, takže roste na slatinných loukách a slatiništích, na rašeliništích od nížin do alpínského stupně, na mokrém písku v, pískovnách, ba existuje i kuriózní údaj z venkovského fotbalového hřiště. Jak se různí tato naleziště, tak proměnlivý je vzhled rosnatky. Jen 4centimetrové, k rašelině přitisklé růžice z vrchovišť jako by patřily jinému druhu než robustní, bujně nahoru z rašeliníku trčící, střídavě olistěné rosnatky z některých slatinišť.* (* Slatiništěm zde rozumíme mokřad s rašelinnou půdou s vyšším podílem minerální složky než má rašelina. Vrchoviště je speciální případ horského rašeliniště.) Zda jde o rozdíly vyvolané jen ekologickými podmínkami, anebo i o projev genetických rozdílů, není dodnes spolehlivě prozkoumáno. Obvyklou metodou k řešení takové otázky je pěstování reprezentativního počtu jedinců ze srovnávaných populací ve stejných podmínkách. Sotva však lze takto postupovat v případě D. rotundifolia, když rostliny v kultuře zpravidla mizerně rostou bez ohledu na svůj původ. Bylo by proto vhodnější použít metody transplantační, tj. přemístění nejméně 30 náhodně vybraných jedinců mezi lokalitami.
Je vůbec možné, aby izolace trvající u dílčích populací rosnatky okrouhlolisté (soudě podle mocnosti půdy a z toho odvozeného stáří lokalit) pouze stovky až tisíce let mohla tak geneticky rozrůznit tento druh? Musíme připustit, že ano, neboť víme o přímé samosprašnosti (za špatného počasí až krytosnubnosti čili kleistogamii) druhu. Genetické důsledky samosprašnosti vedou v krátké době asi jen 12 generací k téměř úplné homozygotnosti, kdy většina genů je tvořena 2 stejnými alelami. Populace homozygotů je proto velmi ovlivnitelná selekcí určovanou prostředím, daleko více, než populace cizosprašných, heterozygotních rostlin. Také mutace se u autogamických druhů hned projevují navenek (fenotypově se realizují) a jsou selekcí podporovány, anebo hned potlačeny. Různá prostředí působí potom odlišně na frekvenci genů v populacích. Tyto efekty jsou ještě umocněny životní strategií rosnatky, která osídluje různé příležitostně příhodné lokality (viz pískovny). Tam ovšem rostlina proniká nikoli jako celá populace, ale jen jako výsadek omezeného počtu semen. Ta v sobě nenesou celou variabilitu mateřské populace, ale jen omezený náhodný výběr genů. Tato ztráta (genetický drift) vede ke značné stejnorodosti potom nově rozbujelé populace. Pečlivý taxonomický rozbor celkové druhové populace D. rotundifolia by snadno mohl vyprodukovat přehršli mikrospecií, subspecií a variet. Biologové si za takové situace pro snazší porozumění někdy vypomáhají teorii "démů", aniž by neúčelně zasahovali do botanického systému (Živa 1987: 85 etc.). Rozličné dílčí populace téhož druhu potom označují jako různé démy.
Takto teoreticky připraveni můžeme dospět k tajuplným herbářovým položkám uloženým v herbářích katedry botaniky Přírodovědecké fakulty UK. Obsahují robustní exempláře rosnatek, s několika květenstvími z téže růžice a s listy vpředu mírně ledvinovitě vykrojenými; jinak však budí dojem D. rotundifolia. Mají provizorní označení "D. renifolia". Autor těchto sběrů z českolipska, zesnulý známý geobotanik RNDr. Tomáš Sýkora, uvažoval i o jménu "D. bohemica". Jak je patrné z předeslaných teoretických poznámek, potvrzení existence předpokládaného taxonu by rozhodně vyžadovalo morfologické a zejména biometrické údaje srovnávající rosnatky na úrovni populací. Nelze se obejít také bez studia chromozómů a genetické stability pozorovaných morfologických znaků, jehož výsledek dnes nelze předpovědět. Obří rosnatky, které jsem měřil i na jiných lokalitách, však každopádně stojí za pozornost. Například na baltském ostrově Usedom jsem viděl rosnatky okrouhlolisté o průměru růžice až 95 mm. Rekord v mých měřeních však patří rostlině z Rádla u Jablonce n. Nisou, s těmito charakteristikami: průměr růžice 132 mm, rozměry čepelí bez tentakul 14 x 14 mm. počet listů v růžici 13 (z toho 5 aktivních jako lapací orgány, ostatní opotřebené), počet květenství 4, výška květenství 250 mm.
Drosera binata var. dichotoma je přírodním polyploidem zvláště robustního vzrůstu (bizarní listová čepel měří až 30 cm). pochází z Nového Zélandu a východní Austrálie. Snímky M. Studničky.
O druzích z české květeny je třeba napsat, že D. anglica a zejména D. intermedia jsou ohroženy vymřením na území republiky, ale za druh kriticky ohrožený je podle Dostálovy Nové květeny ČSSR nutno pokládat i D. rotundifolia. Za dané situace má pro zachování genofondu význam i umělá výsadba na vhodných lokalitách, jinak přírodovědě zůstanou sice přesné fytogeografické informace historické ceny, ale zanikne předmět výzkumu. Tak varuje případ definitivně vymřelé příbuzné rosnatek, aldrovandky měchýřkaté, Aldrovanda vesiculosa, o níž jsme referovali ještě poměrně nedávno (Živa 1984: 173 etc.).
Pěstované exotické druhy
Také skupina rosnatek s hibernakuly zahrnuje rostliny velice vhodné pro expoziční i okrasné účely. Je to zejména již zmíněná rosnatka dvojitá (D. binata). Její dlouze řapíkaté listy mohou měřit několik decimetrů, přičemž rostlina tvoří bohatě olistěné trsy chocholovitého vzhledu. Kromě typických rostlin, jednoduše vidličnatými listy (pěstiteli označované jako T-forma) se v teplejších částech východní Austrálie vyskytuje var dichotoma (s 2x vidličnatými listy) a var. multifida (s vícekrát vidličnatými listy). Tyto variety jsou polyploidní. Prvá je mnohem robustnější než typické rostliny a liší se také tím, že nemá žlázy červené, ale zcela bezbarvé. Druhá má sice bohatěji členěné listy, ale ty jsou plihé, poléhavé či převislé. Je také v růstu nejméně bujná. Pro rosnatku dvojitou a její variety jsou typické bílé květy. V liberecké sbírce je však i D. binata var. multifida cv. Pink Flower, která má květy narůžovělé a listy sytěji zelené než bledě žlutozelená obyčejná var. multifida. Je patrné. jak geneticky velmi variabilním druhem je D. binata, u níž jsou známé nejen 2n = 32 a násobky tohoto počtu, ale i aneuploidy (počet chromozómů není násobkem n).
Všechny odrůdy rosnatky dvojité hluboce koření, a proto se pěstují v 25 cm hlubokých nádobách. Vyžadují celoročně mokro. Přes zimu mají mít chladné období s teplotami 4 - 15 °C. Při těchto teplotách ztrácejí olistění, a mohou tudíž být umístěny i v horších světelných podmínkách. V létě dobře prospívají buď na světlém místě skleníku, anebo na polostinném, chráněném a vlhkém místě venku. Množí se výsevem (po umělém sprášení), kořenovými řízky, dělením a pomocí rostlinek rašících z listů skloněných do vody. Jsou to nejodolnější pěstované rosnatky, vynikající rozměry i nevšedním vzhledem. Škoda jen, že ke kořisti sklánějí jen tentakula a čepel ohýbat nemohou. Jsou však přesto schopny ulovit a strávit i dosti velkou kořist, jako jsou motýli.
Také největší severoamerická rosnatka D. filiformis je svými čárkovitými přímými listy, třpytícími se velkými krůpějemi sekretu, opravdu velmi efektní. Kromě typické var. filiformis se rozeznává ještě mohutnější. až půl metru vysoká var. tracyi. První má žlázy červené, druhá zcela bezbarvé. Tento druh má také nevítané vlastnosti. Především to je překvapivě časné zatahování, nastávající již v srpnu. Příčinou je adaptace na krátkou, horkou a suchou periodu, typickou pro domovinu druhu na jihovýchodě USA. Na sucho musí být rosnatka připravena, neboť nejčastěji roste na méně mokrých písčitých partiích slatinišť. Její hibernakula, opředená bílou až rezavou plstí, jsou asi více obranou vůči suchu než vůči tam vzácnému mrazu. V kultuře se proto nechává zimovat za stejných teplot jako D. binata, ale substrát se nechává téměř vyschnout. Chceme-li prodloužit uměle vegetaci až do září. můžeme toho docílit úplným odstřižením stárnoucích listů nad právě se tvořícím hibernakulem. Takto ovlivněná rostlina- změní poměr fytohormonů, neboť právě stárnoucí listy produkovaly inhibitor. Výsledkem je přerušení tvorby hibernakula a opětné vyrašení.
Rosnatka královská (D. regia), původem z jižní Afriky, je skutečně majestátní. Její růžice se skládají z několika úzce kopinatých, 25 až 40 cm dlouhých listů. Ty jsou obloukovitě prohnuté a široce rozložené, takže růžice mají "pavoukovitý" vzhled. Rozkladité květenství se skládá z postupně se otvírajících, růžových a poměrně velkých zvonkovitých (avšak samozřejmě volnoplátečných) květů. Jsou proterandrické, takže v době uzrání prašníků jsou blizny ještě paličkovité a teprve později se rozvírají ve štětičky. Umělé opylení se nedaří, ač sprašuji jedince z různých přírodních lokalit. Rosnatka královská se však dobře množí kořenovými řízky. V literatuře je popsáno i množení "in vitro", započaté z předem sterilizovaného fragmentu listu.
Přezimovací pupeny (hibernakula) rosnatek druhů (zleva) Drosera intermedia, D. anglica, D. filiformis. Šupinovité listy tvořící hibernakula se liší počtem i svým oděním. Kreslila R Novotná
Zvláštní poznámku je třeba věnovat autekologii D. regia. V létě snáší velmi dobře kulturu podobnou jiným rosnatkám v tom, že její květník může stát ve vodě. V zimě to však neplatí. Jako rostlina svažitých poloh potřebuje v tomto obtížném období jen vodu protékající substrátem. Právě proto má být půdní směs hodně štěrkovitá, obzvláště propustná. Přes zimu se zavlažuje zásadní: zálivkou shora. Neznalost této maličkosti vede zpravidla ke ztrátě této cenné a velice vzácné rostliny.
Druhou příčinou neúspěchu bývá příliš opatrnický způsob kultury. Jestliže pěstitel rostlinu jen zbožně pozoruje a nechá ji zestárnout, přes zimu o ni určitě přijde. Vhodná doba k zmlazovacímu zásahu je po odkvětu, zhruba v červnu. Tehdy každou odkvetlou rostlinu zbavíme substrátu, odřízneme zbytek květenství, odlomíme přestárlou bezlistou bázi stonku (zdřevnatělý kmínek) a odtrhneme i část živých kořenů pod růžicí; tu pak vsadíme tak hluboko, aby mohla zakořenit z vrcholové části.
Copyright © Miloslav Studnička, 1994