Rosnatky s hlízami
Vžitou představu o rosnatkách jako zpravidla mokřadních rostlinách nesplňuje početná skupina druhů ze suchých území jihozápadní Austrálie. Jsou to kraje přes léto doslova vyprahlé a místní tvrdolistou vegetaci z křovin a nízkých stromů stíhají v několikaletých intervalech požáry. Rosnatky tedy mohou být typickými pyrofyty, schopnými absolvovat krátkodobé působení půdních teplot kolem 60 °C a v některých případech kvetoucími jen po požárech (Drosera erythrorhiza, D. zonaria aj.).
Vrcholem je potom načasování jejich biorytmů tak, že rašení nastává na podzim a vegetace končí jarem. Jen přímořská, vlhká a teplotně mírná zima (s průměrem kolem 12 °C a absolutními minimy až kolem - 4 °C) poskytuje totiž rosnatkám potřebnou vodu. Léto přežívají zdejší rosnatky v bezlistém stavu, pomocí hlízek. Jsou to trvalky, často průkazně dosahující věku několika desítek let.
Rosnatka velkolistá (Drosera macrophylla) je jedním z druhů rostoucích pouze ve Wongan Hills. Má růžice o průměru až 12 cm a v zemi oranžovou hlízku obalenou hnědými suchými suknicemi. V kultuře bylo pozorováno, že listová růžice není v pravém slova smyslu přízemní, nýbrž nadzemní, na krátkém stonku. Snad je tomu stejně i v přírodě a lepkavé listy jsou tak chráněny před znečištěním pískem.
Zvýšený zájem o tyto vzácné rostliny vyvolal Allen Lowrie, ředitel australských zlatých dolů a prospektor hledající také klenoty z rodu Drosera. Zřídil firmu zasílající hlízy a semena, napsal i 2 knihy plné terénních informací o australských rosnatkách. Lowrie je také terčem kritiky, neboť nová jména jsou ve zmíněných knihách zveřejněna zatím bez platných latinských popisů, opravňujících podle závazných pravidel rostliny pojmenovávat.
Morfologie
Když jsme se již nepřímo zmínili o taxonomii, uveďme, že hlíznaté rosnatky tvoří samostatný podrod Ergaleium. Ten se podle morfologie druhů dělí ve 3 části. Sekce Ergaleium zahrnuje přes 20 druhů, vyznačujících se dlouhou, někdy i větvenou lodyhou, buď přímou, anebo šplhavou. Drosera gigantea dosahuje výšky 1 m a šplhavé druhy D. macrantha a D. pallida mohou měřit až 1,5 m. Pro rosnatky z této sekce jsou rovněž charakteristické zvláštní štítovité listy (řapík nasedá nikoli na okraji čepele, ale na rubové ploše). Čepele jsou u některých druhů kulatě mističkovité a nasměrované lícovou lepkavou plochou dolů. U jiných druhů jsou čepele protaženy ve 2 růžkaté výrůstky, opatřené zvláště dlouhými tentakuly. Listy někdy vyrůstají v 3četných přeslenech, kde střední list je větší než oba postranní. Čepele všech druhů jsou zpravidla menší než 1 cm a je zvláštní, že svých normálních rozměrů dosahují již u velmi mladých jedinců. Nejmenší a největší exempláře v populaci tak mají stejně velké listy. Některé druhy mají v mladém stadiu nejprve přízemní růžici, nikterak neprozrazující, jak prazvláštní jsou dospělé rostliny.
Sekci Stolonifera tvoří jen 4 druhy, jež mají přízemní růžici a z ní vyhánějí dosti krátké, přímé nebo vystoupavé lodyhy. Lisy jsou vějířovitého tvaru a přitom žlábkovitě prohnuté.
Sekce Erythrorhiza má 8 druhů, všechny s růžicemi širokých, jazykovitých až vejčitých listů. U největších druhů dosahují růžice průměru 12 cm (D. erythrorhiza, D. macrophylla). U posledně jmenovaného druhu je patrné, alespoň v kultuře, že růžice není vysloveně přízemní, ale je ve skutečnosti díky krátkému stonku oddálena o několik milimetrů od půdního povrchu. Lepkavé listy jsou tak méně znečišťovány sypkým písčitým substrátem.
Do příbuzenstva hlíznatých rosnatek je zřejmě třeba počítat ještě 2 další druhy, jež netvoří hlízy. Je to nezatahující vytrvalá D. hamiltonii (zmíněná tudíž v pokračování viz Živa 3/1993) a jednoletá D. glanduligera. První roste na trvale mokrých místech mokřadů, druhá přežívá suchou periodu jen semeny. Má tedy životní strategii pouštních a polopouštních efemer.
Schematická kresba pouštní hlíznaté rosnatky Drosera erythrorhiza ze suchých oblastí jihozápadní Austrálie. l - přízemní listová růžice, 2 - podzemní odnož se založenou dceřinou hlízou, 3 - jednoleté adventivní kořeny 4 - postranní oddenek, 5 - vrstevnatý obal (až desítky suknic ze starých hlíz), 6 - matečná hlíza, 7 - nová hlíza, tvořící se uvnitř staré. Podle K. W. Dixona kreslila R. Novotná.
Typickým orgánem rosnatek celého popisovaného podrodu jsou kulaté nebo hrudkovitě krabaté hlízy, jejichž běžná velikost je 5 až 20 mm, u D. bulbigena však jen 2 mm, u D. gigantea a D. pallida zase až přes 30 mm. U různých druhů, případně variet, se liší barvou, od bílé přes žlutou až po hnědočervenou. U druhů ze zvláště suchých stanovišť se zachovávají kolem hlíz mnohovrstevné papírovité obaly, pozůstatek po vyžilých hlízách z předešlých roků. Nová hlíza se totiž utvoří uvnitř staré, takže každým rokem přibývá další vrstva obalu. Ten mechanicky i tepelně chrání hlízku při objemových změnách okolní vysychající zeminy i jejím prohřívání v žáru letního slunce. Z hlízy, uložené většinou 5 až 10 cm hluboko (u D. gigantea až kolem 60 cm), musí každá rosnatka na počátku vlhkého období proniknout na povrch tenkým provazcovitým výhonem. Jeho cesta bývá usnadněna průduchem po starém zetlelém výhonu, což je důležité zejména ve spékavých lateritech. Z tohoto podzemního stonku vyrážejí kořeny, ovšem jen krátké a nevětvené. U některých druhů z něj také raší vodorovné výběžky, dlouhé až několik centimetrů, a na jejich koncích se tvoří dceřiné hlízky. Tento způsob rozmnožování má velký význam v životní strategii například u D. erythrorhiza a D. zonaria, druhů z mimořádně suchých stanovišť. Stejnou schopnost ovšem mají i některé druhy vlhkomilnější.
Květy mají u hlíznatých rosnatek nejen obvyklou bílou nebo růžovou barvu, ale i žlutou (Drosera neesii subsp. neesii, D. subhirtella).
Ekologie a pěstitelský receptář
Úvodní zmínka o makroklimatických podmínkách nestačí k vysvětlení ekobiologie různých hlíznatých rosnatek. Má-li být zvládnuta jejich dosud málokdy úspěšná kultura, je třeba věnovat kapitolu dalším ekologickým informacím.
První, o co se pěstitel zajímá, je substrát. Ten však v daném případě není problémem, neboť hlíznaté rosnatky osidlují v přírodě písčité rašelinné půdy i čistý křemenný písek, štěrkovité půdy se žulovým skeletem a hlinité laterity (pozůstatky z tropické geohistorie). Všechny tyto substráty jsou živinami extrémně chudé, nevápnité, kyselé (pH 4,8 až 6,2). V kultuře vyhovuje směs rašeliny a bílého křemenného písku zrnitosti 0,5 - 1 mm, přibližně v poměru 1:1.
Rosnatka obrovská (Drosera gigantea) patří k nejvzrůstnějším druhům svého rodu, avšak lapací orgány má malé, i když početné. Mívá hlízy až přes půl metru hluboko, kde v mírném vlhku přečkávají suché léto. V zimě lze ale spatřit exempláře rostoucí i z vody v kalužích a periodických jezírkách.
Kardinální důležitost má vlhkostní režim půdy, kde se požadavky druhů různí. Množství srážek a délka vlhkého období se zmenšují směrem od pobřeží do nitra kontinentu, takže společenstva hostící rosnatky představují škálu od vysokokmenného blahovičníkového lesa až po krajně suché keřové formace, kde období sporých dešťů trvá také jen 3 měsíce. Na velmi suchých biotopech se rosnatky dokonce shlukují při větších keřích, kde díky stoku srážek po větvích nebo kmíncích půda mívá největší zásobu vody. Například extrémně suchomilná D. erythrorhiza vytváří celé koberce až 200 jedinců pod hluboce kořenícími mohutnými keři Banksia ornata (Proteaceae). Právě u této dřeviny byl vlhkostní půdní gradient v rhizosféře podrobně prozkoumán a naznačená ekologická závislost rosnatky byla exaktně vysvětlena. Podobně fungující dominantní dřevinou však mohou být například i známé žlutokapy (Xanthorrhoea), zvané pro své kmínky ožehnuté přírodními požáry "black boys".
Problém znalosti vlhkostních požadavků rosnatek nelze řešit jen podle klimadiagramů příslušejících místům jejich výskytu. Záleží totiž i na tom, zda rostou v sušších či vlhčích částech mezoreliéfu. Vlhkostně příznivější místa se nacházejí nejen ve sníženinách, ale také při pramíncích na úpatích osamělých žulových skalisek, tzv. granite outcrops. Typickými druhy takových přes léto zanikajících pramenišť jsou druhy D. bulbosa, D. macrophylla, D. peltata, D. ramellosa, D. stolonifera subsp. rupicola a D. subhirtella i jiné. Prýty druhů D. gigantea a D. myriantha, pokládaných za zvláště vlhkomilné, rostou v době dešťů často přímo z vody. Také růžice D. bulbosa se nezřídka ocitají na nějaký čas zcela pod vodou, ač v létě snese rostlina naprosté vyprahnutí. Druhy D. erythrorhiza a D. zonaria zase rostou na vždy spíše sušších píscích a nejsou vázány na vlhčí partie terénu. Také hloubka uložení hlíz se u různých druhů liší a mírně kolísá i podle kvality půdy. Pěstitelé tedy při napodobování podmínek přirozených biotopů mají nelehkou situaci.
Rosnatka Drosera stolonifera je velmi variabilním druhem, tvořícím na počátku vegetační periody nejprve růžici listů a poté několik květonosných lodyh. Je známá schopností lovit motýly, tedy relativně velkou kořist. Má širokou ekologickou amplitudu, avšak i ona striktně vyžaduje suchou periodu.
Jak tedy při kultivaci postupovat? První pravidlo, jež jsem po vlastních trpkých zkušenostech nalezl, je sázet hlíznaté rosnatky do velmi objemných, alespoň 8litrových a nejméně 20 cm hlubokých nádob. Díky tomu lze docílit velmi pomalého vysychání na konci vegetační sezóny. Rychlé vyschnutí, k němuž snadno dochází v malých květnících volených jen podle odhadu úměrně velikosti rostliny, znamená pro rosnatky zánik.
Takto správně založené kultury se mírně zavlhčují od konce srpna. Doba rašení se různí podle druhu. Teprve po vytvoření nadzemních orgánů půdu plně zamokříme. Brzy se začne projevovat problém se světlem, které je na podzim a v zimě vždy nedostatkové, i když kratší délky dne jsou vyhovující. Požadavky rosnatek na světlo jako zdroj energie jsou tak vysoké, že umělé zdroje jsou jen bezvýznamnou pomocí. Pro rostliny musíme vyhledat ve skleníku jedině takové místo, kde intenzita přirozeného osvětlení je co nejvyšší.
Na jaře, když nastává konec vegetační sezóny hlíznatých rosnatek, začíná důležitý čas pozorování. Jednotlivé druhy se liší svými biorytmy, takže zatahují v různou dobu. Odumření nadzemních částí bývá kompletní a rychlé. Při prvním náznaku žloutnutí a ztráty sekreční aktivity je bezpodmínečně nutno nádobu s rosnatkami nechat zvolna vysychat. Suchomilné druhy mohou být po celé léto v naprostém suchu. Někdy doporučované vyjmutí hlíz a uchovávání v papírových sáčcích však není ideální. Vlhkomilnější druhy (D. gigantea, D. myriantha, D. neesii a některé odrůdy D. menziesii) udržujeme ve velmi slabě vlhkém substrátu. Příliš vysoká půdní vlhkost může ovšem způsobit v květnu až červnu druhé, abnormální vyrašení, a tím způsobit oslabení a úhyn rostlin.
Biorytmy hlíznatých rosnatek jsou také ovlivňovány teplotními podmínkami, a to neobvyklým způsobem. Vysoké teploty kolem 30 °C podporují dormanci, kdežto nízké navozují rašení. V přírodě se půda v malé hloubce, kde bývají u většiny druhů hlízy, prohřívá v době letního klidu až na teploty kolem 40 °C. V době podzimního probouzení je měsíční průměr kolem 12 °C, noční minima pochopitelně nižší. To je třeba napodobit v kultuře, takže zatímco v době letního vegetačního klidu dbáme na dostatečně vysoké teploty, od druhé poloviny srpna využíváme venkovních nočních poklesů teplot. Tím ve správnou dobu skončí dormance hlíz a podpoří se rašení.
Pokusy s "přečasováním" západoaustralských hlíznatých rosnatek tak, aby vegetovaly během našeho léta, končí zpravidla vysílením a úhynem těchto rostlin.
Výsevy
Pěstitelé se shodují v tom, že nejspolehlivější je začínat kulturu z dospělých hlíz a rostliny množit z odnoží, případně ze stonkových řízků. Výsevy jsou však často jedinou možností k získání těchto rosnatek. Semena bývají větší, než je běžné u jiných druhů, a také si déle podržují klíčivost. Jen část klíčí prvním rokem po výsevu, další podíl pak ve druhé a někdy až třetí sezóně. Skutečná nejdelší doba klíčivosti v přirozených podmínkách není však prozkoumána u žádného druhu.
Vzácný endemit z Wongan Hills severovýchodně od australského Perthu, Drosera stricticaulis. Je blízce příbuzná rozšířenější D. macrantha. Snímky M. Studničky.
Rozdělení semen na podíly, schopné klíčit po různě dlouhé době, zvyšuje naději, že rosnatky úspěšně ze semen vyrostou. To se podaří jen v obzvláště vlhkém roce, jinak málo objemné a mělce uložené hlízky semenáčků zajdou suchem. Čím mohutněji se semenáček vyvine, tím větší má naději na přežití léta. K tomu je důležitá rezerva živin v semeni a živočišná kořist. V kultuře je správné semenáčky přikrmovat uměle odchovanými octomilkami (Drosophila melanogaster).
Vysévá se zásadně počátkem září, do objemných květníků doporučených i pro dospělé rostliny. V důležitém období po zatažení semenáčků je vhodné občas jim zmírnit sucho postřikem půdy. Vypěstování dospělých rostlin trvá podle druhu 3 až 6 let.
Jihovýchodní Austrálie a jižní Afrika
V jihovýchodní Austrálii, ležící v zóně zimních srážek stejně jako jihozápadní Austrálie, se hlíznaté rosnatky vyskytují v malém počtu druhů. Roste zde růžicovitá D. whittakeri, šplhavá D. planchonii (též na Tasmánii) a D. peltata s přízemními růžicemi a přímými lodyhami. Poslední druh se zde vyskytuje jak v nominálním poddruhu (viz Živa 1/1994), tak v subspecii auriculata (= D. auriculata). Ta se udává ze všech východních států Austrálie, Tasmánie a Nového Zélandu, až po 44° jižní šířky. Oba poddruhy D. peltata jsou rozšířeny jak v územích s letními dešti, tak se zimními dešti, od tropů do mírné klimazóny. Jsou to i v kultuře nejodolnější hlíznaté rosnatky, které lze dokonce pěstovat v trvale mokrém substrátu. Během roku však přesto občas zatáhnou a tehdy jim mírný přísušek prospívá.
Jihoafrické rosnatky Drosera cistiflora (vlevo) a D. pauciflora jsou obdobou a paralelní vývojovou linií australských hlíznatých rosnatek. Jsou to rovněž geofyty vegetující pouze od podzimu do jara a na léto zatahující do podzemních orgánů. Při kultivaci na opačné polokouli se chovají vzhledem k místním ročním obdobím stejně.
Velmi podobné ekobiologické vlastnosti jako hlíznaté rosnatky mají jihoafrické druhy z podrodu Ptycnostigma, jmenovitě D. cistiflora, D. pauciflora a D. alba. První 2 druhy se občas pěstují, a sice stejně jako vlhkomilnější australské hlíznaté rosnatky, tedy s dobou mírného sucha přes léto. Všechny tři druhy mají místo hlíz jen dužnaté kořeny, spojené s nadzemními částmi tenkým několikacentimetrovým výběžkem.
Výsev semen se provádí také v září. Zajímavý vývin semenáčků znázorňuje ilustrace. Rostliny sílí jen velice pomalu a jsou proto velice vzácné ve sbírkách. Květy jsou největší odměnou za čekání na úspěch, neboť jsou obrovské a mohou mít nejen bílou nebo růžovou barvu, ale i zářivě červenou a žlutou (D. cistiflora).
Zmíněná D. alba je rostlinou opravdu zvláštních stanovišť, a proto se zatím nedaří uvést ji do kultury. Botanická zahrada v Liberci má sice čerstvý import tohoto druhu, avšak úspěšná kultivace je zatím velkou otázkou. Neuvěřitelnou ekologii druhu nechť vylíčí dosud nepublikovaná informace z dopisu jihoafrického kolegy E. Greena:
"Navštívili jsme oblast s Drosera alba v létě 1989. V minulosti jsem navštívil horu Giftberg čtyřikrát, ovšem vždy v zimě, kdy v Kapsku prší. Na Giftbergu ovšem jen 130 mm ročně, přičemž letní teploty často dosahují 40 °C. Ta oblast je polopouštní, s keři a mnoha sukulenty typu Lithops. V zimě zde roste D. alba v miliónech, pokrývá půdu a někdy je i ponořena v loužích. Jílovito-písčitá půda, mocná jen asi 8 cm, je nahromaděna v mělkých depresích kompaktního skalního podkladu. V létě se drobí v prach. Tam, kde je půda hlubší, se D. alba nikdy nevyskytuje, a to nikoli v důsledku konkurence. Voda, nezbytná ve větším množství pro krátkou vegetaci D. alba, musí totiž být zadržena právě v oněch nepropustných mělkých skalních mísách."
Copyright © Miloslav Studnička, 1994