Rosnatky australského severu
Rosnatky tropické až subtropické severní Austrálie jsou natolik svérázné, že stojí za zvláštní pozornost. Zmíněné území má na rozdíl od ostatních částí kontinentu fytogeografický vztah k flóře jihovýchodní Asie. Některé z rosnatek jsou proto společné oběma světadílům (D. burmannii, D. indica, D. spathulata). Jiné jsou však severoaustralskými endemity, vzhledově prazvláštními a ekologicky ještě podivuhodnějšími. Pouze v severovýchodní Austrálii například existují rosnatky dokonale přizpůsobené podmínkám tropického deštného lesa (D. adelae, D. prolifera, D. schizandra). Další typicky australskou formací hostící rosnatky je slunná blahovičníková savana. Na chudých půdách místy existují mokřady, které však v zimním období někdy i úplně vysychají. To vedlo u savanových rosnatek také k určitým adaptacím.
Rosnatka Falconerova (Drosera falconeri) a rosnatka řapíkatá (D. petiolaris) představují krajně odlišné, avšak blízce příbuzné typy. Kromě nich existuje několik přechodných a navzájem křížitelných typů, tvořících geograficky izolované populace.
Sekce Arachnopus
Tato skupina zahrnuje D. adelae, D. prolifera a D. schizandra. Podle klasické Dielsovy monografie i poslední knižně vydávané Flóry Austrálie sem patří ještě D. indica, avšak ta není předešlým druhům příliš příbuzná. V Botanické zahradě v Liberci se podařilo před několika lety identifikovat a patřičně popsat 2 dosud nerozlišované mikrospecie pokládané za D. adelae. Fotografie, kresby navzájem zcela odlišných pohlavních orgánů i měření pylových zrnek publikované v USA byly pro specialisty určitou událostí. Jedna mikrospecie je bělokvětá a přitom autogamická, druhá je červenokvětá a zařízená na cizosprašnost. Belgičan J. Degreef vyjádřil názor, že červenokvětá by mohla být výsledkem hybridizace s některým z příbuzných druhů. Není to však pravděpodobné, neboť každý taxon se vyznačuje zcela svérázným tvarem pohlavních orgánů a ani jeden z typů označovaných D. adelae nemá přechodný charakter. Problém "dvojjediného" druhu D. adelae je o to pikantnější, že chybějí údaje o přírodním původu pěstovaných rostlin. Jedna ze zachycených mikrospecií mohla již v přírodě zcela vymřít a bylo by marné po ní pátrat. O oblasti tropických deštných lesů v severovýchodním cípu Austrálie, kde mají rosnatky ze sekce Arachnopus svá ojedinělá naleziště, přicházejí špatné zprávy. Místní přírodovědec Dow Airen píše, že lesy jsou nezadržitelně decimovány cizími, například japonskými dřevařskými firmami.
Přírodní stanoviště popisovaných rosnatek jsou nejčastěji stinná a jen někdy, na březích potoků deroucích se deštným lesem, se tyto rostliny ocitají na výsluní. Porostní mikroklima jim poskytuje i konstantní a velmi vysokou vzdušnou vlhkost. Velmi dobře snášejí i dočasné zatopení. Takovéto vlivy prostředí poznamenaly olistění rosnatek nejen morfologicky, ale i funkčně. Jedním ze společných rysů jsou nápadně řídká tentakula, což umožňuje dobrý odtok vody s často smáčeného povrchu listů.
V podmínkách pralesního porostu je nějakým způsobem důležitá i vysoce rozvinutá schopnost odnožování. Mladé rostliny pučí ze starých listů doléhajících na půdu, z kořenů plazících se po povrchu substrátu a u D. prolifera také z poléhavých květenství, připomínajících pak šlahouny jahodníku.
Všechny tyto kriticky ohrožené druhy lze velmi dobře pěstovat v amatérských bytových podmínkách, takže počet jedinců v kultuře zřejmě tvoří většinu celkových druhových populací. Optimisté to mohou chápat jako úspěch špičkové zahradnické ekologie, skýtající naději na záchranu kriticky ohrožených druhů před úplným vymřením. Realista by to však mohl označit za příklad "vytěsnění" druhových populací z přírody a vymknutí genofondu z působení přirozené selekce.
Vlevo pěstovaná kvetoucí Drosera adelae (červené květy mají odlišnou morfologii než bělavé), vzhledem k utajení původu sběrů není známo, zda lze ještě obě formy nalézt v přírodě. Rosnatka Drosera schizandra je výrazně adaptovaná na podmínky tropického deštného lesa; rozmnožuje se hlavně tvorbou dceřiných rostlin na kořenech i listech přiléhajících k půdě a květy tvoří dosti zřídka. Snímky M. Studničky.
Celoročně víceméně konstantní teplotní podmínky a relativně nízké intenzity osvětlení v bytech jsou pro rosnatky ze sekce Arachnopus dosti vyhovující. Jsou odolné i vůči nahodilým poklesům teplot daleko pod normál, jenž je nad 20 °C. Nezbytná je velmi vysoká vzdušná vlhkost, ta však může být snadno zajištěna obyčejnou lepenou vitrínou bez zvláštního větrání. Na dno stačí dát vrstvu rašeliny jako nejvhodnější substrát, přičemž nebude vadit její stálé zamokření stagnující vodou. Vyvinutost a dobrý stav rostlin budou pak příznivě signalizovat květenství, vytvářená většinou v zimě a na počátku našeho jara. Jasným úspěchem bude i překonání rozměrů normálně a průměrně vyvinutých exemplářů, jež jsem v době přípravy tohoto článku pro zajímavost přesně změřil v Botanické zahradě v Liberci: D. adelae (bělokvětá i červenokvětá) - průměr růžice 150 mm, D. adelae cv. Giant - 320 mm, D. prolifera - 80 mm (velikost čepele 20 mm), D. schizandra - 164 mm (délka listu 87 mm, šířka 46 mm).
Druhy vysychavých stanovišť
Severní Austrálie je známa jako oblast letních dešťů a zimního sucha. Rosnatky vyskytující se mimo nejvlhčí teritorium deštného lesa musejí být proto vybaveny schopností toto sucho přežívat. Drosera burmannii, D. indica a D. spathulata (včetně drobné formy, někdy se 4četnými květy, označované jako D. lovellae) jsou přímo autogamické. Prvá dokonce má běžně květy kleistogamické, opylující se, aniž se jejich špinavě růžové koruny otevřely. Doba mezi odkvetením a uzráním semen je překvapivě krátká. Takto zabezpečená spolehlivá tvorba velkého počtu semen je zárukou přežití těchto druhů, jestliže cenopopulace uschne. Všechny jmenované druhy jsou přitom fyziologicky schopné vegetovat jako trvalky. I rosnatka indická (D. indica), která se ve sbírkách projevuje vždy jako letnička, roste v kulturách "in vitro" celoročně. Ostatní dva druhy, odolnější vůči zimnímu nedostatku světla, lze udržet při stálém zamokření a ošetření fungicidy přes zimu v přirozeném substrátu.
D. spathulata (incl. D. lovellae) je ostatně rozšířena na jih až do naprosto jiné klimatické oblasti, na Nový Zéland. Není tedy specializována jen na podmínky podobné severoaustralským.
Jinou životní strategii projevují endemické severoaustralské druhy ze sekce Lasiocephala Planch. V případě vysychání mají schopnost redukovat vývin listů, až vznikne cibulovitý, mělce v substrátu zapuštěný a vůči suchu odolný útvar. V případě trvalé vlhkosti vegetují však rovněž celoročně.
Celá sekce je zajímavá vědecky, ale je také předmětem zájmu pěstitelů. Tyto rosnatky jsou totiž vzhledově výjimečné, jak dokládají ilustrace a jak tomu u australské flóry bývá. Jen jeden příbuzný druh roste ještě na Nové Kaledonii (D. caledonica) a jeden pronikl z Austrálie na Novou Guineu (D. petiolaris s. l.). Až do roku 1984 se všechny australské rosnatky tohoto typu pokládaly za jediný druh D. petiolaris R. Br. ex DC. Tehdy byly vyčleněny dosud nerozlišované druhy D. dilatato-petiolaris Kondo, D. lanata Kondo a D. falconeri Tsang ex Kondo.
Dodnes navštěvuje jejich objevitel, australský botanik - samouk (a profesionální zlatokop) Allen Lowrie severoaustralské mokřady, nachází nové "druhy" a hromadí nová neplatná pracovní jména. Druh D. petiolaris je zřejmě přirozeně velmi variabilní a fenotypově plastický, tj. ovlivnitelný půdními, vlhkostními a mikroklimatickými podmínkami. Na některých lokalitách převládají rostliny s listy přitištěnými k půdě, jinde šikmo nahoru vztyčenými. Bývají zelené, anebo celé hnědočervené. v cenopopulacích mohou být rostliny s růžicemi jen asi 3centimetrovými, anebo jinde dokonce až 10centimetrovými. Lapací čepele mohou být i u dlouholistých rostlin miniaturní, jen 2,5 mm v průměru. U vyčleněného druhu D. falconeri jsou však až 20 mm velké. Rostliny mohou být téměř lysé, až úplně bíle vlnaté, jako je mikrospecie D. lanata.
Pro seriózní taxonomické vyhodnocení za této situace je potřebný výzkum, jenž by prokázal, které odchylky jsou stabilní (geneticky fixované) a nejsou-li některé znaky zcela proměnlivé podle momentálních ekologických podmínek. Do té doby jsou všechny zmíněné nové taxony nejisté, tím spíše, že v přírodě existují přechodné typy a mezi všemi těmito rozlišovanými rosnatkami z agregátu kolem D. petiolaris neexistuje reproduktivní bariéra. Nezbytné jsou kultivační experimenty. Jsou to však rostliny značně choulostivé a musíme popsat, jak na věc.
V r. 1988 byly v rámci druhu Drosera adelae popsány dva typy: cizosprašný červený typ (1,2,4) a samosprašný bělaný (3,5,6); tvarem blizen a rozdvojením čnělek se neshodují ani s žádným příbuzným druhem: 7 - D. prolifera 8 - D. schizandra. Kreslila R Novotná.
Teploty mají být celoročně nad 18°C. Světelné nároky jsou vysoké, v zimě je nutné dosvětlování na 12hodinový den, pokud rosnatky vegetují. Jestliže přecházejí do dormantního stadia, je třeba zmírnit půdní vlhkost, úplné vyprahnutí se však nedoporučuje. Substrátem může být v přírodě laterit i písčitá slatina, v kultuře vyhovuje rašelina s pískem. Vzdušná vlhkost musí být vysoká. Problémem je množení. Někdy rostliny trsnatě odnožují, i když v přírodě se množí hlavně semeny. V kultuře, a některé i v přírodě, ovšem zřídka kvetou. Možné je také umělé množení z listových řízků. Listy se odlomí i se spodkem a přitisknou se na mokrou rašelinu. Při vysoké vzdušné vlhkosti ve vitríně někdy vytvoří mladé rostliny z adventivních pupenů. Američan Gordon Snelling udává úspěšnost 80 %, a to bez ohledu na stáří použitých listů. Vše se tedy zdá tuze snadné. Přesto se tyto sběrateli hledané rostliny stále pokládají za vzácnost.
Ze severoaustralských rosnatek je nejméně známá D. banksii. Zřejmě dosud nikdo ji také nepěstoval. Má obvykle 3 až 10 cm vysokou tenkou lodyhu, s několika maličkými řapíkatými listy se štítovitou čepelí. Podobá se mnoha rosnatkám australského jihozápadu (ke kterým se v Živě ještě vrátíme), od nichž je geograficky zcela izolována. Je jim také skutečně blízce příbuzná, i když se liší tím, že v zemi netvoří hlízky.
Dnes je D. banksii severoaustralským endemitem, dvakrát doloženým také z Nové Guiney. Je zřejmě pozůstatkem z dob, kdy byla možná migrace z jihozápadní Austrálie do oblasti jejího nynějšího výskytu. V této souvislosti je ještě zajímavější rozšíření její příbuzné, hlíznaté D. peltata. Vyskytuje se v izolované arele v jihozápadní části kontinentu, potom na východě Austrálie od Tasmánie po Queensland a dále pronikla přes novou Guineu, Indonésii a Filipíny až do Thajska, Nepálu a Japonska.
Copyright © Miloslav Studnička, 1994