Masožravá rostlina darlingtonie kalifornská
Velmi populární Darlingtonia californica Torr. je pro podivný hadovitý vzhled láček ve své americké domovině označována jako „cobra plant“ nebo „cobra lily“ U nás je známější než mnohé jiné masožravé rostliny a právě Živa přinesla před lety pěkné líčení jejich nalezišť (Taabor, Živa 7: 47-48, 1959). Tehdy se ovšem označovala jako Chrysamphora californica, jménem se spletitou a zajímavou historií.
Darlingtonie byla objevena roku 1841 na úbočí Mt. Shasta v Kalifornii, a sice jako poslední rod celé čeledi Sarraceniaceae. Spěšně pořízený sběr přivezl Brackenridge, jeden ze tří botaniků provázejících objevitelskou výpravu kapitána Wilkese. Výprava vyrazila roku 1838 z Virginie a cestovala přes Španělsko, Hornův mys, Chile, Peru, Polynésii, Melanésii, Nový Zéland, Austrálii a Havaj zpět do Severní Ameriky. Slavný americký botanik Torrey rozpoznal v dovezených materiálech nový, vědě neznámy rod a později provedl jeho vědecký popis. Chtěl poctít svého přítele botanika Darlingtona, a proto novou rostlinu nazval Darlingtonia. Bohužel tak učinil již dvakrát předtím u jiných rostlin. Jméno proto bylo neplatné. Z toho důvodu profesor Greene z univerzity v Berkeley rod v roce 1891 přejmenoval a platně nazval Chrysamphora. Staré jméno se však natolik vžilo, že v roce 1954 Mezinárodní botanický kongres uplatnil svou pravomoc a rozhodl o návratu k původnímu a dnes jedině platnému názvu Darlingtonia. Dřívější Torreyovy "darlingtonie" dnes patří do rodů Desmanthus a Styrax. Je ironií osudu, že sám Darlington, působící v Pensylvánii, živou darlingtonii nikdy neviděl.
Darlingtonie kalifornská (Darlingtonia californica): celkový pohled na rostlinu
Darlingtonie kalifornská je jediným druhem svého rodu, řazeného do stejné čeledi se špirlicemi (Sarracenia) a heliamforami (Heliamphora). Od těchto příbuzných rodů se liší počtem i morfologií chromozómů (Darlingtonia 2n=30, Heliamphora 2n=42, Sarracenia 2n=26). Chromozómy darlingtonie jsou přitom téměř dvakrát menší než u špirlic, jež jsou jí vzhledově v mnohém směru blízké. Přes tuto podobnost je darlingtonie osobitým izolovaným vývojovým typem, což je nápadná patrně právě podle chromozomů.
Všechny listy darlingtonie jsou přetvořeny v láčky. Vyrážejí z tlustého, mělce uloženého oddenku s chudými větvenými kořeny. Oddenek odnožuje výběžky. Koncovou růžici tvoří 5 až 15 láček, z nichž některé jsou velké a svislé, jiné jsou malé, poléhavé nebo vystoupavé. Tak rostlina může zachytit velmi rozmanitou kořist. Největší láčky mohou v přírodě dosahovat výšky až 90 cm. Jsou ukončeny hlavicí o průměru 12 až 15 cm. Vstupní otvor o průměru až 3 cm je naspodu hlavice. K němu vede zdola lamelovité křídlo, stejně jako je tomu u příbuzných špirlic. Jeho průběh je však šroubovitý, neboť celá láčka je vytočena o 180° tak, aby past ústila na vnějším obvodu listové růžice. Podél křídla se pomocí nektarových žláz navádí po zemi lezoucí kořist k ústí. Při vstupním otvoru láčky je přívěšek ve tvaru rybího ocasu, nebo - při troše fantazie - rozeklaného kobřího jazyka. Také přívěsek je opatřen nektarovými žlázami a slouží jako lákadlo a přistávací plocha pro létavý hmyz.
Kořist je vlákána do hlavice láčky na principu zneužití reflexů, jimiž je hmyz vybaven pro vyhledávání potravy v květech. Celá hlavice je prosvětlena mnoha okénky a může být i žlutozeleně či červenavě zabarvena. Vylučování nektaru vzbuzuje iluzi květu. Polapený hmyz je naváděn do nitra láčky tuhými dolů namířenými chloupky, jež se nacházejí všude na plochách mezi okénky. Postupně zjistí svůj omyl a pokouší se najít únikovou cestu. Povrch je však dobře schůdný jen směrem dolů. Okénka navíc kořist matou, zatímco skutečný otvor hlavice je skryt za manžetovitým dovnitř vchlípeným obústím. Hmyz nakonec nastoupí cestu nejmenšího odporu do zužující se chodby láčky. Povrch je tvořen kratičkými hrotitými dolů namířenými výčnělky buněk, velmi podobně, jako je tomu u příbuzných špirlic.
Darlingtonie kalifornská (Darlingtonia californica): detail listu s okénky
Dolní část láčky je dlouze ochlupená a obsahuje tekutinu, v níž se kořist utopí. Na rozdíl od podobně lovících láčkovek (Nepenthes) tekutina nemá zvýšenou smáčivost. Objevuje se již v mladých ještě neotevřených 1áčkách. U plně vyvinutých otevřených láček nemůže být doplňována deštěm, neboť tomu brání hlavicovité zakončení. Je proto jasné, že vylučování tekutiny zajišťují pletiva láčky i když zde nejsou k tomu účelu žádné speciální diferencované žlázy, Vylučování je podporováno vlivem polapené kořisti (rozdíl oproti špirlicím).
Množství vlastních rostlinných trávicích enzymů je zanedbatelné a dlouho se o něm pochybovalo. Trávení zajišťují baktérie a další mikroorganismy. Tak dochází k soužití, kdy rostlina funguje jako „lovec“ a mikroorganismy jsou „zpracovateli“ kořisti. Nemůže-li "lovec" živočicha usmrtit utopením, jako je tomu v případě larev specializovaného komára Metriocnemus edwardsi, je tekutina v láčkách vhodným životním prostředím.
Úplná závislost na mikroorganismech je výhodná proto, že pasti mohou být ve srovnání s řadou jiných masožravých rostlin zvláště dlouhověké. U rostlin zařízených na uplatnění vlastních enzymů, jako jsou rosnatky, tučnice, láčkovky aj., past odumírá brzy po opotřebování žláz, během několika týdnů nebo měsíců. U darlingtonie pasti vytrvávají běžně 2 roky a nezničí-li je mráz, mohou být výjimečně až pětileté. U starších láček bývá celá jejich spodní polovina zaplněna rozpadlými chitinovými zbytky hmyzu. U darlingtonie ještě nebyla prozkoumána chemická povaha přijímaných produktů trávení ani způsob a přesná lokalizace jejich vstřebáváni ve spodní části láčky.
Areál darlingtonie kalifornské, vyznačený šrafami (podle Schnella). Zakresleno je místo objevu rostliny na Mt. Shasta.
Zajímavě fungujícím orgánem je i květ darlingtonie. Je velký asi 8 cm, nicí a vyrůstá na vysokém stvolu. Při květu je několik růžových listenců. Pětičetný kalich žlutozelené až žluté barvy je zvonovitě rozevřený. Pětičetná hnědofialová koruna zůstává téměř nerozevřená a při plném rozkvětu se podobá spíše poupěti. Hmyzí opylovač, přinášející pyl z jiného květu, je při vstupu do takto utvářené koruny nasměrován přímo k blizně. Teprve potom se dostane za potravou a nabere další pyl. Díky zvláštnímu rozšíření semeníku mine opylovač při opouštění květu bliznu a tím je zabráněno nežádoucímu opylení vlastním pylem. Stejně účelný, avšak jinak vyřešený mechanismus mají příbuzné špirlice.
Semena dozrávající na podzim v tobolce jsou asi 2 mm velká, úzce kapkovitého tvaru a světle hnědé barvy. Jsou pokrytá ježatými výrůstky, což je běžné u rostlin rozšiřovaných na těle zvířat.
Darlingtonie roste v severní Kalifornii a v jihozápadním Oregonu, a sice v nížinných polohách a na západních úbočích pohoří až do výšky asi 2800 m n. m. Je to území se zimními dešti a letní suchou periodou, která trvá 1 až 4 měsíce. V severnějších a vysokohorských polohách je sucho kratší. Roční úhrn srážek se v rámci areálu darlingtonie velmi různí (asi 500 až 2000mm) a stejně se různí i průměrné roční teploty (asi 2 až 15 °C). Rozdíly rovněž vynikají při porovnání podle teplotního průměru nejstudenějšího měsíce, který činí například podle měření v Sierra Nevadě ve výšce 1900 m n. m. -2 °C, zatímco v nížině může dosahovat až 8 °C.
Podnebí v oblasti výskytu darlingtonie na příkladu měření z klasického naleziště rostliny.
Podle tohoto přehledu makroklimatu by darlingtonie měla být velmi tolerantní vůči teplotám i vlhkosti. Pěstitelé se však přesvědčili, že při její kultivaci činí největší potíže právě teplotní poměry. Vysvětlení podávají pozorování různých přírodovědců na přirozených biotopech. Podle nich se tato vlhkomilná rostlina vyskytuje zpravidla na mírných svazích podél bystřin stékajících z hor, často i přímo na náplavech a v peřejích. Téměř nikdy však neroste v pánvích na okraji stojatých vod. Teplota substrátu je určována vodním tokem, který jej promývá a chladí na hodnoty pod 15 °C.
Darlingtonie není příliš tolerantní ani vůči vlhkosti a není zařízena na růst při nedostatku vody, ač roste v území s letními suchy. Blízkost oceánu, případně i vysokohorská poloha, zajišťuje i během období nízkých srážek stále vysokou vzdušnou vlhkost a časté mlhy. Půda je díky blízkosti vodotečí stále mokrá nebo alespoň čerstvě vlhká.
Kvalita substrátu, v němž darlingtonie v přírodě koření, je různá. Často to bývá rašelina, jindy ostřicová slatina nebo štěrkovitý náplav. Matečnou horninou bývá serpentinit (křemičitan bohatý hořčíkem a chudý vápníkem, fosforem i jinými prvky).
Areál darlingtonie spadá do území jehličnatých lesů, na jejichž světlinách se tato rostlina vyskytuje. V těchto lesích se běžně vyskytuje jehličnany pěstované i u nás v parcích (Abies concolor, Pinus ponderosa, Pseudotsuga taxifolia, z vlhkomilných Pinus contorta, Thuja plicata a řada dalších druhů). Přesto by pokusy s pěstováním samotné darlingtonie u nás mimo skleník byly velmi riskantní. Nadějnější by mohly být v evropských územích se suboceánických až oceánickým klimatem.
Dartingtonie je mezi řadou severoamerických masožravých rostlin označována za nejhůře pěstovatelnou. Rozhodně z ní nikdy nebude pokojová rostlina. Pěstuje se ve studeném skleníku. Vzdušné teploty mohou v poledních hodinách letních dnů dosahovat 20 až 30°C avšak dlouhodobé či časté přehřívání podzemních orgánů nad 18 °C je pro rostlinu smrtelné. Nepříznivý vliv mají již půdní teploty nad 15 °C, jež zastavují růst kořenů.
Vlevo vnitřní uspořádání láčky darlingtonie na podélném řezu, vpravo schéma květu darlingtonie (zakresleny vždy jen dva z pěti kališních a korunních plátků): a - listenec, b - kališní lístek, c - korunní lístek, d - blizna, e - semeník, f – tyčinky. Šipkou vyznačen vstup do květu. Kreslil M. Studnička.
V praxi rostliny sázíme do nových hliněných květináčů, jež se chladí výparem vody z porézního povrchu. Jako substrát použijeme propraný žulový štěrk, případně doplněný přídavkem hrubé rašeliny, a povrch pokryjeme živým rašeliníkem. Osázené květináče chladíme proudící studenou vodou nebo nějakým chladícím systémem. V zimě zachováváme chladné období s teplotami vzduchu kolísajícími od -2 °C do 10 °C. Darlingtonie vyžaduje po celý rok trvale vysokou relativní vzdušnou vlhkost kolem 80 %. Nebezpečné jsou zejména náhlé poklesy vzdušné vlhkosti při prudkém vyhřátí skleníku sluncem. Proto od jara do podzimu skleník stíníme. Darlingtonii přesazujeme na jaře při prvních známkách rašení. Nepřesazujeme příliš často, jen když je to nutné vzhledem k rozměrům rostliny.
Pro amatérské podmínky lze doporučit pěstování při umělém světle. Používá se speciálních zářivek pro rostliny v kombinaci s obyčejnými bílými zářivkami a osvětlení ovládá časový spínač. Tento způsob umožňuje pěstováni v chladném sklepě ve zcela umělých podmínkách. Přitom se osvědčuje velmi vysoká vzdušná vlhkost a současně neobvykle nízká teplota substrátu. Stejná metoda se již osvědčila i u jiných rostlin, například u chladnomilných orchidejí z rodu Masdevallia.
Semena se vysévají nejlépe hned po uzrání na podzim, nejpozději na jaře. Nezasypávají se a jen se přitlačí do mokré směsi rašeliny s hrubým pískem 1 : 1. Potom výsevy umístíme v chladničce, kde při teplotách kolem 0 °C přečkají 6 až 8 týdnů dlouhé chladné období, jež podporuje klíčení. Zajímavé semenáčky, jež mají většinou 3 děložní lístky, se objevují po 2 měsících od ukončení chladného období. Důležité je zachování půdních teplot pod 15 °C. Růst semenáčků je velmi pomalý. Zpočátku se tvoří jen juvenilní láčky odlišného tvaru než u dospělých rostlin. První láčky s rozeklaným přívěskem se tvoří nejdříve třetím rokem po výsevu, kdy rostlinky dosahují velikosti 3 až 4 cm.
Darlingtonie kalifornská (Darlingtonia californica): semenáčky
Vegetativně se darlingtonie množí snadno, a to odnožemi. Je to hlavní způsob rozmnožování i v přírodě. Jednotlivé exempláře prorůstají půdou a tvoří celé porosty láček. V kultuře rostliny dělíme na jaře při přesazování. Množení listovými řízky, z láček oddělených od oddenku i s úžlabním očkem, uváděné někdy v literatuře, je převážně neúspěšné.
V předních zahraničních botanických zahradách, které mají potřebné technické vybavení, se daří pěstování, rozmnožováni a produkce semen darlingtonie velmi dobře. V přírodě má tato rostlina dosud bohatá naleziště, z nichž některá leží v chráněných územích. Mnohé lokality jsou však decimovány silným turistickým ruchem.
Copyright © Miloslav Studnička, 1982