Masožravá rostlina aldrovandka měchýřkatá
Aldrovandka měchýřkatá (Aldrovanda vesiculosa L.) je v přírodě tak nenápadná, že ji snadno přehlédne i cvičené oko botanika. Bez nadsázky však lze říci, že je to jeden z nejpozoruhodnějších a nejzajímavějších druhů masožravých rostlin na světě.
Aldrovanda vesiculosa je jediným druhem rodu a je také jediným vysloveně vodním druhem celé čeledi Droseraceae. Z ostatních masožravých rostlin počítáme mezi typicky vodní již jen některé bublinatky (Utricularia), jež jsou aldrovandce příbuzensky vzdálené.
K objevu rostliny došlo na konci 17. století v Indii. V polovině l8. století byla nalezena v Itálii, východně od Boloně. Z té doby pochází její pojmenování Aldrovanda, na počest italského přírodovědce 16. století U. Aldrovandiho. Dnešní tvar Aldrovanda dostalo jméno rostliny poprvé v disertační práci L. J. Chenona, jednoho ze studentů C. von Linného, pravděpodobně chybou při opisu. Tento tvar Linné převzal a roku 1753 platně zveřejnil v klasickém díle Species plantarum. Masožravost byla u aldrovandky odhalena mnohem později, až v druhé polovině 19. století.
Úvodní informace doplníme ještě konstatováním, že jde o kriticky ohrožený druh československé květeny, s minimem lokalit a zmenšující se populaci.
Adrovandka měchýřkatá
Morfologické, anatomické a ontogenetické zvláštnosti
Aldrovandka je vzplývavá, nezakotvená rostlina, která zcela ztratila schopnost tvořit kořeny. Minerální živiny přijímá celým povrchem prýtů. Na tenké poddajné lodyze jsou asimilační a současně lapací listy, uspořádané v přeslenech po 6 až 9, většinou po 8. Silné, květuschopné exempláře mají asi 25 přeslenů listů. Údaje o velikosti rostliny se různí, jak dokládá přehled rozměrů vegetativních částí Aldrovandky podle různých autorů (viz konec článku). U jedinců rostoucích v přírodě jsou články lodyžní tak krátké, že se rostliny podobají kompaktním klasům, kdežto u pěstovaných rostlin se vlivem odfiltrování ultrafialového záření lodyžní články prodlužují, olistění řidne a celková délka rostlin je větší.
Vlevo: Schéma prýtu druhu Aldrovanda vesiculosa; a - zóna odumírací (abortivní), 6- zóna vyživovací (a mixotrofní), c - růstová (a autotrofní). Vpravo: Schéma listu Aldrovanda vesiculosa; a - řapík s plovacími komorami, b - štětinovitý výrůstek, c - lapací čepel. Kreslila R. Novotná.
Prýtí na vrcholu stále roste, za ideálních podmínek rychlostí asi 1 až 2 listové přesleny za den. Na opačném konci stále odumírá a uhnívá. Celá rostlina je esovitě prohnutá. Vrcholová část lodyhy je přitom orientována svisle, takže mladé silně asimilující přesleny listů jsou vodorovně při hladině, ideálně vystaveny slunci. Nejmladší listy svými koncovými štětinovitými výrůstky dokonce vyčnívají asi 2 mm z vody. Není vyloučeno, že tyto vynořené části mají zvláštní význam pro dýchání ve špatně provzdušněných vodách, důležité při rapidním růstu. Střední část prýtu, s plně vyvinutými a funkčními lapacími orgány, je vodorovná. Dolní, odumírající část prýtu je opět svislá a na rozdíl od ostatních částí má specifickou hmotnost vyšší než voda. Slouží k vyvažování rostliny v optimální poloze. Nejsilnější rostliny se chudě větví.
Listy se skládají z rozšířeného zploštělého řapíku a z lapací čepele. Řapík je uvnitř protkán systémem dutin s plynným obsahem, sloužícím k nadnášení rostliny. Čepel je připojena k řapíku kratičkou stopkou mezi jeho 5 až 6 koncovými štětinovitými výrůstky. Past se v mnohém podobá lapacím listům příbuzné severoamerické mucholapky podivné (Dionaea muscipula), která je na rozdíl od aldrovandky pozemní růžicovitou rostlinou. Čepel obou rostlin je přehnutá podél středního nervu tak, že se podobá lasturám škeble, které se mohou sevřít. U mucholapky je sklapnutá past postavena v rovině kolmé k ploše řapíku, avšak u aldrovandky je přetočena na bok, do roviny řapíku, a přitom ještě trochu skloněna nazad. Díky popsané poloze mohou být všechny pasti aldrovandky ideálně nastraženy a otevřeny směrem ven od osy rostliny. Tak jsou pro kořist dokonale přístupné, přestože přesleny lapacích listů jsou hustě směstnány.
Květ aldrovandky měchýřkaté, zachycené v r. 1982. Skutečná velikost 5 mm. Foto M. Studnička
Květy se u aldrovandky objevují v podmínkách střední Evropy v srpnu. Poupě vyrůstá na vrcholu prýtu, ale během svého vyvinu se ocitá vlivem přirůstání lodyhy asi centimetr pod vrcholem. Květ se otvírá na asi dvoucentimetrové stopce těsně nad vodou. Je velký asi 5 až 8 mm, pravidelný, pětičetný, s korunními plátky bělavými a prosvítavými. Květním plánem i leskle černými vejčitými semeny velikosti asi 1 mm se aldrovanka rovněž podobá mucholapce.
Semeno klíčí tak, že z osemení vyráží nejprve asi 3 mm velký hypokotyl neboli článek podděložní. U jiných rostlin hypokotyl pokračuje v rozvoji za vzniku primárního kořene. U aldrovandky však ustrne ve vývinu a kořen nevzniká. Po hypokotylu se z osemení vysunou dvě dělohy a vakovitě zduří. Svými konci však zůstávají v semeni, odkud čerpají živiny. Fungují jako haustorium, spotřebovávající živné pletivo neboli endosperm. Vzrostný vrchol, nacházející se mezi dělohami, vytváří první přeslen zpravidla pěti listů. Ty jsou ještě bez pastí, které se objeví až u čtvrtého přeslenu mladé aldrovandky. Rostlina se rozmnožuje především vegetativně, osamostatňováním větví prýtu, a regeneruje i z odtržených částí prýtu s několika přesleny listů.
Na podzim, u nás v přírodě v září, se růst rostliny zpomaluje a nejmladší články lodyžní zůstávají velmi krátké. Mladé, dosud ne plně vyvinuté listy vlivem toho zůstanou nahloučeny v přezimovací pupen neboli turion. Jeho tvorba je vyvolána především nízkými teplotami. Vliv zkracující se délky dne je pravděpodobně méně významný, avšak experimentálně to nebylo ověřeno.
O turionech aldrovandky se traduje, že přezimují v bahně, a tento předpoklad je velmi logický i pravděpodobný. Skutečnost je však taková, že turiony spojené s mateřskou rostlinou (dlouho po ukončeni růstu živou) i turiony osamostatněné plavou na hladině. To bylo zjištěno v kultuře i pozorováno v přírodě. O tom, kdy a jak turiony klesají na dno a potom na začátku vegetačního období opět vyplouvají, není nic známo. Pokusně bylo prokázáno, že turiony jsou schopny přežívat alespoň krátkodobé zamrznutí v ledu. V přírodě snad dochází k tomu, že vlivem chladu a někdy přímo mrazu prýt aldrovandky odumře, čímž ztrácí schopnost vznášel se na hladině, a stáhne turion ke dnu. Pozorování v přírodě, které by tento předpoklad potvrdilo, však dosud chybí. Exempláře rostoucí v tropech turiony netvoří a nemají dobu vegetačního klidu.
Lapací orgány
Adrovandka lapá vodní živočichy velikosti asi 1 až 2 mm, zřídka větší. Způsob chytání kořisti sklapnutím podélně přehnuté okrouhlé čepele, založeny jen na prudkém pohybu listu, je kuriózní a opakuje se skutečné již jem u mucholapky podivné. Naprostá většina masožravých rostlin, asi 99,5 % celkového počtu druhů, má lapací systém založený na jiném fyzikálním principu. Zajímavější jsou snad jen podtlakové sací aparáty bublinatek (Utricularia) a měchýřnatek (Polypompholyx).
| Max. délka prýtu | Max. rozměry pasti | Autor |
| 20cm | 4 x 6 mm | Aston in Briggs et al. [red.]. Flora Austral., p. 64, 1982 |
| 30cm | 7 x 10 mm | Casper et Krausch, Susswasserpil., p. 560, 1981 |
| 15cm | - | Danert et all., Urania Pflanzenr. I. p. 372, 1971 |
| - | 7 x 10 mm | Diels, Pflanzenreich Droseraceae, p. 59, 1906 |
| 30cm | 8 x 10 mm | Dostál, Květena ČSR, p. 524, 1948-1949 |
| 15cm | 4 mm | Loyd, Carniv. Pl., p194, 1942 |
| - | 5 mm | Mazrimas, carniv. Pl. Newsletter, 7: 102, 1978 |
| 10cm | - | Rataj et Hejný, Vodní rost. v bytě, p.96, 1968 |
| 11cm | 5,5 x 6,5 mm | Vlastní měření v ČSSR, 1981 |
Čepel aldrovandky má na obvodu jemně dvojitě zoubkovaný okraj ohrnutý dovnitř. Za ním následuje uvnitř pasti zóna se čtyřramennými žlázami. Vylučují sliz sloužící jako lákadlo pro planktonní živočichy, zvláště perloočky a buchanky. Dále směrem ke středu čepele se nachází hladká, nežláznatá zóna. Má zvláštní význam při sevření čepele po uchvácení kořisti, jak je znázorněno kreslenou pohybovou studií pasti. Obě poloviny sklapnuté čepele, která je neustále drážděna přítomností kořisti, se totiž k sobě pomalu ještě více přimykají a dolehnou hermeticky právě v místech hladké zóny. Trávicí šťáva, která se v pasti začne vylučovat po polapení kořisti, není díky utěsnění pasti ředěna vodou z vnějšího prostředí. Mikroskopicky malé trávicí žlázy jsou hřibovitého tvaru, kratičce stopkaté. Hustě kryjí pole ve středu čepele. Vylučují kyselý výměšek, obsahující bohatší soubor enzymů než u mnohých jiných masožravých rostlin. Prokázány byly enzymy ze skupiny endopeptidáz karboxylesterhydroláz, glykosidáz a fosfomonoesteráz.
Vlevo: Klíčící Aldrovanda vesiculosa; a - článek podděložní (hypokotyl), b - dělohy, c - vzrostný vrchol, d - první přeslen listů, e - semeno (upraveno podle Loyda 1942). Vpravo: Nalevo schéma pasti Aldrovanda vesiculosa, a - zóna se slizovými čtyřčetnými žlázami, b - zóna s trávicími žlázami, c - hladká zóna, d - dovnitř ohrnutý okraj čepele, e - střední nerv, f - citlivé chlupovité orgány. Napravo pohybová studie pasti, I - nastražená past, II - past těsně po polapení kořisti, - utěsněná past při trávení. Kreslila R. Novotná.
Na okrajích pole s trávicími žlázami je asi 30 (nejvýše však 40) několika buněčných citlivých chlupovitých orgánů. Jestliže se jich kořist dotkne, ohnou se v určitém místě ve své dolní části a tím se v nich vyvolá elektrický impu1s. Ten se šíří čepelí a je signálem ke sklapnutí pasti. Při teplotách kolem 30°C je sklapnutí rychlé, trvá asi 0,2 sekundy, a stačí k němu velmi slabé mechanické podráždění. Za nižších teplot se reakce pasti na vzruch zpomaluje a čepel se pomalu svírá jen při výrazném a opakovaném mechanickém dráždění. Na rozdíl od mucholapky podivné je past aldrovanky schopna ulovil a strávit živočicha jen jedenkrát, i když se po několikadenním trávení někdy ještě otevře. Při planém sevření se past otevře během 24 až 30 hodin (podle údaje v literatuře).
Rozšíření
Mapa nalezišť aldrovandky ukazuje, že druh má nesouvislý areál. Vyskytuje se v Evropě, Asii, Africe a Austrálii, ale zcela chybí v Novém světě. Američtí pěstitelé masožravých rostlin ji však mají ve sbírkách a její brzké vysazení a zdomácnění ve volné přírodě v USA je velmi pravděpodobné.
Aldrovandka je druhem rozšiřovaným vodními ptáky. Souvislost mezi migračními cestami vodních ptáků a koncentracemi nalezišť aldrovandky v Evropě a Africe ukazuje mapa. O výskytu rostliny však rozhoduje několik dalších ekologických faktorů, k nimž je tato rostlina málo tolerantní. Za jeden z nejdůležitějších činitelů se pokládají dostatečně vysoké teploty vody, alespoň v létě. Doménou Aldrovandky jsou území s tropickým nebo subtropickým podnebím. Zde se vyskytuje v pobřežních mělčinách jezer a v záplavových zónách řek (delta Gangy, Čadské jezero apod. ). V mírném klimatickém pásmu se vyskytuje hlavně v oblastech v létě velmi teplých, v silně vyhřívaných mělkých stojatých vodách. Stejnou závislost na teplotě klimatu a současně na avichorii jeví i jiné druhy vodních rostlin, například Ceratophyllum submersum, Salvinia natants nebo Wolffia arrhiza.
Mírné klima je dosti vzdálené ekologickému optimu aldrovandky. Podle pokusů v kultuře rostlina končí vegetační sezónu již při trvalejším poklesu teploty vody pod 16 °C (Mazrimas, Carniv. Pl. Newslett. 7: 103, 1978). Taková náročnost na teplotu není pro její šíření ani pro ontogenezi v mírné klimazóně příznivá. Proto zde vykvétá jen velmi vzácně. Ve střední Evropě byla pozorována kvetoucí jen na čtyřech lokalitách.
Přes všechno to, co bylo uvedeno, nelze s jistotou považovat všechny výskyty v Evropě za výsledek nahodilého nedávného pronikání ze subtropů a tropů. Někteří autoři se domnívají, že aldrovandka se zde někde udržela od třetihor, kdy se tu podle fosilních dokladů vyskytovala. V otázce, zda tento druh je ve stření Evropě ve smyslu geohistorickém nedávným holocenním výsadkem (penetrantem), nebo zda je naopak velmi starým pozůstatkem třetihorní květeny (reliktem), by mnoho napovědělo zjišťování případných geneticky fixovaných odchylek mezi jedinci z území paleotropis a holarktis. Není například jisté, zda exempláře z tropické Afriky jsou schopné vytvářet mrazuvzdorné turiony, jako exempláře ze střední Evropy. U středoevropských rostlin, i když jsou pěstovány stále v teple a jsou uměle přisvětlovány, se jeví od listopadu vegetační útlum a tendence k tvorbě turionů. Je tedy možné, že aldrovandka prodělala v Evropě již určitou dlouhodobou mikroevoluci, za vzniku patřičně adaptovaného ekotypu, jehož „biologické hodiny“ již fungují podle ročních období mírné zóny.
Počet nalezišť v Evropě stále klesá. Například původně větší počet lokalit v Polsku se během 20 let prudce snížil, patrně taktéž v Rumunsku, v Maďarsku snad ještě zbývá poslední lokalita a v Bulharsku druh úplně vymřel. Jistě je to proto, že došlo k intenzifikaci zemědělství a vysušování, znečišťování a eutrofizaci biotopů této vzácné rostliny. Zajímavý je fakt, že se aldrovandka přitom může udržet a dokonce se silně rozmnožit i na vhodném antropogenním biotopu, jak ukazuje případ jejího šíření v Kyjevské přehradě na Dněpru, popsaný v literatuře.
Ekologická pozorování v Československu
Celkem dvoutýdenní pozorování a měření, prováděná na československém nalezišti aldrovandky v letech 1982 a 1983, přinesla některé zajímavé nové ekologické poznatky. Lze je pokládat za reprezentativní, neboť biotop je dosud tak kvalitní, že rostlina zde v některých zvláště teplých létech i kvete. Zkoumaná lokalita se nachází v oblasti, která ve vegetační sezóně patří k nejslunnějším a nejteplejším v celé republice (období duben až září přes 1500 hod. slunečního svitu a průměrná teplota nad 16 °C).
Aldrovandka se zde vyskytuje v přirozeném jezírku o ploše asi 7 ha a maximální hloubce vody 0,9 m. Přibližně 90 % vodní plochy je zarostlých vegetací, tvořenou ostře ohraničenými a nápadně rozličnými rostlinnými společenstvy. Každé z nich je vázáno na jinou hloubku vody, má jinou strukturu a je charakteristické určitými tropickými podmínkami, čili množstvím živin blokovaných v živé i mrtvé biomase i uvolňovaných ve formě minerálních látek a jejich koloběhem. Aldrovandka, stenotopní druh s přísnými ekologickými nároky, se vyskytuje jen v určité části jezírka, zatímco jinde zcela chybí.
Přírodní lokalita na východním Slovensku
Zdánlivě by mělo být snadné orientovat se podle vegetace a určit a jmenovat společenstvo, kde se aldrovandka zpravidla vyskytuje. Bylo však zjištěno, že vazba druhu na určité společenstvo je komplikována jakýmsi ekologickým faktorem. Ten způsobuje, že se aldrovandka vyskytuje jen na části plochy zarostlé vhodným rostlinným společenstvem. Po určitém čase pozorování byl tento důležitý činitel odhalen: vítr, který odhání plovoucí druhy Lemna minor a Riccia fluitans. Přemnožení těchto konkurentů způsobuje překrytí a vymýcení aldrovandky všude tam, kde vítr souvislý pokryv hladiny nerozrušuje, nebo dokonce hromadí. Závislost vodní rostliny na působení větru vypadá kuriózně. V limnologii se však vítr běžně uvažuje jako důležitý faktor, způsobující například vegetační rozdíly mezi převážně vyfoukávanými a protilehlými návětrnými břehy rybníků.
Pozornost byla zaměřena na "modelovou" plochu 5 X 5 metrů v místech nejhojnějšího výskytu aldrovandky, kde byly studovány detaily biotopu: První dojem, čekající zde na přírodovědce, je nevalný, neboť nohy se boří do smrdutého bahnitého detritu s polorozloženými prýty zblochanu vodního (Glyceria maxima) a orobince úzkolistého (Typha angustifolia) a k tomu do kůže bodají agresivní vodní ploštice bodule obecné (Ilyocoris cimicoides). Zadostiučiněním však je poznání jedné z nejpodivuhodnějších biocenóz vyskytujících se v Československu.
Rostlinstvo je zajímavé již na první pohled svou strukturou. Nejnápadnější jsou roztroušené chocholy ostřice štíhlé. Vytvořila zde ostrůvky, na nichž našly útočiště další bahenní druhy:Galium palurstre, Lycopus europueus, Lythrum salicaria, Rumex hydrotapathum, Scutellaria galericulata a Thelypteris palustris. Na vodní hladině je hojnost plovoucích rostlin, mezi nimiž převládá okřehek Lemna minor a přistupuje játrovka Riccia f1uitans, u nás vzácná teplomilná kapradinka Salvinia natans, dále Lemna trisulca, Spirodela polyrhiza, Hydrocharis morsus-ranae a masožravé druhy Aldrovanda vesiculosa a Utricularia australis. Toto rostlinné společenstvo plovoucích rostlin řadí fytocenologové do asociace Spirodelo-Aldrovandetum Borhidi et Komlódi 1959. Aldrovandka se v Evropě vyskytuje i v některých jiných, avšak velice podobných a příbuzných společenstvech, např. ze subasociace Stratiotetum aloidis (Nowinski 1930) Miljan 1933 utricularietosum (Hilbig. 1971) Passarge 1978. Je známo, že za zvláště příznivých ekologických podmínek se může aldrovandka rozmnožit tak silně, že dočasně proniká i do nejrůznějších pro ni netypických společenstev vodních rostlin.
Ve společenstvech s aldrovandkou má významné funkce zooplankton. Na zkoumané lokalitě v něm převládaly v srpnu 1982 buchanky (Copepoda) a přibližně v tutéž dobu o rok později perloočky (Cladocera). Tito planktonní korýši jsou nejen zdrojem živin pro masožravé rostliny, ale jsou i reducenty některých řas a nejjemnějšího planktonu, který je jejich potravou. Tím ovlivňují celý trofický režim a chemismus ekosystému.
Další zvláště důležitou složkou společenstev s aldrovandkou jsou řasy. Podle zkušenosti z kultury jsou pro aldrovandku konkurenčně nejnebezpečnější. Podle pozorováni na zkoumaném biotopu byly starší části prýtů aldrovandky zarostlé stélkami šroubatky (Spirogyra sp.). Řasou dosud nezarostlé byly jen mladé, rapidně přirůstající vrcholky prýtů. Rozvoj řas je regulován chemismem vody, v němž zvláštní důležitost má přítomnost huminových kyselin. Voda na zkoumaném biotopu je hluboká kolem 50 cm, žlutohnědě zbarvená právě vlivem huminových kyselin. Podle chemické analýzy (provedl dr. Absolon, Liberec) je velmi měkká, kyselá, s nízkým obsahem minerálních živin přístupných rostlinám. U vody odebrané v srpnu v bezprostřední blízkosti rostlin Aldrovanda vesiculosa byly zjištěny tyto hodnoty:
| pH | 6,3 |
| celková tvrdost | 4,7°N |
| Ca2+ | 24,0 mg/l |
| Mg2+ | 9,0mg/l |
| Cl- | 16,0mg/l |
| SO42- | 12mg/l |
| NO3 - | 2,0mg/l |
| PO4 3- | 0,02mg/l |
| amoniak | obsažen |
Málo je známo o teplotách, v nichž se aldrovandka v přírodě v době optimální vegetace nachází. Pro jejich zjišťování byl vybrán ideální jasný den a noc 2.-3. 8. 1982. Přesný rtuťový teploměr plaval při měření tak, že se čidlo nacházelo v úrovni rostlin aldrovandky a bylo zastíněno. Voda se během celého měření nesměla promíchat. Z grafu naměřených hodnot je patrné, že aldrovandka je vystavena značným teplotním rozdílům během 24hodinového cyklu; ty činí asi 12 °C.
Teploty vody (T) v místě výskytu aldrovandky měchýřkaté, měřené v čase (t) od 8 hodin dne 2. 8. do 8 hodin dne 3. 8. 1982 při jasném počasí. Orig. M. Studnička.
Dále byla zkoumána účinnost pastí aldrovandky, o nichž se píše, že u evropských rostlin obvykle zůstávají uzavřené vlivem nízkých teplot. Akceschopnost pastí je skutečně silně závislá na teplotě a vlivem chladu přestávají být funkční. Podle průzkumu na přirozeném biotopu, provedeném v době měření teplot, byly pasti dokonale činné. Čepele byly rozevřené v úhlu asi 70 °. Na dotyk jehlou na vnitřní ploše reagovaly sevřením ve zlomku sekundy, tedy rychlostí srovnatelnou s reakcí příbuzné mucholapky podivné (Dionaea muscipula). Činné byly pasti mladé i starší. U vybraného průměrně vyvinutého exempláře bylo rozpitváno celkem 8 mladších plně vyvinutých přeslenů listů s celkem 63 pastmi. Z nich 21 ( tj. 33 % ) bylo sevřených s kořistí, ostatní byly v okamžiku odběru otevřené. V pastech byly nalezeny buchanky, perloočky a vzácně též larvy jepic.
Pěstování
Pokusy s pěstováním aldrovandky byly podniknuty pro účely introdukce druhu na novou lokalitu a tím zvýšení pravděpodobnosti přežití tohoto kriticky ohroženého druhu ČSSR. Úspěšnost vysazení do přírody bude možno posoudit teprve po několika letech, avšak metodiku pěstování lze popsat již dnes. První podmínkou úspěchu je dostatek světla, neboť aldrovandka je striktní heliofyt. Světlo se stává limitujícím ekologickým faktorem zejména v zimě. Skleněná nádrž, v níž aldrovandku pěstujeme, musí být umístěna ve skleníku, nebo alespoň přímo u okna, a od podzimní do jarní rovnodennosti musí být co nejsilněji dosvětlována. Jsou-li například nad nádrží o rozměrech 60 x 25 x 25 cm umístěny tři univerzální bílé zářivky 40W ve výšce 40 cm nad krycím sklem a 2 žárovky Tungsraflex 100 W šikmo ze strany ve výšce 29 cm nad krycím sklem, je toto přisvětlení na dolní hranici ekologické amplitudy aldrovandky. Rostlina i tak přes zimu zeslábne, i když délku dne přiblížíme tropickým podmínkám a prodloužíme ji na 12 hodin.
Lepší než celoroční udržování aldrovandky v růstu, které (snad pro klony získané z tropů) doporučují američtí pěstitelé, je přezimování v chladničce. Na podzim umístíme nádrž s aldrovandkou venku, kde rostlina vytvoří turiony, přičemž lodyha zůstává až do listopadu ještě živá. V tomto stavu rostliny umístíme do skleničky s vodou a uložíme na dno chladničky, kde jsou teploty těsně nad 0 °C. V březnu můžeme hibernaci ukončit. Pro pěstování aldrovandky se v literatuře uvádí optimální teplota 23 °C. Na závadu však nejsou ani teploty kolem 30 °C.
Voda v nádrži musí být velmi měkká (do 5 °N), s pH 4,5 až 6,5. Voda musí obsahovat huminové kyseliny, tak aby měla zabarvení slabého čaje. K dosažení správné kvality vody lze použít dvou způsobů. Podle prvního přilijeme do destilované vody trochu extraktu připraveného krátkým povařením 1 dílu rašeliny se 2 až 3 díly vody v Papinově hrnci. Podle druhého způsobu necháme cirkulovat destilovanou vodu z nádrže přes vnější filtr s rašelinovou náplní, který se používá v akvaristice. Každý týden kontrolujeme kyselost. Zpravidla se pomalu zmenšuje (pH stoupá) a v tom případě ji upravíme pomocí kyseliny šťavelové. Tato chemikálie působí i jako změkčovadlo vody a v množství 22,5 mg/l snižuje tvrdost asi o 1 °N. Toho lze využít, když při nedostatku destilované vody je nutno nádrž dolít vodou z vodovodu.
Při kultuře aldrovandky lze použít i tanin v množství až 30 mg/l. Je to tříslovina s podobným účinkem jako huminové kyseliny. Aldrovandku je vhodné přikrmovat perloočkami nebo buchankami. Tento plankton také rychle odstraní případně vznikají nežádoucí zelený řasový zákal. Někdy aldrovandka stagnuje v růstu, i když všechny ekologické podmínky jsou zdánlivě v pořádku. Tehdy zpravidla pomáhá výměna 2/3 staré vody za čerstvou.
Přežije rok 2000?
Je třeba podotknout, že záchranu a budoucnost této vymírající rostliny nelze spatřovat mezi skleněnými stěnami speciálních akvárií. Jedinou skutečnou nadějí skýtá dešifrování ekologických vztahů na biotopech v Evropě a udržení zdejších populací v přírodě. Stav asi jediné československé lokality aldrovandky je přírodovědcům znám. Dosud ještě vyhovující biotop je narušován lidskou činností v okolí a navíc prochází určitým samovolným vývojem, který do budoucna není pro existenci aldrovandky příznivý. Celý ekosystém bude proto přes značné riziko chyby nutno kvalifikovaně ovlivňovat. Řídící zásahy musejí být naplánovány na základě ekologického výzkumu a nesmějí být schváleny a realizovány bez předběžné vědecké diskuse. Otázka přežití aldrovandky se tak stává „hozenou rukavicí“ státní ochraně přírodu i československým geobotanikům, kteří nejspíše mohou - bude-li vyjádřen tento požadavek - vypracovat strategii boje za uchování druhu, s nímž jsme se seznámili.
Vlevo: Vliv hloubky vody a vegetace na výskyt aldrovandky měchýřkaté. Společenstva zakořenělých rostlin (jmenována níže) jsou důležitá z hlediska chemismu prostředí a přístupnosti vodní hladiny slunci a větru. Společenstva nezakotvených rostlin (jmenovaná výše) jsou důležitá zvlášť z hlediska mezidruhové prostorové konkurence. Oba typy společenstev se prolínají. Vpravo: Souvislost mezi rozšířením aldrovandky a tahy vodních ptáků. Aldrovandka značena v místech častých údajů tečkováním, v místech řídkého výskytu plnými kroužky. Podle různých autorů kreslila R. Novotná
Copyright © Miloslav Studnička, 1984