Australská hmyzožravá rostlina Cephalotus follicularis
Ve sbírkách našich botanických zahrad v Liberci a v Praze se nově objevila hmyzožravá rostlina Cephalotus follicularis Labill. (řec. kephale = hlava, lat. folliculus = míšek). V r. 1979 byla vystavena v přístupných sklenících botanické zahrady UK. Tato zajímavost exotické květeny byla do Československa dovezena již v minulosti. Vlivem vyhraněných nároků na existenční prostředí však tato rostlina z našich sbírek již před lety vymizela. Opětné získání jedné z nejpozoruhodnějších rostlin světa je dobrou příležitostí k pojednání o jejich zvláštnostech, ekologických a pěstitelských nárocích.
Cephalotus follicularis je jediným zástupcem čeledi Cephalotaceae, která je nejblíže příbuzná čeledím Crassulaceae ( tlusticovité ) a Saxifragaceae (lomikamenovité). Tento izolovaný a vysoce specializovaný vývojový typ je endemitem nejjižnějšího území při pobřeží jihozápadní Austrálie, v úseku mezi místy Nornalup a Esperance. Toto naleziště spadá do tzv. jihozápadní květenné oblasti, která náleží ke svérázné květenné říši Austrálie. Samotná jihozápadní Austrálie má ze svých přibližně 4380 druhů plných 82 % endemitů. Mezi ně rovněž patří i desítky hmyzožravých rostlin z rodu rosnatek, který zde dosahuje největší druhové pestrosti a bohatosti v rámci celé planety. Vysoký počet endemitů a zvláštních forem rostlin je způsoben geohistorickou izolací Austrálie od ostatních kontinentů a později vzniklou bariérou z aridních oblasti oddělujících od sebe vlhké západní a východní části světadílu.
Cephalotus follicularis
Cephalotus patří mezi hmyzožravé rostliny vytvářející pasivní lapací mechanismy v podobě láček. Vlivem vývojové konvergence způsobené podobnými existenčními podmínkami se vyvinuly stejně fungující lapací orgány u rodů Cephalotus, Darlingtonia, Heliamphora, Nepenthes (láčkovka) a Sarracenia (špirlice). Jejich zařízení se označuje jako "padací jáma". Hmyz do takové pasti sklouzne po hladkém hrdle láčky a utopí se v tekutině na jejím dně. Jiná lapací zařízení hmyzožravých rostlin, např. rodů aldrovandka, rosnatka či tučnice, jsou nezpůsobilá k uchvácení velké kořisti a nejsou stavěna na mnohonásobné použití. Systém "padací jáma" je naproti tomu určen k lapání až desítek kusů často značně rozměrné kořisti.
Láčky popisovaného druhu jsou 4 cm velké, řapíkaté. Hrdlo je chráněno proti srážkové vodě nepohyblivým víčkem. Létavý hmyz je do pasti lákán právě pestře zbarveným víčkem, zatímco po zemi lezoucí hmyz (např. velcí mravenci) je naváděn k hrdlu láčky štětinatými lištami sbíhajícími po vnějších stěnách. Uvnitř láčky je pod žláznatým kluzkým hrdlem zóna se zvláštními hrotitými buňkami, které umožňují pouze pohyb kořisti směrem do nitra láčky, nikoli však ven. Spodní zóna v láčce je tvořena žláznatým pletivem.
Obr. 1. Naleziště Cephalotus follicularis a květenné oblasti Austrálie. Šrafami vyznačená suchá oblast izolující naleziště druhu od jiných vlhkých území Austrálie.
V tekutině vyloučené na dno láček byl zjištěn enzym proteáza, rozkládající bílkoviny. Zda enzym produkuje sama rostlina nebo četné symbiotické bakterie osidlující láčku, je dosud nejasné. Proteáza je účinná pouze ve značně kyselém prostředí a nebylo dosud zjištěno, zda taková kyselost skutečně existuje v přírodních podmínkách v tekutině láček rostliny Cephalotus follicularis. Je jisté, že u tohoto druhu, stejně jako u většiny jiných hmyzožravých rostlin, napomáhá ke strávení kořisti rozkladná enzymatická činnost mikroorganismů osídlujících lapací orgány rostlin nebo zavlečených sem přímo v těle kořisti. Dochází tak k symbióze mezi vyšší rostlinou se schopností uchvátit a usmrtit kořist a bakteriemi a nižšími houbami se schopností rozštěpit složité organické látky na živiny přijatelné i pro vyšší rostlinu. Na kořisti se přiživují v přírodních podmínkách někdy ještě zajímaví komenzálové, jako jsou pavouci. Tento jev se vyskytuje běžně i u láčkovek.
Cephalotus follicularis má několik lapacích láček, tvořících růžici o průměru asi 10 cm. Kromě těchto konviček (ascidií) vzniklých přeměnou listů jsou uprostřed růžice i normální kopisťovité asi 4 cm dlouhé asimilační listy. Nadzemní orgány jsou při dobrém oslunění červenavě naběhlé, tuhé, se silnou kutikulou. Květenství drobných zelenavých kvítků je asi 20 cm vysoké. Podzemní části tvoří oddenek se slabě vyvinutým mělce uloženým kořenovým systémem.
Půdy na nalezištích hmyzožravých rostlin jsou zpravidla chudé na živiny, zvláště na dusík a fosfor. Adaptace k získávání živin smíšeným způsobem obživy umožňují těmto rostlinám osidlování biotopů se slabší mezidruhovou konkurenci. Tak je tomu i u druhu Cephalotus follicularis, který se vyskytuje na zamokřených písčitých humózních substrátech. Z geologického hlediska se jedná o mladé kvartérní půdy na žule. Pro humózní horizont těchto půd jsou charakteristické zanedbatelný obsah vápníku a kyselá reakce, podobně jako je tomu u našich rašeliništních půd.
Klima na nalezištích druhu Cephalotus follicularis je oceánické a lze je v rámci Walterovy klasifikace označit jako etéziové. Tento k1imatický typ je charakteristický i pro Středozemí, Kalifornii či Kapsko. Význačným rysem tohoto podnebí je vlhké zimní období a suché letní období. Skutečně chladné období chybí. je to klima tvrdolistých stálezelených lesů. V jihozápadní Austrálii tvoří tyto porosty formaci vlhkých eukalyptových lesů (karri-lesů) a v sušších částech formací otevřených eukalyptových křovin (mallee).
Cephalotus se vyskytuje na bažinatých územích, kde tvoří mírný zástin křoviny z čeledi myrtovitých. V podrostu se uplatňují zvláštní druhy z čeledi Restionaceae. Tyto druhy se vyskytují pouze na jižní polokouli. Svým vzhledem i funkcí v rostlinných společenstvech upomínají na trávy. Na stanovištích Cephalotus follicularis tvoří jejich postupně odumírající kořenové systémy podstatnou část humusového horizontu půdy. Epacridaceae rostoucí společně s druhem Cephalotus follicularis jsou protějškem příbuzné čeledi Ericaceae zastoupené na rašelinných půdách severní polokoule např. vřesem.
Při pěstování druhu Cephalotus follicularis je třeba udržovat teploty v zimně kolem 12 °C, v létě kolem 20 °C. Mikroklima teplých tropických skleníků je k pěstování nevhodné, neboť Cephalotus, špatně snáší vysoké teploty. Rostlina potřebuje dostatek rozptýleného světla nebo polostín. Bezpodmínečně je třeba respektovat vysoké nároky na vzdušnou vlhkost, vyplývající z přírodních podmínek na bažinatých stanovištích blízko mořského pobřeží. I ve sklenících Cephalotus pěstuje pod skleněnými zvony nebo ve vitrínách, vždy s dobrým spodním větráním. Půdní směs se skládá z hrubé vláknité rašeliny, rašeliníku a hrubého písku. Nesmí obsahovat vápník. Osázené květináče se stavějí do misek s vodou.
Klimadiagram lokality C. follicularis.Nahoře jsou uvedeny průměrná roční teplota a úhrn srážek, dole vlevo teplota nejstudenějšího měsíce a absolutní teplotní minimum.
Rozmnožování se provádí dělením při každoročním přesazování. Vysoká regenerační schopnost, příznačná pro všechny hmyzožravé rostliny z různých čeledí, umožňuje u druhu Cephalotus follicularis i rozmnožování listovými řízky. Provádí se na jaře. Generativní rozmnožováni je jistě možné, avšak semena se neobjevují ani v seznamech semen nabízených světovými botanickými zahradami. V přírodě sebraná semena se nedovážejí, neboť v Austrálii platí zvláště přísná ochranná vývozní omezení.
Na rozměrově nepatrný exponát, jakým je Cephalotus follicularis, je třeba pohlížet jako na klenot československých botanických sbírek a jednu z nejzajímavějších ukázek z rostlinné říše po stránce systematické, morfologické i vývojové.
Copyright © Miloslav Studnička, 1980