Za Sárami do Ameriky
Ačkoliv nadpis zní, jako bychom se silně vzdálili tématu časopisu, byla naše výprava skutečně téměř výhradně zaměřena na 
lokality masožravých rostlin, pouze jsme si název špirlic, které byly naším hlavním objektem zájmu, trochu "zlidštili", aby se našinec necítil v dalekých feministických Spojených státech tak opuštěně. A dlužno dodat, že jsme se od "našich Sár" žádných feministických projevů nedočkali.
Naše výprava začala vypadat reálně během jara až léta 1996, kdy gradoval můj pocit, že musím znovu vidět sáry na jejich lokalitách a zopakovat tak svou návštěvu z roku 1992. Odlet jsme bez jakékoliv pověrčivosti stanovili na pátek třináctého října. Z praktických otázek můžeme doporučit několik věcí. Nejlevnější výpůjčky automobilů jsou na Floridě, takže se vyplatí letět na Floridu, přestože letenky tam jsou dražší než do New Yorku. My jsme měli půjčené auto od firmy Hertz ale údajně ještě o něco levnější je Alamo. Všechny náležitosti je možno vyřídit ještě v České republice. 13.října nás tedy letadlo British Airways s podzimní slevou dopravilo přes Londýn do Miami. První kontakt se subtropy západní polokoule byl nezapomenutelný. Když jsme konečně prošli všemi kontrolami a odbaveními a otevřeli se před námi dveře letištní haly, udeřilo nás teplé vlhko ve výši 28 °C v deset večer místního času. Okamžitě jsme si vyzvedli automobil a po chvíli seznamování s pro nás příliš moderní a "samostatnou" Mazdou jsme odrazili severním směrem k jezeru Okeechobee. Na druhý den projíždíme okolo jezera Okeechobee. Celý jižní cíp Floridy je zcela plochý, nejvyšší nadmořská výška je zhruba okolo 10 metrů nad mořem, celé území je mokřadní a z jezera Okeechobee se zvolna sunou masy vod na jih a v prostoru národního parku Everglades se mísí s vodami Mexického zálivu. Vegetace je bohatá a bujná, ve vodě převažují různé rody vzrostných travin, ze stromů dominují palmy rodu Sabal a trochu výše na sever i nádherný stálezelený dub viržinský (Quercus virginianus) s rozložitou korunou.
Pokoušíme se spojit se známým pěstitelem MR Brucem Bednarem z nedalekého La Belle, ale bohužel nemáme štěstí. Bez něho je bezpředmětná snaha o nalezení vůbec nejjižnější lokality Sarracenia minor, která se nachází u Lake Okeechobee a kterou nalezl právě Bruce Bednar. Po celý den se velmi bohatě rojí jakýsi druh muchnice, sklo je takřka neprůhledné a později zjišťujeme, že tento druh je dosti častou kořistí Sár. Nedaleko Avon Parku děláme první podrobnější průzkum zajímavé mokřiny u silnice a potkáváme se s první MR. V mělké vodě mezi trsy hrotnosemenky jsou bohaté porosty Utricularia striata, která právě žlutě kvete. Terén je ale neschůdný, takže po krátké obhlídce pokračujeme stále na severozápad. Determinace žlutě kvetoucích bublinatek je poměrně svízelná, ani ne tak, že by druhy nebyly rozlišitelné, ale spíše pro bohatou synonymiku a odčleňování některých forem jako samostatných druhů. My jsme se snažili držet výborné Taylorovy monografie, kde je druh uváděn právě pod tímto jménem. Mezi častými synonymy najdeme jména jako U.fibrosa či U. biflora. I pro samotného Taylora je jmenný zmatek kolem tohoto druhu ne zcela vyjasněn. Druh patří do sekce Utricularia spolu se všemi českými bublinatkami.
Dojíždíme do Withlacoochee State Forest. Nacházíme pěkné jezírko, pátrání po masožravých rostlinách vychází naprázdno, zato se vyskytují aligátoři. Zažíváme rovněž jedno z prvních setkání s přečetnými pavouky, jejichž pavučiny nám po celý pobyt ztěžovaly pohyb v terénu. Nacházíme si příjemné nocoviště a tak se probouzíme do třetího dne naší cesty optimisticky s nadějí, že již první Sáry uvidíme. Ráno sledujeme okolí lesní cesty ve Withlacoochee. Les je tvořen převážně borovicí Pinus elliotii, ve sníženinách roste tisovec dvouřadý (Taxodium distichum). Vhodná místa vyhlížíme z pomalu jedoucího auta a poté vybíháme ven na bližší průzkum. Při jedné takové zastávce jsme našli pomalu zarůstající vlhkou lesní cestu, s místy obnaženým jemným pískem. Tady jsme poprvé našli početně Drosera capillaris a také Utricularia subulata pokrývající místa s vodou na úrovni povrchu. Na této zastávce jsme měli i velký ornitologický zážitek, když nad námi zakroužili tři nesytové lesní (Mycteria americana) - velcí vzácní bílí čápi s černou hlavou.
Přes městečko Eustis míříme do Ocala National Forest - velkého národního lesa ve střední části Floridy. Zastavujeme se na návštěvnickém centru a ptáme se paní na Sáry. Dostáváme podivnou odpověď, že tu sice někde rostou, ale vidět prý jsou pouze za deště. Máme z toho legraci a jdeme se pokusit o štěstí na vlastní pěst. Je třeba rovnou nenapínat čtenáře a přiznat, že marně. Ovšem Ocala NF je krásný i tak a je zde několik velikých pramenů se stálou celoroční teplotou okolo 21 °C. Díky krasovému podkladu většiny Floridy prameny vystupují na povrch ve velkých kruhových zvodních a z nich již vytéká poměrně vydatná řeka, která se vzhledem k minimálním výškovým rozdílům líně sune k Atlantiku. U pramenů se platí vstup, ale koupat se je možné i přímo v řece, takže se svlažujeme - přítomnost aligátorů Kamilovi raději zamlčuji. Nedaleko Alexandr Springs nacházíme malé jezírko s velmi bohatým porostem kvetoucí U.purpurea. Jak již naznačuje jméno, druh kvete růžovofialově. Pro tento druh je charakteristické, že má pouze jedinou terminálně umístěnou past na jednotlivých větveních přeslenu. Nejsou to tedy ony nám známé "řetízky" pastí. Také květy jsou na stvolech obvykle jednotlivě, pouze vzácně najdeme dva květy. Stále ještě v Ocala přejíždíme do oblasti Juniper prairie a asi 2 míle odtud objevujeme u lesní cesty krásný mokřad, již s borovicí bahenní (Pinus palustris), část sníženiny je dokonce dosti čerstvě vyhořelá. Borovice bahenní je typickou vůdčí dřevinou biotopů s výskytem Sár. Je rozšířena na písčitých substrátech pobřežních plání jihovýchodu USA. Borovice bahenní je velmi častou jedinou stromovou dřevinou tohoto druhu mokřadního biotopu. Stanoviště mají charakteristický velmi dynamický vodní režim. Během suchých období zde dochází poměrně pravidelně k přirozeným požárům, na něž je borovice velmi dobře přizpůsobena. Již ve fázi semenáčků má chráněn vzrostný vrchol hustou "kšticí" až 30 cm dlouhých jehlic a také borka dospělých stromů odolává průměrným nízkým požárům. Nebezpečné je pokud dochází k dlouhodobějšímu potlačování požárů a dojde k nahromadění velkého množství odumřelé hmoty. Pak dojde k mohutnému vysokému požáru, který má pro celé společenstvo katastrofální následky. Nacházíme velmi zajímavé D.capillaris s poměrně protáhlými řapíky, které zvedají listové čepele nad substrát. Květy měly bílou barvu. Vyskytuje se též U.subulata. Sáry opět nenalezeny. Alespoň si o kus dál nacházíme krásné nocležiště na břehu jezírka. Ráno opouštíme Ocala NF a přes rusky znějící město Palatka míříme na Lake City. Spouští se déšť a v blízkosti Lake City mi cosi říká, že na pasece u cesty by mohly být Sáry. Kamil se na mě dívá velmi nedůvěřivě, ale za chvíli jsem na okraji velké kaluže v borové hrabance objevil několik drobných S.minor. Paní měla nakonec pravdu, jsou vidět jen za deště. Prohledáváme potom celou obrovskou paseku, ale další Sáry již nenacházíme, měli jsme tedy velké štěstí. Sárae jsou poškozeny pojezdy při těžbě, 15-20cm vysoké, ale přesto máme z prvního setkání radost. O něco hojnější je na lokalitě D.capillaris, tentokráte pro změnu s růžovými květy. Mimochodem právě výskyt této rosnatky je určitým vodítkem pro pátrání po vzácnějších druzích MR. Pokud se nevyskytuje D.capillaris, tak je obvykle zbytečné hledat jiné MR.
Ještě téhož dne vjíždíme do dalšího národního lesa, tentokráte jménem Osceola v blízkosti města Jacksonville. V blízkosti křížení s dálnicí IS 10 nacházíme pěkné jezírko s bohatým výskytem bublinatky, a sice jedné z dvojice U.cornuta, U juncea.
Problém determinace těchto dvou druhů řešil již Kondo, který našel jako determinační znak červeně naběhlé květní stvoly U.juncea.
Taylor věrohodnost tohoto znaku zpochybňuje a podobně se v diskusi vyjádřil i Don Schnell. Ten nám ostatně rostlinami ve své sbírce naboural jistotu, že potkáváme spíše druh U.juncea, takže rozlišování této dvojice pro nás zůstává i nadále otevřenou záležitostí. Myslím, že nebude od věci se k těmto dvěma druhům vrátit na stránkách Trifida později. Oba druhy jsou víceméně terestrického vzhledu s podlouhlými lístky a vysokými stvoly s poměrně velkými žlutými květy. V květu je to neobyčejně pohledná bublinatka a navíc se často vyskytuje v bohatých porostech. Je zároveň jedním z nejhojnějších druhů MR po celém východě USA. Nedaleko nacházíme ve vlhkém příkopu u lesní cesty další S.minor, tentokrát velmi pěkné exempláře. Dospělí jedinci mají velikost 12-16 cm. Nedaleko nacházíme též první tučnice na vlhkém písku příkopu u lesní cesty s rozvolněnou vegetací. Růžice mají průměr zhruba 4-7 cm. Určení druhu v nekvetoucím stavu je dosti obtížné a vyžaduje určitý cvik, který nám zatím schází, ale spíše se kloníme ke druhu P.caerulea.
Opouštíme Osceolu a po bočních silničkách vjíždíme do Georgie. Na silnici č.94 nedaleko od Moniac zjišťujeme z auta mokřinu se sárami. S výsledky průzkumu jsme spokojeni, roste zde 6 druhů MR. Vedle běžných D.capillaris a U.juncea se poprvé setkáváme též s D.intermedia. Je zde pouze několik exemplářů na nejmokřejších místech. Přítomny jsou i tučnice, pravděpodobně opět P.carulea. Ze Sár je tu jak S.minor, a poprvé též několik jedinců S.psittacina - poměrně vzácně a na nejvlhčích místech. S. minor je zastoupena velmi bohatě několika stovkami jedinců. Poprvé se též setkáváme s kříženci. Zamotávají nám hlavu hned zkraje a v tomto stavu nás ponechávají až téměř do konce výpravy. Tady jsme alespoň věděli, že jde o křížence pouze těchto dvou vyskytujících se druhů. Ale říci co je ještě čistý druh S.minor a co již kříženec bylo velmi obtížné. Substrátem byl jemný písek překrytý slabou vrstvou organického substrátu. Výška S.minor se pohybovala od 15cm až po největší exemplář o výšce 37 cm.
Následující tedy pátý den naší výpravy byl jedním z nejhodnotnějších. Na našem programu byl totiž proslulý Okefenokee Swamp. V příkopech kolem silnice se tu a tam dá zahlédnout S.minor. Na západním vstupu do Okefenokee si najímáme za 17 USD kanoe a pádlujeme po Suwanee Canal směrem do nitra bažin. Okefenokee je jedním z nejzajímavějším mokřadů severoamerického kontinentu, chráněný na obrovské ploše několika stovek kilometrů čtverečních. Vytéká z něho nádherná a mohutná řeka Suwanee odvodňující velkou část severu Floridy. Okefenokee je domovem celé řady vzácných druhů rostlin i živočichů. Velmi cenné jsou rozsáhlé porosty nádherného stromu tisovce dvouřadého (Taxodium distichum), který roste pouze v USA. Podařilo se nám dokonce vidět vzácný floridský poddruh jeřába kanadského, častí byli ibisové bílí. Nás ale nejvíce pochopitelně zajímaly MR. Pro bublinatky je taková velká mokřadní plocha doslova rájem. Nejčastější byla U.purpurea, která svými květy místy vytvářela nádherný růžovofialový pokryv vodní hladiny. Rostliny mají délku až 1m. Vzácněji se vyskytovala též U. striata a U.gibba. Na plovoucích kobercích vegetace bohatě kvetla U.juncea. Spolu s ní rostla hojně také D.intermedia. Rostliny zde byly velmi robustní s průměrem růžice často v rozmezí 6-8cm a s květními stvoly s více než deseti květy. Plovoucí koberce vegetace jsou zajímavým jevem Okefenokee a daly celému území toto indiánské jméno, které v překladu znamená "země, která se houpá". Pod vrstvou travinné a mechové vegetace je ještě jemný zvodnělý sapropel o hloubce 0,2-0,9m a poté teprve následuje pevný podklad. Chůze po takovémto povrchu je neobyčejně zajímavá, naše první pohyby byly velmi nejisté, ale časem jsme si přivykli. Hodně jsme se těšili, že uvidíme formu Okefenokee Giant od S.minor. A skutečně se nedá přehlédnout a je jakousi perlou tohoto mokřadu. Je velmi hojná, roste na poněkud zpevněnějších ostrůvcích mokřadní vegetace, často pod keři. Výška rostlin se pohybuje od 50 cm až po rekordních 93 cm s průměrem okolo 75 cm. Je vidět že rostliny jsou zde v optimu, vitální s hojnými plodními stvoly. Také přítomnoast semenáčků je vysoká. Velká část plodů je však vyžrána různými hmyzími druhy. Hmyz tak oplácí Sárám to jakou jsou pro ně smrtící pastí. A past je to vskutku účinná. Většina láček je zaplněna hmyzem , ve kterém skutečně výrazně převažují mravenci, takže u tohoto druhu patrně skutečně existuje zvýšená atraktivnost pro mravence. Na této kořisti se však velmi hojně přiživuje opět hmyz, a sice larvy masařek rodu Sarcophaga, které mají tělo natolik silně kutinizováno, že trávícím šťávám Sár dokáží odolat. Je vidět, že propletenost potravních vazeb je skutečně pozoruhodná.
Když jsme později diskutovali s Donem Schnellem důvody takové neobvyklé robustnosti S.minor z Okefenokee, vyjádřil svůj názor,
že kdysi v minulosti do této lokální populace vstoupily geny jiného, mohutnějšího druhu Sáry, tedy patrně S.flava.
Návštěvu mokřadu máme se vší parádou, tedy i s mokrem zeshora v podobě lijáku. Když už jsem si myslel jaký jsem rutinér v běhání po polovoucích kobercích, přišel zasloužený trest v podobě zapadnutí až po břicho a rozhodně to v první chvíli nebyl příjemný pocit takhle zajíždět.
Sušíme se a opouštíme tuto část Okefenokee. U městečka Folkston ještě nacházíme hned u silnice další pěknou lokalitu s druhy S.minor, S.psittacina a opět s celou řadou přechodných hybridních forem. Vyskytuje se i D.capillaris a P.caerulea. S psittacina opět obsazuje nejvlhčí mikrostanoviště a tučnice rostou naopak na místech nejsušších.
Další den nás vítá první větší komáří atak . Pokračujeme v cestě okolo Okefenokee směrem na Wayross a cestou zaznamenáváme ještě dalších několik míst s výskytem sár v příkopu u silnice. Stáčíme na severní vjezd do Okefenokee. Podél silnice je opět ráj MR: U. purpurea, U gibba, U striata, P caerulea, D.intermedia, D.capillaris a S.minor. Sáry jsou opět robustní, ale již o něco nižší, maximální naměřená výška je 73 cm, průměr mezi 50-60cm. Nacházíme i jednu zapomenutou kvetoucí rostlinu. Tento vstup nabízí povalový chodník do swampu a projížďky na lodích s průvodcem, šetříme však čas i peníze a vracíme se zpět.
Právě když Kamil zkouší živost našeho auta míjí nás šerif a ten to okamžitě přes travnatý příkop otáčí za námi. Vysvětluje nám, že takhle se nejezdí a říká, že půjdeme na týden do basy. Naštěstí pouze žertuje nakonec ani nic neplatíme, pouze nám vysvětluje, že takhle rychle jezdit je bezohledné a dává nám papír - jakési varování a říká, že to máme suvenýr. Další kus cesty přemítáme o tom, jak by asi působil takový přístup policie u nás. Zatoužil jsem po návštěvě Cumberland Island National Seashore, takže míříme ještě mírně na jih. Tento ostrov je součástí systému chráněných pobřežních území, kterému jsem při své minulé návštěvě věnoval dost času. Tento ostrov je asi vůbec nejzajímavější, protože je "pustý". Žádné silnice, žádné restaurace, pouze primitivní kempy a trasy pro pěší. Loď nám však odplula a tak nechceme riskovat delší časovou ztrátu a jedeme dále na sever po dálnici 95, která spojuje New York a Miami a je známá svým velmi hustým provozem byť je již šestiproudá. Protože se nám již podařilo odhalit fungování cruiseru, oceňujeme jeho výhody, nastavujeme stálou rychlost a stroj pracuje skoro úplně za nás. V této pohodě a klasicky americké rozežranosti jsme překročili tisící míli naší cesty. Další den nejlépe přiblíží citát z palubního deníku: "Celý den je ve znamení marného vymetání těch nejposlednějších okresních silniček a hledání vhodných lokalit MR. Ale je krásný den, auto vzorně funguje a venkov amerického jihu je tak nádherný, že to zase až tak nevadí." Zastavujeme se u krásné řeky Savannah a osvěžujeme se koupelí. Poté opouštíme Georgii a vjíždíme do státu South Carolina. K večeru si dopřáváme i trochu civilizace a navštěvujeme Charleston. Je to vedle Savannahu jedno z nejhezčích jižanských měst, Američané zde silně zdůrazňují jeho historičnost, takže všechny domy z minulého století již mají popisky co se v nich dělo a kdo v nich žil. Úsměvně je pozorovat v ulicích americké ženy chodící rychle se zarputilým výrazem a sluchátky na uších pro své zdraví, aby vzápětí pozřely několik hamburgrů. Míra konzumnosti Ameriky je děsivá. Z Charlestonu odjíždíme přespat do Francis Marion National Forest, od kterého si slibujeme výskyt MR. A ještě večer již za šera se nám to opravdu daří a objevujeme nejdříve P.caerulea a poté i Sáry. Prvně též konečně i S.flava. Možnost spánku v hezkém borovém lese v blízkosti Sár a s vidinou zítřejšího průzkumu lokality je moc příjemná.
Lokalita je dosti zaplavená, většina plochy je pokryta dvaceti centimetry vody. Maximální hloubka, kde se ještě vyskytovaly sárae je 35 cm. S. minor se zdá být dosti tolerantní k vodnímu režimu, protože roste od míst zcela suchých až po zaplavená místa. Hlavní kořistí jsou opět mravenci a výška rostlin je v průměru 31 cm, nejvyšší rostlina měla 42cm. Květních stvolů je hodně až 4 na jeden trs, ale cca 70% plodů je vyžraných. Opět jsme si tak jako na Okefenokee všimli těsné vazby trsů na blízkost křovin, ale proč je tomu tak nám není jasné. S.flava zde rostla pouze ve vodě je zde bohatý porost pěkných vzrostlých trsů o průměrně výšce 56 cm a maximální 82 cm. Nejširší průměr obůstí láčky byl 6cm. Celá populace vypadá stresována záplavou, nové láčky jsou menší a nikde nejsou patrné známky že rostliny v tomto roce kvetly. Celá populace je ve vybarvení poměrně jednotná, prakticky žlutá s nevýrazně červeným sloupkem a velmi nezřetelnou venací.
Po tak hodnotném zážitku si ještě dopřáváme drobet dějin Ameriky a navštěvujeme Charles Pinckney House, kde bydlel právě pan Pinckney, jeden ze spoluautorů americké ústavy. Je to klasické krásné bílé jižanské sídlo s mohutnými magnoliemi a duby v okolí. Celé příjemné dopoledne završujeme koupelí v Atlantiku, který má pro středoevropana příjemnou teplotu. Vracíme se do Francis Marion NF a křižujeme lesní cesty, podařilo se nám též zapadnout do bláta, přičemž jsme si představovali, co by asi řekli zástupci Hertze, pokud by nás viděli. Nacházíme hezkou pískovnu a Kamil objevuje želvu. Podařilo se mi ji chytit, je to krásná kajmanka dravá (Chelydra serpentina), která je zjevně pobouřená a silně po mně chňape. Netěší ji ani fakt, že z ní chci udělat slavnou fotomodelku. Tím jsem prolomili dočasnou smůlu a po chvíli již objevujeme u cesty další populaci S.minor. Rostliny jsou poměrně drobného vzrůstu mezi 17-22cm. Nedaleko nacházíme v hustém lese již poměrně stresovanou mikropopulaci Sár - S.minor i S.flava. Je evidentní, že nepřítomnost požáru a vzrůst křovin znamená takový posun vegetace, že Sáry nemají šanci se úspěšně uplatnit. Jsou však patrně schopné dlouhodobého přežívání v těchto nepříznivých podmínek a po odstranění křovin požárem zřejmě jsou schopné obnovit růst. Jedna z rostlin S.flava byla dosti venózní, takový typ nabízený pod označením "heavy veined".
Přespáváme u kajmankového jezírka a ráno pokračujeme v prohlídce. Je sobota, všude je spousta lovců, kteří se sjíždějí do státních lesů na lov jelenů. Máme trochu obavy abychom nebyli zaměněni za sudokopytníky. Jsme po ránu celkem úspěšní a nacházíme další smíšenou populaci S.minor a S.flava. Výrazně se odlišuje kořist v láčkách, ačkoliv rostliny rostou vedle sebe. S.minor má tradiční mravenčí monodietu, ale láčky S.flava jsou poměrně slušnou ukázkou přítomné entomofauny. Převažují muchnice a některé další rody dvoukřídlého hmyzu. Druhou nejpočetnější skupinou jsou drobné můry, vzácnější jsou zástupci blanokřídlého hmyzu a brouků. Na této lokalitě byla hladina vody asi 20 cm pod povrchem a byla to jediná lokalita, kde měla S.flava vytvořené plody. Je tedy vidět, že druh preferuje spíše mírně sušší stanoviště a dlouhodobější zaplavení mu nesvědčí. Opouštíme Francis Marion s příjemnými pocity, že jsme viděli spoustu sára, i když je nám jasné, že při jeho rozloze jsme viděli pouze nepatrnou část.
Za Sárami do Ameriky
Pokračování - 2.část
Přes šílený plážově lunaparkový komplex Myrtle Beach, který lze doporučit pouze skutečně hluboce založeným ctitelům civilizačních radostí, či masochistům, dojíždíme do státu Severní Karolína a nocujeme v prostoru známého mokřadu Green Swamp. Komáři zde bohužel dosahují jedné z nejvyšších možných koncentrací, takže bez následků není možné ani dýchat, či mrkat. Ranní návštěva krásné prostorné rozvolněné plochy plné MR nám však strasti docela dobře kompenzuje. Tuto lokalitu jsem navštívil již v roce 1992 a je příjemné zjistit, že vše je "na svém místě". A tak nacházíme D.capillaris, D. brevifolia, D.muscipula, S.rubra rubra, S.flava, S.purpurea venosa a U.juncea. Kromě Sár je zážitkem pochopitelně setkání s mucholapkou. Roste dosti skrytě v travinné vegetaci, takže je nutné pečlivě rozhrnovat trávu, ale několik statných jedinců nacházíme také na téměř obnaženém opadu jehlic v mírném zástinu borovic. Zkušenost z této lokality nám dává pocit, že mucholapka je poměrně stínomilným druhem. Barevnost v rámci populace je dosti variabilní. Nejčastější jsou rostliny s mírně růžovými lapacími orgány, vzácněji se vyskytují i celozelené až nažloutlé rostliny. Průměr rostlin se pohybuje mezi 3-6 cm, zjištěné maximum bylo 8 cm.
S.flava je na této lokalitě dosti robustní s láčkami v průměru okolo 60-70 cm, s maximem 83 cm. Barva láček je žlutá s mírně bronzovým nádechem především na víčku, rostliny mají červený sloupek a jsou dosti výrazně venozní. S.purpurea venosa roste jednotlivě ukrytá v trávě a prozradí ji nejčastěji stvoly nesouci plody. Rostliny varírují ve vybarvení od téměř zelených s nevýrazným žilkováním až po zcela červené, které v populaci výrazně převažují.
S. rubra rubra je rovněž poměrně častá. Charakteristický je pro ni shlukovitý růst, protože vytváří bohatší trsy. Vždy ji nacházíme na nejvlhčích místech lokality. Rostliny mají láčky vysoké v průměru 24 cm a maximum jsme zjistili 34 cm. Nacházíme též několik kříženců S.x catesbaei a jednu rostlinu S.x chelsonii. Prozkoumáváme ještě širší okolí této krásné plochy, ale nic lepšího již nenacházíme a jsme silně zaskočení mírou likvidace tak krásných a zajímavých stanovišť.
Z dalších poznatků dne snad stojí za zmínku jen pro Čecha šokující fakt, že v neděli je v Severní Karolíně zakázán prodej piva, o silnějším alkoholu ani nemluvě.
Následující den vyjíždíme na bublinatkově významnou lokalitu - jezero White Lake - odkud je uváděná poměrně nedávno popsaná U.floridana. Řídíme se popisem z Taylorovy monografie o rodu Utricularia. Podařilo se nám uspět stejně jako jemu, takže nacházíme několik kusů vyplavených rostlin na okrajích tohoto krásného, leč silně rekreačně využívaného jezera. Bublinatka roste někde ve větších hloubkách uprostřed jezera. Je to velmi zajímavý druh, dříve zaměňovaný s U.striata, od níž se liší růstem ve větších hloubkách a uchycováním se v substrátu pomocí nezelených prýtů.
V okolí jezera již pozorujeme první příznaky nedávno proběhlého hurikánu, které směrem k pobřeží sílí. Rozhodujeme se pro koupel v Atlantiku a tak vidíme zkázu městečka Surf City, které je částečně zlikvidováno hurikánem. Odnesly to především domy na první duně, kde je velmi atraktivní poloha s výhledem na oceán, ovšem na druhou stranu vysoké riziko zničení četnými hurikány. Poté dojíždíme do Croatan National Forest a marně zde pátráme několik hodin po lokalitách MR, byť by zde měly být.
Dvanáctý den cesty konečně kupujeme vařič, takže se dočkáme teplého jídla. Je to benzínový vařič z US Army shopu, který nás později silně zradil a málem jsme neplánovaně přispěli k požárovému managementu špirlicových lokalit. Na plynový vařič, který jsme s sebou měli, nejsou v USA k sehnání bomby. Ale tenhle nedostatek byl jediným větším selháním na naší cestě, která se jinak vyvíjela ba až nad rámec našich plánů.
Navštěvujeme botanickou zahradu v Chapell Hill, kde je naším průvodcem čtenářům CPN známý Rob Gardner a těšíme se z prohlídky
kompletní kolekce Sár včetně hybridů. Prohlížíme především různé poddruhy S.rubra, velmi pěkného křížence S.leucophylla x S.flava a zcela červené formy mucholapky. Jinak na nás úroveň zahrady a záchranných programů nepůsobí příliš přesvědčivě.
Míříme dále na sever do Virginie, kde i přespáváme, abychom ráno mohli pátrat po jedné z nejsevernějších lokalit S.flava, bohužel však bez úspěchu. Rostliny z Virginie by mohly být perspektivní pro volné zimování v našich podmínkách. Projíždíme tedy postupně Richmond, Washington a Baltimore a přes Chesapeake Bay se přesunujeme ze státu Maryland do druhého nejmenšího státu USA - Delaware, ve kterém jsme pobyli zhruba půl hodiny, z toho polovinu času jsme projížděli osídlením Wilmingtonu. Překračujeme řeku Delaware a jsme konečně v New Jersey. Krajina zde má onu pro Evropana přitažlivou atmosféru pocitu povědomosti. v Americe tak vzácnou. Nocujeme ve Wharton State Forest a hned ráno jedeme do Batsto pro rady, kde jsou nejlepší Pine Barrens. Batsto je v podstatě jakýsi skanzen starých domů. Dostáváme tip do blízkosti Batsto k Mullica river a jsme dost spokojeni. Nejprve se sluší pár vět k popisu jedinečné formace Pine Barens. Jsou rozšířeny podél východního pobřeží USA ve státech Massachusetts - zde nádherné porosty především v oblasti Cape Cod, dále ve státech Connecticut, New York a právě New Jersey, kde jsou vyvinuty Pine Barrens nejlépe. Základem je živinami velmi chudý písčitý podklad, který umožňuje růst pouze několika druhů dřevin adaptovaných na tyto podmínky. Je to především borovice Pinus rigida, a dub Quercus marilandica a navíc několik druhů keřů včetně nepříjemně pichlavých zástupců rodu Smilax. Celá formace je dosti nízkého vzrůstu a porosty jsou rozvolněné. Velmi časté jsou lišejníky. Charakteristickou součástí Pine Barrens jsou i mokřady rašeliništního typu, které vyplňují terénní sníženiny. A právě ty jsou hlavním objektem našeho zájmu.
Základem vegetace jsou rašeliníky a šáchorovité rostliny, především hrotnosemenky a ostřice. Mokřiny jsou velmi bohaté na výskyt MR. Nepsanými králi jsou pochopitelně Sáry - zde S.purpurea. Rostliny v Pine Barrens jsou zhruba na rozhraní nominátní subspecie a subspecie venosa, protože se jedná o tranzitní zónu, kde se tyto dva poddruhy překrývají. Mnohdy je nacházíme v zástinu křovin. Setkáváme se tu i se třemi rosnatkami. Největší radost máme z prvních pozorování D.filiformis filiformis. Tento druh roste ze všech severoamerických rosnatek na nejsušších místech, která jsou pouze mírně vlhká a mimo dosah pravidelných záplav, obvykle na holém písku, nejčastěji na malých světlinách mezi borovicemi, případně v okolí různých mokřin. Rostliny jsou poměrně drobné, mají okolo 5 listů a průměrnou výšku v rozmezí 13-16 cm, naměřené maximum bylo 19 cm. Jsou však velmi početně plodné. Poprvé na americkém kontinentu se setkáváme také s důvěrně známou D.rotundifolia. Je poměrně málo početná a nikterak se neliší od evropských rostlin. Až téměř ve vodě, ostatně jak je pro ni typické, se nachází D.intermedia. Rostliny jsou dosti mohutné, průměr růžic se pohybuje v rozsahu 7-9 cm. Přítomny jsou také bublinatky, neuvěřitelně početná je námi neurčená bublinatka z možné dvojice U.cornuta nebo juncea. Častá je rovněž velmi nenápadná U.subulata a v mělké vodě byla několikrát také U.gibba. Kromě MR nacházíme ještě maličkou pozoruhodnou primitivní kapradinku Schizaea pusilla. Asimilační listy jsou čárkovité a výtrusné mají podobu jakéhosi rozvětveného chroustího tykadla. Tento druh roste pouze v Pine Barrens. Odpoledne se pokoušíme dostat do další zajímavé oblasti jménem Ancora Bogs. Vůbec se nám ale nedaří najít cestu a tak jsme postupně navštívili farmu na výrobu trávníků, blázinec a krásně zarostlou železniční trať.
Následující den věnujeme dalším průzkumům Pine Barrens. Přejíždíme do Bass River State Forest. Na ranger station se ptáme na Sáry a posílají nás zpět k Mullica River. Obcházíme nedaleké jezero Absegami a nacházíme sár celé spousty pouhých pár desítek metrů od stanice, kde nás posílali na kilometry daleko. Sár je opravdu bohatě na písčitém břehu jezera jsou krásně vybarvené, ovšem nacházíme i rostliny hluboko v keřích zcela bez láček pouze se zelenými fylodii. Pozoruhodné ale nebezpečně hluboké je rašeliniště na okraji jezera. Chvíli přeskakujeme z ostrůvku na ostrůvek, ale když se ostrůvky začínají obracet, takže náš pohyb zdálky vypadá jako ze špatné komedie, tak raději ustupujeme. Rozhodně to byl hodně silný zážitek a Lake Absegami pro nás zůstane nezapomenutelné. K večeru navštěvujeme ještě Lebanon State Forest, kde v okolí Pakim Pond je opět bohatě Sár, navíc většina plodných. Častá je též D.filiformis. Opouštíme krásné Pine Barrens, které rozhodně stojí za návštěvu a máme před sebou celonoční jízdu, abychom ráno byli u Dona Schnella v Pulaski ve Virginii. Na třítisící míli naší výpravy dosahujeme našeho nejsevernějšího bodu. Ze všech variant cest na jih jsme si totiž vybrali dálniční variantu, která vede kratší úsek na sever. Takže náš nejsevernější bod obratu leží při dálnici 80 na pomezí New Jersey a Pennsylvanie. Ve státě ve kterém jsem v roce 1992 strávil tři měsíce pobývám tentokrát pouhé tři hodiny. S Donem Schnellem se setkáváme především díky Zdeňkovi Žáčkovi, který nám toto setkání předběžně dojednal. A je to opravdu zážitek povídat si s takovým znalcem amerických MR a vidět jeho rostliny ve skleníku. Hodně času věnujeme debatám o Sárách. V případě S.rubra se shodujeme, že dříve patrně byly mezi jednotlivými poddruhy plynulé přechody, aly nyní díky silné izolaci až téměř reliktnosti stanovišť jednotlivých poddruhů došlo přece jen k jasnějšímu rozrůznění. Úchvatná je kolekce S.purpurea, nádherná obří varieta .burkii z pobřeží Mexického zálivu, krásné exempláře f. heterophylla a hlavně zajímavá forma z hor Severní Karolíny, kterou možná Don Schnell někdy popíše jako zvláštní formu, či poddruh. Je silně venozní, ale odlišně od ssp. venosa. Pozoruhodná je také např. forma S.psittacina bez červeného barviva, takže je zelenobílá. Krásná je i kvetoucí Heliamphora heterodoxa a kompletní kolekce tučnic severoamerického jihovýchodu.
Snažíme se využít příležitosti abychom se je naučili poznávat sterilní, ale ještě to nějaký čas a cvik bude potřebovat. Don Schnell nám pak ještě dává mnoho svých hodnotných separátů a také vynikající knihu "Carnivorous Plants of USA and Canada". Krom toho i mnoho neobyčejně cenných rad na zajímavé zastávky na naší další cestě, které následně bohatě využijeme. Na oplátku mu dáváme trochu české alkoholické slávy v podobě Becherovky.
Po odjezdu nám prší, což je vzhledem k naší horské poloze nepříjemné. Těšili jsme se na slavnou Skyline Drive vedoucí po hřebenech Apalačských hor. Přelom září a října je obdobím intenzivního vybarvování listí a při krásném počasí je jízda po Skyline mimořádným zážitkem. Nám se ovšem na Skyline obloha přiblížila natolik, že jsme většinu cesty v mracích s maximální frekvencí stěračů a jízda je spíš nepřetržitým řidičským stresem než čímkoli jiným. Šťastně dojíždíme do Asheville, ovšem nedaří se nám najít žádné vhodné nocležiště, krajina je příliš hustě osídlena a každá odbočka končí u nějakého domu, takže nás čeká nepříjemné nocování v autě.
Další den zasvěcujeme pátrání po lokalitě S.rubra jonesii u Etowah. Najezdili jsme spoustu mil, ptali se spousty lidí, farmářů, policistů, vzhledem k tomu, že jsme znali jméno farmy, obvolávali jsme podle telefonního seznamu všechny farmáře tohoto jména, ale nejvzácnější Sára pro nás zůstala nedostupná. Utěšujeme se tím, že alespoň máme důvod se vracet. Je ale třeba říci, že se vůbec nedivíme vzácnosti této Sáry, protože každý kousek krajiny je intenzivně využíván, všude je spousta golfovišť a domů, celkově to nepůsobí moc sympaticky. Opouštíme North Carolina a vjíždíme pro změnu do Jižní Karolíny. Alespoň v něčem nám tam přeje štěstí, protože jsme našli krásný State Park jménem James Gap, kde je piknikoviště a sprchy, takže občerstvujeme naše těla. Poté navštěvujeme další State Park - Ceasars Head a ptáme se na Sáry. Paní nám říká, že v okolí jsou, ale že už teď na podzim nejsou vidět. Ujištujeme ji, že vidět jsou, ale poprvé se setkáváme s neochotou prozradit, kde Sáry rostou. Dodáváme, že dle literatury jsme následně zjistili, že v blízkosti tohoto parku je skutečně jedna ze dvou recentně existujících jihokarolínských lokalit této Sáry. S trochu hořkým pocitem, ale vědomím, že víc jsme pro úspěch udělat nemohli se vracíme do North Carolina a jedeme přespat do Pisgah National Forest, kde nás hledání vhodného nocležiště vyhání až do výšky 1600 metrů. Máme strach z chladné noci, ale bylo to příjemné v krásném horském lese u potůčku, po předchozí noci v autě hotový balzám.
Osmnáctý den začínáme čtyřtisící míli opět nájezdem na Skyline. Počasí je o něco příjemnější, takže se nám daří zachytit pár pěkných výhledů. Dojíždíme až ke vstupu do jednoho z mála národních parků východu USA, a sice slavných Great Smoky Mts. Nahoře prý však prší, takže do parku ani nevjíždíme. Projíždíme šílenou turistickou obcí Cherokee, kde si všichni udělali byznys z blízkých hor a taky z indiánů. Dost odporné. Opouštíme Severní Karolínu a krátce projíždíme domovský stát bluegrassu a bourbonu Tennessee. Projíždíme přitom velmi pěknými partiemi Cherokee NF a Tennessee na nás nechává dobrý dojem. Bohužel při kvalitě amerických dálnic a našeho auta nám Tennessee vystačilo tak na hodinu, velmi krátce protínáme ještě Georgii a poté jsme již v Alabamě, státu, který by asi nejvíce zasloužil přívlastek domov Sár protože kromě S.minor tu rostou všechny druhy. Na Visitor Centre při vjezdu do Albamy nás vítá sympatický chlap, který byl v létě v Praze a Českém Krumlově, takže nám připomněl naši domovinu. Přespáváme v domovské oblasti velevzácné horské Sáry - S.oreophilla. Ráno se nám nedaří domluvit vhodný termín návštěvy botanické zahrady v Atlantě, nakonec souhlasíme s termínem na konci našeho pobytu, který bude znamenat dosti krkolomné přejezdy. V De Soto NF navíc máme smůlu, že biolog je právě mimo, takže den začíná špatně. Naštěstí nakonec na samotném vedení parku nám jeden ranger zavolal k biologovi domů a nechal si vysvětlit kam nás má poslat. Dostáváme tedy mapku s nákresem výskytu S.oreophila. Dech se mi docela zrychluje při představě, že jsme nablízku této skvostné Sáře a že snad s plánkem budeme úspěšnější, než při fiasku se S.rubra jonesii. Chvíli ovšem zbytečně bloudíme i s mapou, když se zorientováváme, a zjišťujeme, že jsme se otáčeli na křižovatce v jejíž blízkosti měla lokalita být, tak je nám divně. To místo totiž vůbec nepadalo na Sáry. Dojíždíme a téměř vbíháme do lesa. Je hodně hustý listnatý s převahou dubů, marně si lámeme hlavu, kde by tu mohly Sáry být. Po čtvrthodině marného pátrání se scházíme u auta k poradě. Kamil už to chce vzdát, ale já se držím naděje, že nám přece nedávali nesmyslný údaj a tak nakonec po další půlhodině hledání mezi křovinami a v dešti mohu spustit bujarý křik a tanec radosti nad první nalezenou Sárou. Rostou v drobné sníženině, která asi v obdobích srážek odvádí vodu a je mokrá. Momentálně je ale nanejvýš mírně vlhká. Šokující je míra zastínění a stav Sár. Všechny mají pouhá fylodia, asi jenom osm jich má téměř odumřelé zbytky láček, po zbytcích květenství není památky. Lokalita je opravdu v žalostném stavu, nevím jak si Američani váží svých vzácností. Je škoda, že tu s námi není jejich biolog, bylo by zajímavé si s ním o jejich přístupu popovídat. Lesní porost je velmi hustý s dominujícími dřevinami Acer rubrum, Carya tomentosa, Quercus falcata, Quercus shummardii a Pinus taeda. V bylinném patře jsou velmi časté kapradiny. Na ploše zhruba 100 x 20 metrů nacházíme asi 300 rostlin Sár. Jsou buď jednotlivě nebo v kruhových shlucích, často v místech relativních světelných oken. Pokud jsme našli zbytky láček, pohybovala se jejich velikost mezi 30 až 40 cm, nalezené maximum bylo 47 cm. Půda byla na povrchu typu hrabanky, tj. humusová vrstva asi v síle 3 cm a poté následoval jílovitý písek. Měřili jsme i pH a pohybovalo se okolo 4. Snažíme se fotit, nasazuji citlivost 1600 a pořizujeme alespoň pár dokumentačních záběrů. Opouštíme tuto podivnou lokalitu se smíšenými pocity. Pokračujeme podél řeky, protože by v okolí měly být ještě nějaké lokality, ale již jsme neuspěli. Cesty jsou málo používané, takový zapomenutý kraj a v jednom místě měla silnice tvar úplné horské dráhy s hřebeny a padáky, při nichž jsme museli přemlouvat oběd, aby nás neopouštěl. Stále houstne liják, opouštíme výskyty Sár a pokračujeme údolím plným pastvin se spoustou rozptýlené zeleně na jih. Opět máme trochu problémy s noclehem, nakonec končíme v blízkosti cesty nad prudkým svahem na nevábné skládce. No a na tomto nejnevábnějším nocležišti naší výpravy nás ponecháme až do dalšího pokračování, plného zážitků z jižní Alabamy a Mississippi.
Za Sárami do Ameriky
Pokračování - 3.část
Dvacátý den pobytu je předzvěstí poloviny plánovaného pobytu. Na tachometru naší Mazdy je necelých 4.500 ujetých mil, je deštivý den, jsme zhruba uprostřed Alabamy a míříme k pobřeží, kde nás, jak doufáme, čekají velké pláně se Sárami. Cestou vzdáváme pokus o nalezení jedné z nejvzácnějších Sár, a sice S.rubra alabamensis, protože nemáme přesnou lokalizaci a trauma z hledání S.r.jonesii je ještě příliš čerstvé. 
V naší zemi se něčemu takovému říkávalo poučení z krizového vývoje nebo tak nějak. Navštěvujeme botanickou zahradu v Birminghamu. Není špatná, pěkné jsou především japonské zahrady a bonsaje. S MR je to dost slabé, mají nový mokřad s pár Sárami. Jedeme tedy dál na jih a z dálnice uhýbáme nedaleko Mobile na silnici US 45. V blízkosti města Citronelle nacházíme v příkopu u silnice první Sáry - nápadné jsou pochopitelně S.leucophylla. První průzkum ukazuje, že se máme nač těšit. Nacházíme také bohaté populace D.filiformis tracyi, leč nikde ani stopa po semeníku. Pokračujeme dál a za chvíli už jen stěží sklapáváme čelist při pohledu na úchvatnou scenérii pláně bílé přítomností našich oblíbených Sár. Odhadujeme, že jsou na ploše několika hektarů - takové menší Sárové pole. Prozkoumáváme plochu a zjišťujeme, že je to navýsost masožravá plocha. Výčet druhů je skutečně impozantní: S.leucophylla, S.alata, S.psittacina, S.purpurea a snad i S.rubra wheryi, dále D.capillaris, D.brevifolia, D.filiformis tracyi, P. lutea, P.primuliflora, U.subulata a U.cornuta nebo juncea.
Sáry na této lokalitě nás zcela svedly, náruživě je fotografujeme, pózujeme s nimi, ba dokonce jsme strávili i noc mezi nimi. Byly to opravdu šťastné a povznášející chvíle.
Sáry se vyskytovaly na plochách, které byly patrně rozvolněným lesem, leč během naší návštěvy zde probíhala těžba, místy byly rostliny na větších plochách poškozené, či zničené. Zdálo se nám však, že těžba pokud při ní nedojde k narušení vodního režimu stanoviště a velké destrukci půdního povrchu, snad nemusí znamenat zánik výskytu. O vegetačním složení porostu v minulosti je dosti obtížné si vytvořit představu. Faktem je, že v doprovodu MR se konstantně vyskytuje pouze několik druhů trav a celkově jsou na této lokalitě společenstva chudá počtem druhů. Celá plocha má velikost zhruba 1km x 600 metrů a je zvlněná, přičemž MR jsou všude na bočních pramenech a v terénních depresích a řada Sár roste i na neuvěřitelně suchých místech v téměř čistém písku. Ve sníženinách je pochopitelně vlivem vyšší vlhkosti vytvořená vrstvička organického detritu až humusu.
Nyní poznámky k jednotlivým druhům, z nichž některé již budou platit obecně i pro další lokality.
S.leucophylla - nejpočetnější druh, dominantní svou pokryvností na velkých plochách. Vybarvení láček se dosti liší i v rámci jednotlivých rostlin, přesto je možno zde vidět zhruba dva typy, a sice rostliny s láčkami s nízkým zastoupením červených barviv tj. zelenobílé s mírnou červenou venací a poté typ s užšími láčkami a výrazně zbarvený do červena. Velmi zajímavá je také problematika ochlupení láček, kdy jsou zde typy takřka lysé i typy silně venózní. Druh se na lokalitě velmi hojně kříží především se S.alata, ale byli nalezeni kříženci se všemi dalšími druhy přítomných Sár.
S.psittacina - druhý nejhojněji zastoupený druh, nezaměnitelně lupající pod nohama při našlápnutí, takže ji někdy bylo možno hledat po sluchu. Roste na nejvlhčích místech a bohatě plodí. Variabilita se projevuje ve tvaru láček, převažují však zobákovité hlavice nad kulatými. Větší variabilita je ve vybarvení láček od temně červených až po téměř oranžové. V pastech bylo zjištěno pouze minimální zastoupení hmyzu. Nalezen též nezaměnitelný kříženec s předchozím jmenovaným druhem.
S.purpurea - velká forma z okruhu S.p.venosa, která je však celkově dosti světlá, nebývá nikdy temně červená a květ je světle růžový se zelenou rozšířenou čnělkou. Tyto populace rostou pouze v nejjižnější arele - státy Florida, Alabama a Mississippi - a jsou izolované od souvislého výskytu. Jsou poměrně jednotného vzhledu a současně odlišné od ostatních, takže by si zasloužily určitou míru taxonomického odlišení na úrovni variety až subspecie. Nejčastěji a asi i nejvhodněji je popisována jako var. burkii. Na lokalitě je zastoupena velmi vzácně - ostatně i posléze na dalších lokalitách není příliš častá a vykazuje určitou preferenci růstu v blízkosti křovin. Vyskytují se i půvabní kříženci se S.leucophylla a ještě jeden druh křížence pravděpodobně se S.alata - vypadá jako podivná S.x catesbaei - ovšem neroste tu S flava.
S.rubra wheryi - vzhledem k častým křížencům odvozeným od S.alata se ukázalo jako dosti obtížné poznat čisté exempláře tohoto poddruhu. Nadšeně jsme se vrhali ke každé menší Sáře a neustále se ujišťovali, že tohle již je onen hledaný poddruh. Obvykle nebyl. Teprve o pár mil dále a o několik dní později jsme měli možnost potkat pravé S. rubra wheryi, takže ponecháme čtenáře na popis čekat, podobně jako jsme si na setkání museli počkat my.
S.alata - tak tento druh bychom nepřáli ani našim taxonomickým nepřátelům, pakliže by se takoví vyskytli. Obrovská variabilita a množství přechodných forem nás často přivedlo pouze k nechápavému kroucení hlavou. V době květu by díky jejich barvě snad některé rébusy přestaly být neřešitelné. Téměř jisté však je, že čistý druh byl zastoupen poměrně vzácně a daleko početnější byli různí kříženci se S.leucophylla.
Drosera filiformis tracyi - na rozdíl od nominátního poddruhu je daleko vlhkomilnější a obsazuje plochy mokřin, ovšem tam, kde není dlouhodobá záplava. Prakticky nikde, kde jsme se s tímto druhem setkali, jsme nenašli květní stvoly a pokud byly velmi vzácně přítomny, pak nebyla vytvořena semena.
U D.capillaris, která byla velmi početná jsme naměřili růžice až do 5cm v průměru a barva květů zde byla jak růžová tak i bílá.
Po odjezdu z této lokality jsme zaujali místního šerifa, a tak se náhodnému okolojedoucímu mohl naskytnout zajímavý pohled, jak stojíme před autem s rukama na kapotě, zatímco statný černoch se nám prohrabává v autě. Dozvěděli jsme se, že hledá drogy. Ty jsme sice neměli, přesto se nedalo říct, že by policajt hrabající se v našem autě přidal na vnitřní rovnováze. Naštěstí to docela brzy vzdal.
Poté prohledáváme v okolí Mobile boční silnice, kde máme od Dona Schnella tip na lokalitu S. flava s měděně zbarvenými víčky láček. Nenacházíme však vůbec žádné Sáry, všude jsou jen bavlníková pole. Bylo to však naštěstí jediné místo, kde Schnellův tip nefungoval. Přespáváme na pěkném místě s výhledem na celou zátoku Mobile Bay.
Ráno pokračujeme v průzkumu nadějně vyhlížejících míst v blízkosti pobřeží Mobile Bay a jsme opět maximálně spokojeni. Místo se počtem druhů dost podobá předchozí bohaté lokalitě, ovšem stanovištěm je krásný rozvolněný borový les, takže je to příjemnější, nebýt vzdáleného výhledu na rafinerii firmy Shell se jménem Žluté kladivo - Yellow Hammer. Lokalita je o něco sušší, takže nejsou přítomny bublinatky a vzácná je S.psittacina. Velká je opět variabilita kříženců a S.alata, které jsou dosti často s červenou spodní stranou víčka, vzácně jsou červené celé rostliny.
Během dne pak přejíždíme do státu Mississippi, kde v hraniční oblasti v okolí dálnice č.10 jsou snad vůbec nejhojnější biotopy Sár. Všude z cesty vidíme krásné borové lesy s mokřinami a místy zahlédneme Sáry přímo z auta. Dáváme ještě několik zastávek, ale nic nového nás nepřekvapuje. Snad jediným objevem, který není ani moc překvapivý je fakt, že tam kde se vyskytují oba nejčastěji se křížící druhy S.leucophylla a S.alata v přibližně stejném poměru, je nejbohatší výskyt kříženců a všech přechodných forem v rámci hybridních rojů. Tam kde je jeden druh výrazně častější, tam výskyt kříženců logicky klesá a často se omezuje pouze na jednotlivé trsy, protože je snížena pravděpodobnost opylení cizím pylem. Směrem hlouběji do Mississippi ubývá S.leucophylla, a tak začínají převažovat snadno poznatelné alaty, které jsou poměrně pěkné a tak hojné, že jsme si je přezdili na "saláty". Přespáváme v De Soto National Forest. Ráno prohledáváme okolí našeho nocležiště a nacházíme pěkný mokřad, který je velmi vlhký a opět plný MR. Velmi početná je S.alata, která dosahuje místy až 60% pokryvnosti na větších plochách. Sáry zde bez výskytu dalších druhů již konečně vypadají velmi jednotně a typicky jak se na S.alata sluší. Průměrná výška láček dosahuje hodnoty 43 cm, nejvyšší naměřená má 52 cm. Největší radost ale máme z nálezu Pinguicula planifolia. Roste nepříliš hojně, zato pospolitě na nejvlhčích otevřených místech. Je nezaměnitelná díky sytě červeně zbarveným listům a velkým rozměrům listových růžic - největší dosahují velikost okolo 14 cm v průměru. Zbarvení listových růžic je i ve stejných světelných podmínkách variabilní. Velmi hojná je D.filiformis tracyi.
Téhož dne navštěvujeme i Mississippi Sandhill Crane National Wildlife Refuge, což je rozsáhlé mokřadní území, které je chráněno kvůli posledním existujícím výskytům populace jeřába kanadského mississipského, který je na rozdíl od většiny dalších poddruhů stálý. Povídáme si s pracovníky centra, jak se jim daří jejich práce a o ochraně cenných mokřadů, hostících jeřáby i MR. Rozhlížíme se i po okolí. V porovnání s rokem 1992 je zde mnohem vyšší hladina vody, takže například Sáry jsou zaplaveny zhruba 20-30 cm vody.
Poté již se téměř loučíme s mokřady a masožravkami a vyrážíme vstříc pouštím Texasu. Opouštíme Mississippi a čeká nás dlouhá cesta Louisianou plná vábení na aligátoří menu, či zápasy s těmito plazy, k návštěvám kasina a podobně. Absolvujeme přejezdy dlouhých estakád přes tisovcové mělké mokřady, kterým se místně říká "bayou" a také přejezd řeky Mississippi v Baton Rouge - hlavním městě Louisiany. Vjíždíme do Texasu a navštěvujeme něco ryze amerického - pizzerii "All You Can Eat", kde zaplatíte vstupních 8 dolarů a poté můžete jíst jak dlouho chcete. Pro Čechy samozřejmě dosti velká výzva k přecpání se. Přemýšlíme jak by vypadal takový podnik u nás.
Přespáváme v dešti v blízkosti Big Thicket National Preserve. Toto místo nás od počátku lákalo díky jednomu z nejzápadnějších výskytů Sár. Uznejte, že představa Texasu je přece jen spojena spíše s kaktusy a agávemi než s MR. Navíc S.alata tu roste jako jediný druh Sáry, dosti izolovaně od výskytů dalších druhů Sár, takže se těšíme, že budeme moudřejší ve variabilitě a vzhledu tohoto problematického druhu. Navštěvujeme naučný chodník s přízviskem rosnatkový a dočkáváme se opravdu S.alata a D.capillaris. S.alata ovšem vypadá méně "alatově" než v Mississippi, místy lze vidět jakýsi náznak fenestrace v horních částech láček, jako by tu byly vtroušeně přítomny znaky S.leucophylla. Nevíme co si o tom myslet. Rostliny jsou poměrně světle zelené. Výška rostlin se pohybuje v rozmezí 40-45 cm, nejvyšší naměřená láčka měla 57 cm. Trsy jsou rozsáhlé, hodně rozrostlé a patrně tedy i hodně staré. Marně hledáme P.pumilla, která tu má rovněž růst.
Pokračujeme dál, trochu jsme přepálili rychlostní limit ve městě a stali jsme se předmětem zájmu dvou šerifů. Poté co nám vysvětlili, že jsme jeli moc rychle, dávají se do hledání drog. Asi vypadáme jako drogoví dealeři anebo je podezřelé auto z Miami, případně obojí. Texaská policie vypadá daleko nepříjemněji než černošský šerif v Alabamě, jsou to statní mladí pistolníci v neprůstřelných vestách, ze kterých jde strach. Navíc vedoucí téhle hlídky má očividně předsevzetí u nás drogy nalézt a prohledává auto velmi důkladně a nálezy takových věcí jako jsou pinzety a nůžky jej posilují v přesvědčení, že je na dobré stopě. Jeho kolegovi, který nás hlídá zatím vykládáme jak má Česká republika dokonalé protidrogové zákony a že vlastně o drogách nic nevíme, až začíná svého kolegu přesvědčovat, že jsme určitě bez viny. Uběhlo však ještě několik dlouhých minut, než jeho nadřízený s velikou nechutí své hledání vzdal a propustil nás. Výrazně jsme si oddechli, ale snažíme se tvářit neutrálně, aby to nevypadalo, že jsme něco opravdu měli. Faktem je, že nakonec se nám omluvili a poděkovali za spolupráci, čehož bychom se v jiných zemích, naši nevyjímaje, asi nedočkali. Tato prohlídka ovlivnila naše předsevzetí pokud možno dodržovat rychlostní limity, abychom se nedostali opět do problémů. V Texasu to naštěstí není tolik obtížné, protože mimo obce je rychlost neomezená, což je součástí texaské hrdosti, že se nenechají omezovat a rychlost je snížená pouze ve městech.
Dojíždíme do Houstonu, už zdálky nás vítá hradba mrakodrapů. Míříme na Laredo, krajina se začíná měnit, ubývá stromů, přibývá španělských nápisů. Všude jsou také rozesety těžní věže, rafinérie, zásobníky plynu. Míříme na pobřeží Mexického zálivu do Aransas NWR. Opět je to jeřábí záležitost, tady zimuje ještě vzácnější bílý jeřáb americký. Bohužel jsme zhruba o 14 dní rychlejší a tak se dozvídáme, že jeřábi jsou zatím kdesi v Nebrasce. Území je to pěkné, velmi rozdílné od všeho co jsme zatím viděli, bohužel výskyt komárů je zásadní překážkou delšího pobytu i jedna noc zcela postačuje. Dojíždíme do Corpus Christi, všude je záplava vlivem zvýšené hladiny moře po nějaké bouři, přesto se přes pláž brodíme ke koupeli v Mexickém zálivu, tu si rozhodně nemůžeme nechat ujít. Zbytek dne míříme dále na západ, sledujeme postupnou změnu krajiny na polopouštní. Jedeme i většinu noci, přespáváme na odpočívadle u silnice a ráno za východu slunce se rozhlížíme po již zcela pouštní krajině nedaleko Big Bend National Park. Z pouště jsme dost nadšeni, nemáme sice nic proti mokřadům, ale opačný extrém je také zajímavý. Zastavujeme hned po vjezdu do parku a potkáváme první kaktusy, dokonce i Echinocactus horizonthalonius. Většina masožravkářů nejspíš také začínala s kaktusy a sukulenty jako my, takže pochopí naše nadšení při prvním spatření kaktusů v přírodním prostředí. V šoku jsme též ve chvíli, kdy nám přes cestu přechází první sklípkan. Jedeme se podívat k Rio Grande a při jedné ze zastávek nacházíme asi vůbec největší botanickou vzácnost naší expedice - Ariocarpus fissuratus. Pravdou je, že pokud by nekvetl, asi bychom ho přehlédli. Rio Grande teče do mohutného kaňonu Bocadillos a je navýsost působivé. Vůbec tak velká řeka v poušti je silným zážitkem, je velmi kalná a má hodně silný proud. Neodolám koupeli v tak slavné řece, Kamil se tentokráte nepřidává. Do Mexika se mi však doplavat nedaří vlivem silného proudu a asi je to dobře, co kdyby se někde najednou objevila hraniční policie a nechtěla mě pustit zpět do USA. Zbytek dne pokračujeme v průzkumu pouště, rozhodně lze Big Bend doporučit každému, kdo se chystá do této části USA, je to jeden z velmi rozsáhlých, zachovalých a dobře spravovaných národních parků s vysokou geologickou a geomorfologickou rozmanitostí, takže je zde spokojen jak laický návštěvník, tak přírodovědec nejrůznějšího zaměření. Snad jen před horkem je nutno varovat, i v říjnu zde teploty překračují 30° C a bez pokrývky hlavy je pobyt nebezpečný. Přespáváme uvnitř parku na jednom z možných povolených nocležišť, kde se po zaregistrování na návštěvnickém centru můžete bez poplatku ubytovat. Nocležištěm se zde myslí pouze urovnaný povrch, ale konečně poprvé spíme v USA legálně. Většina nocležišť je však dostupná pouze terénními vozy, takže cesta tam a zpět je krutým testem naší Mazdy. Další den vyjíždíme do horské části parku, kde jsou vrcholy okolo 2.300 metrů. Na jeden z nich jménem Lost Mine Peak se vyškrábaváme. Překvapuje nás velké množství různých Echinocereusů a Mamillarií, které zde jsou přítomny mezi borovicemi a jalovci na exponovaných stráňkách. Poté se jedeme ještě podívat do okolí Castolonu a ke kaňonu Santa Elena, který je opravdu velkolepý a závidíme vodákům projíždějícím kolem, že si mohli kaňon prohlédnout z vody. Nocujeme ještě jednou uvnitř parku, je nádherný poklidný večer s krásným západem, opravdu pohoda. Navíc večerní poušť získává jakoby ještě další rozměr, zesílí její vůně, zvuky, takže místo očí je možné silněji využít další smysly. Večery v poušti patří k nejhezčím vzpomínkám na celou cestu.
Ráno jsme se rozhodli, že chceme navštívit Carlsbad Caverns v Novém Mexiku, nějakých 500 mil daleko a tak celý den závodíme s časem. Díky přejezdu časového pásma dostaneme hodinu navíc a tak jsme optimisticky naladěni. Míříme pouštní krajinou na sever, sídla jsou od sebe velmi vzdálená, často i 50 až 80 mil. U Fort Davis již získává krajina trochu více prérijní vzhled, protože přibylo trav. Přejíždíme velmi pěkné Davis Hills s bohatými prosty jalovců. Míjíme rovněž nádherné pohoří s hrozivým jménem Sierra Diablo a již se blížíme k vůbec nejvyšším horám Texasu - Guadalupe Mts. Silniční předpisy týkající se rychlosti s běžícím časem opět krutě překračujeme, přestože v New Mexico regulaci rychlosti mají, valíme se krajinou rychlostí okolo 100 mil za hodinu a v cíli jsme o pouhých výsměšných 10 minut později. Jdeme se tedy podívat dolů alespoň výtahem, kde je vidět většina nejzajímavějších míst a tato návštěva nás utvrzuje v přesvědčení, že chceme jeskyni vidět ještě jednou a sestoupit do ní přírodním vstupem z povrchu. Zůstáváme tedy v okolí jeskyní do následujícího dne, večer navštěvujeme program s výletem netopýrů z jeskyní, ale moc už jich vzhledem k ročnímu období nevyletovalo. Jinak je tato jeskyně proslulá obrovskými koloniemi netopýrů. Ráno jsme prvními návštěvníky jeskyní, scházíme dolů zcela sami, je zde vytyčena trasa a průvodci neexistují. Samotný sestup do hluboké jeskyně, kdy zvolna mizí denní světlo, vyvolává zvláštní pocity, maně se mi vybavuje výrok mého přítele, že jeskyňáři jsou morbidní lidé, protože se pohřbívají zaživa.. Výzdoba jeskyní je neobyčejně bohatá a tak vůbec nelitujeme dlouhé zdržení. V Carlsbadu ještě navštěvujeme Living Desert State Park, což je jakási menší zoologická a botanická zahrada představující místní pouštní flóru a faunu. O kus dál v poušti Nového Mexika potkáváme na poště paní, která nejenže ví, kde je Česká republika, ale říká jak sledovala pád berlínské zdi a naši revoluci a poté hodnotíme nebezpečí Ruska pro Evropu. Při obecném mizerném povědomí Američanů o Evropě je to milé překvapení.
Přejíždíme hřeben Skalistých hor ve výši zhruba 2.500 metrů. Cesta vzhůru i dolů je velkou školou závislosti vegetace na nadmořské výšce a vlhkosti, kdy z prérie se dostáváme až do jehličnatých lesů s douglaskou. Poslední návštěva tohoto dne je White Sands National Monument. Tuto obrovskou zajížďku na západ jsme udělali právě kvůli této obrovské duně (50 km dlouhá a 0,5-2 km široká) čistě bílého písku a vůbec nelitujeme, naskýtají se nám opravdu nádherné pohledy, které s večerním sluncem nabývají na dramatičnosti. Zajímavostí tohoto kraje je také to, že větší část duny je součástí testovací plochy pro zbraně a byla zde také odpálena první atomová zbraň. S večerem stáčíme k jihu, dosahujeme nejzápadnějšího bodu naší výpravy, odolávajíce pokušení podívat se do Sonorské pouště v Arizoně. Koneckonců čekají nás ještě Sáry opět na východě v mokřadech a kvůli nim jsme do Ameriky jeli. Tak velká země jako je USA je skutečně plná různých výzev a lákadel. Přes El Paso tedy míříme zpět na východ stále po dálnici číslo 10. Dáváme noc a den jízdy skoro bez přerušení a tak se další večer můžeme na chvíli zastavit v půvabném a na Ameriku nezvykle nespoutaném New Orleans. Je to jedno z vůbec nejhezčích měst v USA, navíc se zde volně popíjí na ulicích, lidé se veselí, všude jsou jazzové hospůdky a různé noční podniky. Zkrátka v New Orleans je Amerika Evropanovi sympatická a kdo by poznal pouze toto město, pak by se ve zbytku USA kromě Las Vegas dost divil. My jsme ale přece jen zmoženi dlouhým přejezdem a tak kolem půlnoci odjíždíme zanocovat na relativně nedaleké, známé místo v De Soto NF. Končí nám právě měsíc pobytu v USA a na tachometru máme 8.500 mil.
Za Sárami do Ameriky
Pokračování - 4.část
Tak a jsme opět v mokřadech a v ráji masožravosti ve státě Mississippi, kde se však dlouho nezdržujeme a vracíme se do Alabamy na naše známé lokality v okolí Mobile Bay a Citronelle. Jednou z výhod pobytu ve známých místech je možnost využití osvědčených nocležišť a tak opět přespáváme v blízkosti Sár. Další den pokračujeme od Citronelle ještě dále na sever k Tibbie a konečně nacházíme lokalitu, kde jsme si jisti přítomností S.rubra wheryi. Tento poddruh dosahuje na různých lokalitách různé mohutnosti vzrůstu, na této lokalitě jsou jedny z nejmenších rostlin o celkové výšce 12-25 cm. Možná je to i dosti suchým stanovištěm. Rostliny jsou velmi bohatě plodné, takže snad z dovezených semen zdomácní tento vzácný poddruh i u nás. V okolí lokality nacházíme též P.lutea, zde není pochyb o správné determinaci, protože P. caerulea se tak daleko na západ již nevyskytuje. Dnes už bychom je asi zvládli rozlišit i ve sterilním stavu - P.lutea je přece jen svěžeji zelená a listy má více nadvinuté. Opouštíme zajímavou oblast v okolí Mobile Bay a po dlouhé době se vracíme na Floridu. V blízkosti Gulf Breeze navštěvujeme snad vůbec nejkrásnější lokalitu S. leucophylla v těsné blízkosti silnice. Je to mokrý, hodně rozvolněný borový les, který přechází do ještě mokřadnějších porostů s tisovcem. Pozoruhodný je nesmírně bohatý výskyt S.leucophylla. Pouze přílišný soumrak brání pořízení efektních záběrů. Nejvyšší S.leucophylla měla výšku 83cm a největší změřený průměr ústí láčky činil 7,9cm.
Poměrně hojná a mimořádně plodná zde byla i S.purpurea. Nocujeme v Black Water River State Forest, který je známý výskytem červených exemplářů S.flava a měla by se tu snad vyskytovat i S.rubra gulfensis, jejíž nález jsme si dali jako měřítko absolutní úspěšnosti výpravy. Ráno se potěšujeme koupelí v nádherné říčce Black Water River a má to sílu velkého dobíječe optimismu a pohody. Po tak potěšujícím zážitku však zbytek dne mnoho radostného nepřinesl a víceméně marně křižujeme Black Water River State Forest, projíždíme i do Alabamy, kde je Conecuh National Forest. Mimochodem tyto dva velké navazující komplexy lesa dávají jedinou a jedinečnou možnost k ochraně světově unikátního typu ekosystému a snad zde jednou vznikne národní park ochraňující tento svět písku, vody, ohně a masožravosti. Jediným větším úspěchem toho dne byl nález menší populace Sár na zanikající lokalitě se spoustou křovin a s převahou dubů ve stromovém patře. Poprvé jsme si vychutnali kombinaci S leucophylla a S.flava, k tomu vzácně i S.purpurea a S.psittacina. Další den vyrážíme na ranger station, protože jinak se naše šance na nalezení Sár blíží nule. Na stanici mají hned u vchodu nádherný snímek rozsáhlé mokřiny plné S.flava. Ptéme se, kde se dají vidět tak krásné lokality a dostáváme precizní informaci se zákresem do mapy. Za chvíli již jásáme v porostech Sár. Je tu S.leucophylla, S. flava, S.purpurea, S.psittacina, Drosera capillaris, D.filiformis, D.brevifolia a Pinguicula primuliflora. Intenzívně pátráme po S.rubra, ale marně. Zato se plní jiný takový sen, a sice setkání s krásným křížencem S.flava x S.leucophylla. Kříženci nejsou příliš častí vzhledem k bohatosti výskytu obou rodičovských druhů, podobají se o něco více S.leucophylla - kadeřavost víčka, tvar láček, ale jsou přece jen barevně zhruba uprostřed a mají červený pruh v oblasti pod víčkem. Rostliny obou rodičovských druhů jsou poměrně statné, jejich výška je v rozmezí 60-80 cm, přičemž pozoruhodný je i vstupní průměr pastí - u S.flava až 8,1cm. Ještě snad praktickou poznámku pro ty, kdo by se chtěli na takovéto lokality vypravit - rozhodně lze vřele nedoporučit chůzi v páskáčích a kraťasech. Tato lokalita byla přímo odpudivě vyškolovací a množství pichlavých lián rodu Smilax a útoky mravenců málem připravily o všechnu radost z tak krásné lokality a pohyb byl dost silným utrpením.
Další zastávka byla botanicky snad ještě lepší, tak nějak by mohl vypadat ideální Sárový mokřad - svahové prameniště, kde se drží tolik vody, že je bez stromů, hustě zarostlé špirlicemi a obklopené borovým lesem. Navíc zde S.flava nectila barvu a byla z ní v podstatě rubra - zkrátka byly tu hojné krvavě červené flavy - zážitek k nezapomenutí - favoritka mezi Sárami nejen pro levicově zaměřené botaniky - určitě by se líbila i kdyby byla hojná, ale ona je ještě k tomu navíc takovou vzácností. Mohutně fotografujeme a pozorujeme, taková událost se již nemusí opakovat - což další dny potvrzují. Červené rostliny jsou poněkud menšího vzrůstu, ale našli jsme i červenou Sáru vysokou 60 cm. Červenost rostlin je v rozsahu od velmi výrazné a široké venace až po zcela červené rostliny a celkově tvoří toto vybarvení asi třetinu celkové populace flav na lokalitě. Také S.leucophylla je zde velmi často více červená. Častá je S.purpurea x flava, ale nenašli jsme žádnou čistou S.purpurea. Až šokujících hustot dosahuje místy S.psittacina, která tvoří zapojený vegetační koberec na velkých plochách. Konec našeho pobytu v tomto state forest ponecháme na citaci z palubního deníku: "Dojíždíme k Bear Lake, přes nápis, že sprchování je pouze pro ukempované, se sprchujeme. Je velmi příjemné smývat ze sebe špínu a pot a umýt si i vlasy. Velmi svěže se cítící doplňujeme zásoby vody a tím pro nás state forest skutečně učinil hodně a stal se pro nás nezapomenutelným. Až na tu rubru gulfensis!"
Děláme ještě automobilový průzkum v širokém okolí , který spočívá v pomalém křižování různých silniček a vyhlížení potenciálně vhodných lokalit, ale již jsme nic významného nezaznamenali. Večer tedy odjíždíme dále na východ do oblasti Apalachicola National Forest, kde jsou též významné lokality MR. Náš hlavní pohyb se odehrává v okolí exoticky znějícího sídla Sumatra, které se celkem skládá asi za tří domů. V okolí jsou opět sárové mokřiny. Prim tu hraje S.flava, velmi vzácně nalézáme S.leucophylla, která tu má asi jednu ze svých nejvýchodnějších lokalit. Naopak jednu z nejzápadnějších lokalit by tu měla mít S.minor, kterou ale nenacházíme. Častá je také S.psittacina a překvapivě i S.purpurea. Nacházíme též D.brevifolia, D.capillaris, D.filiformis tracyi a U.purpurea, která je v jednom kanále nápadně sytě červená. Rostou tu i S.purpurea x S.flava. U S. flava převažují klasicky zbarvené formy s červeným sloupkem, méně častá je forma označovaná jako "heavy veined". Mohutné jsou P.planifolia - až do průměru 14cm.
Překvapivý je jejich nález ve 20cm hluboké vodě. Rostliny v tomto prostředí pozbyly svou červenou barvu, ale nevypadají příliš ohrožené na existenci. Hledáme také P.ionantha, která by se v tomto prostoru též měla vyskytovat, ale ztrácíme jistotu, že ji budeme schopni odlišit od P.planifolia, protože ne všechny rostliny jsou červené. U některých menších a zelených tučnic si zkrátka myslíme, že je to P.ionantha, ale potvrdit to neumíme. Následuje ještě koupel v krásné a mohutné řece Apalachicola a telefonát do botanické zahrady v Atlantě, zda můžeme přijet. Ron Determan potvrzuje, že nás zítra očekává, takže nás čeká nesmyslně dlouhá zajížďka zpět na sever, ale nevyužít takovou možnost by byla hloupost. Stejně tak se rozhodujeme ještě pro jednu bláznivost a sice návrat zpět na západ, kde jsme byli včera, tedy k Yellow river. Večer jsme totiž při podrobnějším průzkumu separátů od Dona Schnella objevili v jednom článku zmínku o lokalitě S.rubra gulfensis u této řeky. Jsme na padnutí, když zjišťujeme, že jsme kolem této lokality včerejší den jeli. Ovšem výzva a lákadlo S.rubra gulfensis je tak silná, že měníme program a jedeme zpět k Yellow river. Cestou ovšem neodoláme kousek od Bristolu návštěvě bohaté lokality S.leucophylla hned u silnice a jsme silně v šoku, protože nacházíme i Dionaea muscipula. První pocit byl nepopsatelný, najednou prostě vidíte něco, co na takovou lokalitu vůbec nepatří, jako byste u nás na louce viděli skákat klokana. Mucholapky zde rostou ve vlhkém písku a vypadají velmi vitálně. Je nám jasné, že se jedná o vysazenou lokalitu, čemuž nasvědčuje i jednotný vzhled všech rostlin. Zdá se, že okrašlovací snahy nejsou pouze českou výsadou. Dodatečně zpět v ČR se dozvídáme, že se skutečně jedná o uměle založenou lokalitu.
Po dlouhém přejezdu jsme konečně u Yellow river. Teď ještě vyřešit problém z které strany řeky a mostu hledat, protože nikde to ze silnice moc nadějně nevypadá. Stálo nás to dost úsilí, ale nakonec jsme uspěli a po prvních "banálních Sárách" S. flava a S.leucophylla můžeme nedočkavě běžet k první S.rubra gulfensis, která se poměrně nápadně vypíná před námi. Ve večerním slunci dostává červeň jejich láček ještě silnější podbarvení a rozhodně je to nejhezčí z červených Sár. Má dlouhé úzké láčky, které jsou silně červeně zbarvené. Nectností lokality je ovšem jednak poměrně nízký počet vyskytujících se rostlin a také častý výskyt kříženců se S.leucophylla. V podstatě je jen několik rostlin, u kterých je jakási vyšší pravděpodobnost, že se nejedná o křížence a celá věc působí na první dojem tak, že S.rubra gulfensis je výsledkem ustáleného křížení S.rubra se S.leucophylla s posunem blíže k prvnímu z jmenovaných rodičů. Ale tak to asi nebude. V areálu S.leucophylla se vyskytuje i S.rubra wheryi a vypadá přece jen dost jinak. Jinak mají rostliny typický znak nominátní subspecie, a sice růst ve velkých trsech. Vegetace je travinná a dosti zapojená, substrát je písčito hlinitý až hlinitý, vlhkost není příliš vysoká. Přejíždíme ještě na druhý břeh řeky a již v naprostém šeru prohlížíme další populaci, která je o něco bohatší, ale opět je tu dost kříženců. Dokud je trochu vidět zůstáváme na lokalitě a pak již vyrážíme na dlouhý noční přesun do Atlanty.
Když už jsme takto na západě Floridy, tak se stáčíme do Sárám zaslíbené Alabamy a jedeme na severovýchod tímto nám sympatickým státem. Zastavujeme se až okolo druhé ranní zpět v Georgii, asi 50 mil od Atlanty a marně hledáme místo na přespání. Nakonec se musíme spokojit s boční cestou k podivně vyhlížejícímu a snad neobydlenému stavení. Ale kdož v noci ví. Noc je dost strašná, chladná, vlhká a navíc z dubu, pod kterým spíme, stále padají žaludy. Nedospalé a v pošmourném ránu nás čeká hustý provoz Atlanty po osmiproudé dálnici. Je to dost náročné. Nakonec se nám to podařilo přežít, správně uhnout a dojet do botanické zahrady v podstatě včas. Čeká na nás Ron Determan a Ron Gagliardo, což by pro čtenáře CPN měla být známá jména specialistů na MR. Musím předeslat, že BG v Atlantě převýšila ostatní navštívené zahrady až překvapivě výrazně. Od Rona Determana se při prohlídce dozvídáme výsledky jeho úsilí o záchranu vzácných poddruhů S.rubra a S.oreophila. Vidíme i bohatství pěstovaných rostlin, každý z těchto vzácných taxonů má vyhrazenou plochu nejméně 8x5metrů ve venkovní kultivaci. Dále mají uložená semena sebraná v terénu v semenné bance. Semena, která dozrají v botanické zahradě ponechávají nesebraná, protože je u nich riziko opylení jiným druhem Sáry. Zajímáme se také o to, zda provádějí nějaký management na lokalitách a uvádím hrůzný příklad naší zkušenosti se S.oreophila. Dozvídáme se, že s lesníky je dost obtížná domluva, ale na některých soukromých pozemcích provádějí po dohodě s vlastníkem vypalování křovin. Ron Determan je rozhodně na americké poměry zářnou vlaštovkou na poli skutečné ochrany MR a je to určitě především díky jeho holandskému původu. Nechceme sahat Američanům příliš do svědomí, ale jejich způsob ochrany rostlin zdá se nám býti poněkud nešťastným nebo přinejmenším nedotaženým.
Ron Gagliardo známý specialista na tkáňové kultury nám ukazuje prostory tkáňových kultur a říká nám, že oni řeší pouze technické problémy spojené s přenosem materiálu do podmínek in vitro, a pokud je potřeba napěstovat větší množství rostlin, zadají to komerční laboratoři. Výběr druhů láčkovek v tkáňových kulturách byl impozantní. Stejně tak bylo zajímavé si prohlédnout nejrůznější formy barevně a tvarově změněných mucholapek. Asi nejžertovnější byl kultivar s velmi krátkými výrůstky na okrajích pastí, takže rostliny vypadaly ježaté. Pracovně mu říkali Burt Simpson. Byly tam i zcela červené mucholapky, rostliny s velkými zprohýbanými pastmi a podobně. Tím už jsme se přenesli do sbírkových prostor. Vzhledem k zaneprázdnění našich hostitelů jsme dostali možnost se v celém prostoru volně pohybovat a prohlížet a fotografovat co chceme. Prošli jsme si tedy všechny sbírkové prostory, kam se běžně nesmí vstupovat.
Pozornost zaslouží především dva rody, a sice láčkovky a naše oblíbené Sáry. Láčkovek je tu skutečně rozsáhlá kolekce a je na co koukat a fotografovat. Například dospělé exempláře N.bicalcarata, N.fusca, N.truncata, krásné N.ampullaria a N.ventricosa a řada dalších.
Také tu jsou prakticky kompletně zastoupeny Heliamphory, většinou dospělými a někdy i kvetoucími rostlinami. Sáry jsou zde pochopitelně všechny, většina v početně bohatých kolekcích. Poučné je vidět sbírku přírodních hybridů. Z dalších zajímavých Sár je to apochromní forma S.rubra gulfensis a jonesii, apochromní forma S.psittacina, odchylky u S.rubra rubra - dlouhé špičaté víčko, chlupaté láčky. Zajímavé jsou i kolekce sukulentů, kde jsou k vidění takové vzácnosti jako Pachypodium decaryi, či všechny taxony rodu Adenium. Velmi bohatě jsou zasoupeny rody Haworthia a Anacampseros.
Prohlížíme si i expoziční část, velmi hezky jsou uspořádány Heliamphory - spolu s žábami rodu Dendrobates. Bohatá je též madagaskarská expozice s Didierami a Pachypodii.
Loučíme se s atlantskou botanickou zahradou a opět v hustém dešti a provozu míříme teď už nenávratně na jih. Cestou získáváme pocit, že si zasloužíme malou odměnu za dosavadní úspěchy při výpravě a stavujeme se v restauraci. Původně jsme chtěli pojíst lehce a levně, ale nakonec nás zlákal téměř nejdražší Bourbon steak a když nám jej nesou ještě škvířící na pánvi a všichni se ohlížejí po půvabné servírce, která nám jej přináší, tak vůbec nelitujeme. Nevím jak Kamil, ale já si někdy ještě tu skvělou kořeněnou chuť vybavuji.
Poté jedeme dál na jih a zastavujeme až na pomezí Georgie a Floridy, kde chceme ještě jednou nafotit okolí Okefenokee swampu. Konečně tu bohatě rozkvetla U.purpurea, vodní hladina je kýčovitě růžově posetá jejími květy. Ze zvědavosti jedeme ještě k západnímu vstupu do Okefenokee, který jsme při první návštěvě nenavštívili. V okolí cesty jsou S.minor, které s podivem mají klasickou velikost S.minor, kdy největší rostliny nepřevyšují 30 cm. V čerstvé paměti máme před hodinou viděné trojnásobně veliké. Takže zatímco východní okraj swampu hostí robustní formy tady dělají tyto Sáry čest svému druhovému jménu. Opět jsme na lokalitu laxně připraveni a v kraťasech nám bohatá hejna komárů nedovolí ani foto, jsme rádi, že stihneme změřit pár rostlin a prcháme pryč. Prohlížíme znovu i Osceola NF, kde jsme potkali jedny z prvních Sár a bereme zde vodní bublinatky U.gibba a U.striata. Zároveň je to místo našeho posledního setkání se Sárami. Šok máme z množství lovců pohybujících se po lese. Ovšem nic překvapivého, je víkend, doba lovu jelenů a Američani jsou náruživí lovci. Navíc prostý Američan může lovit pouze na státní půdě, takže proto ono obležení. Nejvíce nás dostal lovec sedící nad cestou v jakési sedačce, typu posedu, kterou si sám připevnil na strom. Když tak jdete lesem a zdvihnete oči a uvidíte lovce sedícího nad vámi na stromě s puškou, je to dost zvláštní pocit. Přejíždíme ještě na večer do Ocala NF a ani tady nemáme klid od lovců. Když navíc vidíme jak jsou pod vlivem alkoholu, začínáme mít obavy se uložit jen tak u cesty. Při hledání boční klidné cesty dokonce vjíždíme přímo na jeden lovecký dýchánek - bečka s pivem, ženský, těžká pohoda, lákají nás ať se přidáme, ale můj odpor k lovcům je až příliš silný a až bych jim podnapilý řekl, co si myslím o dnešních lovcích, mohlo by je to zarmoutit a třeba nás zastřelit. Štěstěna nám nakonec přála a našli jsme oficiální kempoviště, kde jsme pouze s jedním starým pánem. To ale zjišťujeme až ráno, když se s námi přišel seznámit. Jsme u krásného jezírka a po chvíli zkoumání zjišťujeme, že náhoda nám přála nejen s noclehem, ale co víc, že náš příděl štěstí pro tuto výpravu má stále ještě k dispozici nějaké tajné fondy. Ve vodě totiž nacházíme Utricularia floridana. Nemůže být pochyb je to ona, je pevně přichycená ke dnu a roste ve větší hloubce než U.striata. Voda je průhledná až na dno, bublinatky rostou v hloubce okolo 60 cm, pH vody je 6,1. Ráno opouštíme Ocalu a jedeme k pobřeží. Je neděle a kolem jezdí davy motorkářů, jejich množství zesiluje v okolí Daytona Beach, kde mají spousty svých barů. Je na ně zajímavý pohled, komunita žijící si svůj styl života, kdyby neměly ty motorové příšery, vypadaly by jak středověcí rytíři. Legrační je jak přesně souhlasí s popisy, které člověk zná od nás. Kožené černé věci, dlouhé vlasy, vousy, vzadu na motorce pěkná ženská.
Ještě se zastavujeme v Cape Canaveral National Seashore. Kromě toho, že je toto místo známé jako vypouštěcí a přistávací místo raketoplánů, má i pěkné mokřiny, které jsou chráněné, tak jsme se na ně chtěli podívat. Plánovali jsme přenocování na pláži, ale není to možné s ohledem na líhnutí mořských želv. Želvy jsou nám sice sympatické, ale tohle nám dělat nemusely. Jedeme se alespoň vyřádit do Atlantiku, moře je bouřlivé a tak divočíme ve vlnách až do úplného vyčerpání. Navečer přijíždíme do místa maximálního možného přiblížení k vypouštěcím rampám, přičemž přetínáme přistávací dráhu pro raketoplány. Na jedné ze dvou plošin je skutečně nějaká raketa připravena. Je to podivný pohled v popředí množství aligátorů, v pozadí raketoplán. Pravěce vyhlížející plazi a moderní lidská technika konce dvacátého století. Soumrak tomu ještě přidává na podmanivosti.
Následně se suneme hodně hluboko na jih. Protože se nám nedaří nalézt vhodné nocoviště, končíme až skoro u obrovského jezera Okechobee. Když už to vypadá takřka beznadějně, nacházíme zcela maličké kempoviště u cesty. V noci nás budí reflektory a hlasy. Vylézám jen ve slipech, jsou tam dvě policejní auta a šerif se ptá jestli to auto je moje. Říkám, že ano a netuším co se děje, jen si říkám, že třetí protidrogovou kontrolu už absolvovat nechci. Šerif mě však pouze upozorňuje, že nemáme zamklé auto a že by nás mohl někdo vykrást a odjíždí. Kdo mě viděl někdy vylézat ve tři hodiny ze stanu, tak by nechápal podobně jako já, jak takovému podivnému individuu mohl šerif bez kontroly dokladů věřit, že je to jeho auto a nevzbudit podezření. Takže poslední setkání s americkou rukou spravedlnosti je celkem úsměvné. Další den věnujeme prohlídce jednoho z nejpozoruhodnějších a největších mokřadních národních parků světa a sice Everglades. Tento park by sám vydal na větší článek, existuje tu několik vegetačních typů od brakických mangrovových porostů až po suché borové lesy. V okolí Anhinga trail vidíme obrovské exempláře bublinatky U.foliosa.
Je to jedna z největších vodních bublinatek, nápadná obdélníkovým průřezem stonku, slizovitým obalem se silnou vůní a světle žlutými květy. Na další zastávce v tisovcových porostech u Pa Hay Okee, ji potkáváme znovu spolu s U.purpurea, která tu má dokonce u několika jedinců čistě bílé květy. Obě bublinatky zde rostou v mělké průhledné vodě o hloubce do 40cm a pH vody je v neutrálních hodnotách. Jak se blížíme k moři a voda se stává brakickou, tak výrazně přibývá komárů až se stávají nesnesitelnými. Něco už jsme v mokřadech zažili, a to nejen v Everglades, ale toto dosahuje hranice snesitelnosti a tak z jižní části Everglades rychle prcháme pryč. Poslední večer odjíždíme strávit do Big Cypress Wildlife Preserve, které navazuje na Everglades a je více otevřeno pro využití veřejností, takže zde jsou tu a tam kempoviště. Nacházíme si moc pěkné s vodní plochou uprostřed a tak poslední americký den zahajujeme koupelí. Balíme všechny věci a jedeme do Miami, projíždíme centrem a dáváme se na Miami Beach. To jméno zní až příliš lákavě, než abychom jej nechali bez povšimnutí. Notujeme si při průjezdu Výběrácký hit osmdesátých let "Tak jsem se prošel po Miami Beach". Potom se ještě koupeme v teplém Atlantiku, čímž děláme příjemnou tečku za celou americkou výpravou. Najezdili jsme při ní 11.316 mil, navštívili desítky lokalit, viděli většinu MR, se kterými jsme se mohli v navštívených oblastech setkat s vyjímkou některých bublinatek. Byla to nadobyčej úspěšná a poučná výprava, jsme o něco chytřejší pokud jde o stanovištní nároky rostlin a jejich variabilitu na přírodních lokalitách, takže příště už pojedeme za Sárami jako staří známí.
Copyright (c) Kamil Pásek & Vlastimil Rybka, 1997