Trpasličí rosnatky
(S laskavým svolením autora podle knihy Carnivorous Plants of Australia (Masožravé rostliny Austrálie); Díl 2. přeložil Kamil Pásek)
Jak určovat trpasličí rosnatky
Trpasličí rosnatky (Drosera) jsou běžně pojmenovávány termínem „masožravé rostliny“, ale přesněji by se měly nazývat
„rostlinami hmyzožravými“. Hlavní kořistí těchto rostlin je většinou drobný hmyz, zejména komáři a mušky. Jen velmi zřídka se stávají kořistí malé můry, motýli, a nebo jiný větší hmyz. Podrobnějším zkoumáním však bylo zjištěno, že několik listů jedné rostliny může společně chytit i větší kořist. V tomto případě, však každý jednotlivý list rosnatky konzumoval pouze tu část kořisti, která byla v jeho přímém dosahu. (V případě trpasličích rosnatek se jedná o typickou strategii „kolektivního“ lovu. Mnohočetné skupiny a porosty rosnatek bývají obvykle lepšími lovci, než samostatně se vyskytující rostliny. Z větší kořisti tak může mít užitek i více u sebe rostoucích rostlin. Tohoto způsobu lovu využívají zejména menší druhy. Pozn. K.P.)
Běžně používané české názvy pro tuto skupinu hmyzožravých rostlin jsou „trpasličí rosnatky“ a nebo „trpaslíci“. Anglicky bývají označovány jako „pygmy Drosera“ nebo také „pygmies“. Všechny tyto druhy jsou rozšířeny v jihozápadní části státu Západní Austrálie. Drosera pygmaea je však jediný zástupce trpasličích rosnatek, který roste i mimo západní Austrálii; a vyskytuje se až po východní státy Austrálie a také na Novém Zélandu.
Ačkoliv slovo „trpasličí“ v nás může vyvolávat představu mimořádně drobných rostlin, nemusí to být vždy pravda. Nejmenší druh D. occidentalis ssp. occidentalis má zpravidla řídkou listovou růžici s průměrem pouze 1 až 1,5 cm. Většina druhů ze skupiny trpasličích rosnatek má však 2 až 3 cm v průměru. Řada druhů vzpřímených trpasličích rosnatek, např. D. barbigera, tvoří otevřenou listovou růžici, která je i přes 5 cm vysoká a má průměr kolem 5 cm. (Podle měření v kultivaci J. Flíska (1999) dosáhla jenom výška stonku čtyřleté rostliny D. scorpioides 13 cm a 7cm v průměru! Pozn. K.P.)
Trpasličí rosnatky jsou vytrvalé rostliny s nitkovitými kořeny, které se obvykle dožívají i několika let, za předpokladu, že nedojde k přírodním katastrofám, například požáru, nebo několik sezón trvajícímu suchu. Slabý oheň trpasličí rosnatky poškodí jen zřídka, protože většina druhů roste na holých plochách půdy mezi ostatními bylinami a keři.
Trpasličí rosnatky se vyznačují dvěma charakteristickými vlastnostmi, které je odlišují od ostatních skupin rodu Drosera. První vlastností je schopnost na podzim tvořit gemmy. Gemmy jsou nepohlavní vegetativní orgány, obsahující zárodky nových rostlin, které jsou schopny se ve vhodných podmínkách vyvinout v nové rostliny. Gemmy rostou na rostlině ve středu listové růžice a jsou často uspořádány do pravidelného a kompaktního shluku. Tento shluk gemmů drží pohromadě pomocí dlouhých stopek – krátkých palistů, uspořádaných do kruhu. Tvorbou a růstem dalších nových gemmů vzniká na vnější gemmy čím dál větší tlak. Gemmy jsou pak připraveny „explodovat“. Stačí jakýkoliv slabý podnět, např. kapka deště a gemmy jsou vystřeleny do prostoru. Napnuté palisty jsou pak schopné vrhnout gemmy všemi směry do vzdálenosti i víc než dva metry od mateřské rostliny.
Druhou charakteristickou zvláštností trpasličích rosnatek jsou výše zmíněné stopky – palisty. Jsou průsvitné a stříbrobílé. Jejich stavba připomíná svou pružností rybí šupiny. Dojde-li na jednom konci palistu k tahu, a přestane-li tento působit, vrací se do původní polohy, jako pružina. Přestanou-li se tvořit gemmy, pak na stopky již nepůsobí žádný tah a jejich hustý shluk chrání mladé tvořící se listy. Nové listy se tvoří na bázi hlavního shluku palistů - pupene. Každý dospělý list má připevněný palist na bázi vrchní strany listového řapíku.
V létě, když téměř všechny druhy trpasličích rosnatek prodělávají vegetační klid (dormanci), se ve středovém pupenu palistů
schovávají mladé zárodky listů, schopné tak přežít suché a horké léto. Přítomné vedro na úrovni půdy na lokalitách, kde většina těchto druhů roste, je mimořádně drsné. Povrch půdy je v nejvyšším létě tak horký, že je možné si na něm uvařit vajíčko. Středový pupen tvořený shlukem svítivě bílých palistů je však schopen toto teplo odrazit a rostlinu uchránit před vražedným teplem.
Pupen je zpravidla zdvižený několik milimetrů nad povrchem substrátu kořeny z předchozí sezóny. Ačkoliv se zdají být odhalené kořeny na povrchu mrtvé a suché, jsou živé a pronikají velmi hluboko do půdy. Kořeny trpasličích rosnatek jsou jemné a nitkovité, ale velmi pevné. Po příchodu prvních podzimních dešťů se vytvářejí kořeny nové, které pak nahradí staré kořeny a pomohou tak ještě lépe rostlinu ukotvit v zemi.
Nepohlavní rozmnožování gemmami a schopnost palistů k jejich rozptýlení a taktéž k ochraně mladých listů jsou dvě význačná přizpůsobení trpasličích rosnatek svým přirozeným místům výskytu.
Životní cyklus trpasličích rosnatek
Dormance
V Západní Austrálii je období léta (prosinec – únor) horké a suché, občas s příležitostným výskytem bouřek. Právě v tomto prostředí se vyvinuly a rostou trpasličí rosnatky.
Druhy rostoucí na lokalitách, které během léta vysychají, mají schopnost tvořit dormantní palistový pupen. Jakmile zvadnou listy z minulé sezóny, vytvoří se ve středu rostliny pevný dormantní pupen. Tento pupen je tvořen velkými palisty, které jsou k sobě pevně stlačeny. Stříbrobílý lesk pupenu odráží horké sluneční paprsky, což pomáhá rostlině přežít.
Těsný palistový pupen je u mnohých druhů ukotven v polštáři starých listů a palistů z minulé růstové sezóny. V některých případech nejsou pozůstatky starých listů přítomné a pupen je umístěný nad půdou na „chůdovitých“ kořenech. Obě tyto ekologická přizpůsobení oddělují pupen od horoucí půdy a umožňují mu lepší přežití. Povrch půdy je v létě extrémně teplý a tyto adaptace výrazně znásobují přežití druhů během tohoto horkého období.
Gemmy
Dormance trpasličích rosnatek nebývá přerušená pouze jediným deštěm. Pro růst jsou nutné poklesy a snížení průměrných denních teplot. Trpasličí rosnatky obvykle začínají růst na podzim, kdy noční teploty často extrémně klesají. Vlhkost, která umožňuje v této době rostlinám růst, pochází z častých ranních mlh. V Západní Austrálii nejsou často první dny podzimu doprovázeny deštěm a většinou srážky přicházejí až později.
Poté co se objeví nové listy a nové kořeny proniknou povrchem změklé půdy, následuje další vývoj. Na koncích nedospělých listových řapíků uvnitř uzavřeného palistového pupenu ve středu listové růžice se tvoří gemmy. Takto jsou nahrazovány původní hmyzožravé listové čepele, které jinak běžně na koncích řapíků rostou. Jak se tvoří kompaktní svazek gemmů, pupen se postupně pákovitě otevírá. Po několika týdnech se ve středu růžice objevuje těsný pletenec gemm.
Během následujících týdnů se ve středu růžice prudkou rychlostí vyvíjí čím dál více gemmů. Palistový pupen se rozevírá a odhaluje a vystavuje gemmy. Zatímco se nové gemmy stále vytvářejí ve středu růžice, okrajové gemmy dospívají. Ploché a napnuté palisty jsou pod značným napětím a jsou tlačeny proti gemmám ve středu růžice. Nakonec většina gemmů dospěje a poté je takto vytvořený gemmový shluk schopen účinného rozptýlení gemmů.
První vydatnější deště obvykle začínají na podzim, často mezi březnem a květnem. Těsně zhuštěná skupina dospělých gemmů je pod napětím okolních palistů připravena „explodovat“. Dobře umístěná dešťová kapka je vším, co je potřeba pro spuštění palistů. Když kapka zasáhne gemmy, nastane řetězová reakce. Gemmy jsou díky palistům vystřeleny z růžice. Jsou rozptýleny všemi směry, některé dokonce více jak dva metry od mateřské rostliny. Ihned co jsou gemmy rozptýleny, zaplní znovu některé druhy prázdnou jamku ve středu rostliny novými gemmami.
Jakmile se tvorba gemm zastaví, ve středu listové růžice se tvoří nová skupina palistů. Během několika týdnů úplně vyvinutý palistový pupen zcela zaplní místo po skupině gemmů. Během vývoje palistového pupenu jsou vytlačeny zbytky gemmů, které byly ještě ve středu rostliny přítomny. Palisty je přinutí opustit mateřskou rostlinu. Několik vychytralých gemmů přistane poblíž mateřské rostliny a bude se snažit ji v růstové sezóně konkurovat. Mnoho gemmů se zachytí na koncích palistů, kde vyschnou a odumřou a později je smyje déšť.
Gemmy jsou nepohlavní rozmnožovací orgány podobné semenům. Každá obsahuje zárodek nové rostliny (embryo) a zdroj energie. Podle konkrétních charakteristik gemmy se dá přesně určit druh trpasličí rosnatky. Když jsou gemmy rozptýleny od mateřské rostliny nebo zůstanou poblíž, nemají vždy ideální pozici pro vyklíčení. Avšak bez ohledu na jejich konečnou pozici a orientaci, každá z gemm vytvoří kořeny, které proniknou do půdy, ukotví ji a upraví pozici vyvíjející se rostliny v půdě.
Zárodky nových lístků začínají vyrůstat přesně nad místem, kde se objeví kořeny. První listy jsou již kompletní - s lepkavými čepelkami, a mohou tak chytat drobný hmyz. Jakmile má rostlina vyvinutých šest listů, původní gemma zaniká. Nová rostlina je už schopná získat živiny sama a vyvíjí se v dospělou rostlinu.
Růst
Jakmile je tvorba gemmů ukončená a vytvoří se nový pupen složený z palistů, započne růst nových listů. U většiny druhů listy nerostou v době, kdy se tvoří gemmy. Velké, robustní listové růžice se tvoří od konce podzimu do konce zimy (červen – srpen). V této době, kdy rostlina chytá velké množství hmyzu, buduje také své zásoby energie pro období kvetení.
Zdá se, že každý list je schopen ulovit jen omezené množství hmyzu a potom se stane pro rostlinu nepoužitelný. Tyto listy se 
poté ohýbají směrem k půdě a jejich pozici zaujímají nové listy, které vytváří palistový pupen. Jakmile se vytvoří nový list, je jeho listový řapík odtáhnutý od středového pupenu jeho jednotlivým palistem, který je umístěn na bázi řapíku.
Tentakule na okrajích listů jsou u mnohých druhů delší, než je samotná velikost listové čepele. Jakmile je hmyz chycený lepkavými kapkami tentakulí, dochází k jejich pohybu a pozvolnému přemístění kořisti do středu listu. Zde, menší trávící žlázy rozkládají bílkoviny z kořisti a využívají konečné produkty.
Po uplynutí několika dní zbývá z hmyzu pouze chitinová kostra. Okrajové tentakule se vracejí do své původní polohy a zbytky hmyzu jsou smyty deštěm. Hmyzožravá listová čepel je tak znovu připravena pro chytání dalšího hmyzu. Několik druhů trpasličích rosnatek má taktéž schopnost ohnout svoje listy kolem kořisti. Toto dodatečné ohýbání zabezpečí přilnutí žláz na větší plochu těla chyceného hmyzu.
Zatímco se rostlina nad povrchem půdy intenzivně věnuje chytání kořisti a tvorbě nových listů, v půdě vytváří množství nových kořenů. Vysoké vzpřímené trpasličí rosnatky, na příklad D. scorpioides a D. barbigera, tvoří hned pod listovou růžicí vzdušné kořeny. Kořeny trpasličích rosnatek pronikají hluboko do půdy a neslouží pouze k ukotvení rostliny, ale také k nalezení vláhy. Pronikající kořeny naleznou hluboko v půdě životadárnou vlhkost i tehdy, pokud je povrch substrátu často suchý.
Kvetení
Doba kvetení obvykle začíná na konci zimy nebo na začátku jara (září – listopad). Malé střapce květních pupenů vyrážejí z palistového pupenu; často z boku, ale občas také z báze pupene. Trvá to zhruba měsíc, než se květní stvol úplně vyvine a otevře se první květ. Květ bývá většinou u většiny druhů otevřený jen jeden den; na konci dne vadne, bez ohledu na to, jestli byl opylen, či nikoliv. Pouze několik druhů má květy otevřené po dobu více než tří dnů. Tyto zůstávají otevřeny dokonce i v noci. Květy všech trpasličích rosnatek sladce voní, aby byly větším lákadlem pro opylovače, který se případně může stát i vhodnou kořistí.
U většiny druhů je délka kvetení závislá na počtu vytvořených květů. To však neznamená, že dvacet květů musí kvést dvacet dní. Všechny trpasličí rosnatky mají schopnost rovnoměrně rozložit své kvetení. Jestliže je zamračeno, květy zůstávají zavřené a otevřou se, až když se vyčasí a vysvitne sluníčko.
Květy některých druhů trpasličích rosnatek jsou větší než samotná rostlina. D. sewelliae je druh s mimořádně velkým květem. V některých případech je květ dvakrát tak větší, než průměr listové růžice. Je známo, že se v mnoha případech zejména u druhů s plochou listovou růžicí, tato růžice během kvetení zmenšuje. Tyto druhy věnují většinu své energie na kvetení a ne na svůj momentální růst. Zimní růžice těchto druhů je v mnoha případech třikrát větší, než dosahuje během kvetení.
Trpasličí rosnatky tvoří jedny z nejnápadněji barevných květů, které mohou být nalezeny v celé čeledi Droseraceae. Téměř všechny druhy mají na okvětních plátcích reflexní opálové zbarvení. Pokud sluneční paprsky dopadají na okvětní plátky pod správným úhlem, odrážejí se směrem k pozorovateli ve zlatém, stříbrném, nebo perleťovém lesku. Tento kovový lesk kombinovaný s růžovými, oranžovými, bílými a žlutými barvami pak působí obzvláště nádherně.
Tvorba semen
Povrch blizny mnohých trpasličích rosnatek se podobá novému komerčnímu produktu VELCRO. Pod mikroskopem se
povrch blizny jeví jako navzájem propletený shluk nití. Částečky pylu jsou kulovité s povrchem, pokrytým množstvím rozptýlených háčkovitých útvarů. Když se pylové zrnko dotkne blizny, zaklesne se háčky na jejím spleteném vláknitém povrchu, jako na „suchém zipu“.
D. nitidula ssp. nitidula má povrch blizny bradavičnatý. Nepatrné otvory na jejím povrchu vypadají jako sopečné krátery. U tohoto druhu se pravděpodobně pyl přilepí na bliznu lepkavou tekutinou, kterou vytvářejí právě tyto malé krátery.
Uvnitř semeníku květu jsou vajíčka – nedospělá semena. Je zajímavé, že tyto vajíčka jsou již před opylením zcela velikostně vyvinuté a pokud jsou opylené, tak se již nezvětšují. Semena dospívají po opylení za velmi krátkou dobu. I když jsou semeníky zcela dozrálé, semena zůstávají uvnitř. V mnoha případech zůstávají v tobolkách na vyschlých květních stvolech během celého letního klidového období. Vypadnou až s příchodem podzimu následujícího roku, kdy se uvadlé stvoly celkem rozpadnou. Nepochybně je to přizpůsobení, které má za cíl udržet semena mimo dosah horkého půdního povrchu během drsného letního období.
Druhy, které rostou v místech, která přes léto náhle vysychají, vytváří po odkvetení těsný odpočivný pupen. Rostliny rostoucí ve vlhkých půdách na mokřadech, které zadržují vláhu delší dobu, rostlou nepřetržitě i po odkvetení a tvorbě semen, za předpokladu, že vlhkost převládá po celý rok.
Přirozené prostředí (biotopy)
Mokřiny
Na pobřežních planinách poblíž západního pobřeží jihozápadního regionu Západní Austrálie se vyskytuje množství mokřadních oblastí. Většina z nich je však vlhká pouze v zimě. Během záplav uprostřed zimy bývá povrch půdy pod několika centimetry vody. Avšak na vrcholu léta bývá půda v těchto oblastech zcela suchá. Stálá hladina spodní vody je asi jeden metr pod povrchem půdy. Tento typ lokalit bývá zpravidla označován jako močálová vřesoviště.
Na těchto lokalitách převládají malé keře. Mezi keři se roztroušeně vyskytují jednotlivé nádherné stromy a malé skupinky ohromných eukalyptů. Rosnatky rostou mezi keři na otevřených místech, společně s množstvím ostatních rostlin a bylin.
Substrát na těchto lokalitách bývá buď čistý písek, písek smíchaný se značným množstvím humusu, nebo měkkého jílovitého písku, který bývá po letním vyschnutí tvrdý jako skála. Ve vlhčích oblastech těchto močálových vřesovišť se vyskytuje vrstevná formace rašelinné půdy. Vznikla díky rozkladu rostlinného organického materiálu, který se ukládal po mnoho let. Na jediném mokřadu můžeme často najít všechny výše zmíněné typy substrátů. Vzhledem k přítomné různorodosti půd je běžné, že mnoho různých druhů rosnatek tak roste společně na jedné lokalitě.
Výskyt rostlin na určité úrovni terénu ve spojitosti s letní hladinou vody má přímý vztah ke konkrétním druhům, které rostou na mokřadních vřesovištích. Každý druh má svoji vlastní „niku“, která závisí hlavně na těchto přesných vlhkostních požadavcích. Na těchto specifických místech, např. v plytkých sníženinách lze typicky nalézt D. occidentalis ssp. occidentalis. Zde jsou rostliny zatopené vodou během krátké periody uprostřed zimy. Těsně vedle, na mírně vyvýšených místech se vyskytuje D. nitidula ssp. nitidula. Ještě výše, ale pouze 30 cm nad hladinou vody roste D. pulchella. D. paleacea, rostoucí v čistém bílém písku, nalezneme jeden metr nad úrovní vodní hladiny, na vrcholcích okrajů mokřin. Na sušší půdě, dva metry a výše nad hladinou vody, v malých písečných kopečcích pokrytých stromky Banksia rostou bohaté populace rosnatek D. parvula.
Jezera
Roztroušeně po celé ploše „vlhkých vřesovišť“ v jihozápadní oblasti Západní Austrálie se vyskytuje množství jezer. Většina z nich jsou jezera trvalá. Jejich vodní hladina kolísá v závislosti na ročním období. V zimě, když je dostatek dešťů, zaplavuje voda jejich břehy. V létě se hladina vody snižuje a odhaluje tak velké plochy u břehů jezera. Na těchto okrajích jezer se daří velkému množství rosnatek, které přežívají zimní záplavy a taktéž letní sucha.
Trvalé jezero Gnangara, které je situováno právě severně od města Perth v Západní Austrálii, je nejlepším příkladem lokality, kde rostliny rostou na březích a okrajích jezer. Toto jezero má plochu přibližně 1 km2 a je obklopeno břehy z bílého křemenného písku. Na několika místech roztroušených na severní straně jezera se v létě při poklesu hladiny odhalí velké písčitě-rašelinné plochy. Svahovité dno jezera umožňuje postupné zaplavování obnažených okrajů jezera. V létě je tento mělký okraj nad hladinou jezera a po opadnutí vody postupně vysychá. V tomto prostředí, které je občas vlhké, ale občas suché, rostou milióny trpasličích rosnatek.
Kolonie rosnatek se dají nalézt také na vyvýšeninách a níže poblíž okrajů jezera, kde rostou mezi malými keři. Tyto rostliny 
obvykle vypadají bídně, protože jejich růstové podmínky jsou zde velmi drsné. Tyto místa jsou zavlažovány pouze dešti a vlhko se zde nikdy dlouhou dobu neudrží. Délka vegetačního cyklu těchto rosnatek je krátká a s příchodem léta tyto rostliny zvolna zasychají. V těchto drsných podmínkách rosnatky dokáží přežít a hrají tak mimořádně důležitou roli v přežití druhů na těchto lokalitách.
Nejkrásnější rostliny však nalezneme pouze na svahových březích jezera Gnangara. Milióny rostlin zde rostou v létě ve stálých vlhkostních podmínkách. Tyto podmínky jsou ideální: vláha, bohaté oslunění, a také malá konkurence ostatních rostlin na odkryté půdě. Během množství dobrých sezón zde rosnatky postupně pokrývají půdu na plytkých jezerních březích v rozptýlených mnohočetných kobercích.
Po většinu let, zimní deště zaplaví jezero až po jeho okraj, aby pak voda posléze ustoupila se stejnou rychlostí s jakou přišla. Všechny trpasličí rosnatky jsou pod vodou po několik týdnů, ale tuto těžkou zkoušku přežijí a když voda ustoupí, pokračují v růstu. Občas v zimě přicházejí vyjímečně silné nepřetržité deště, které udržují jezero naplněné vodou. Pokud se to stane, pak většinou bývá přípobřežní line jezera pokryta vodou, která v tomto případě přináší zkázu.
Pokud deště stále nepřetržitě pokračují, pak trpasličí rosnatky na přípobřežní linii uhynou. V tomto případě mají stále přítomné rostliny rostoucí na vyvýšených březích jezera jedinečnou roli pro přežití druhů. Semena a gemmy vytvořené těmito rostlinami jsou rozptýlené na níže položené svahovité břehy jezera ihned, jakmile voda definitivně opadává. Po této vyjímečně dlouhé a vlhké zimě tak bývá pobřežní svahová linie jezera znovu osídlena trpasličími rosnatkami.
Vřesoviště
Velkou část jihozápadní oblasti Západní Austrálie tvoří vřesoviště. Půdu zde obvykle tvoří bílý křemenný písek, kombinace křemenného písku a lateritu, nebo jílovitý písek často míchaný s lateritem. V těchto oblastech bývá vegetace bohatá na výskyt mnoha nízkých kvetoucích keřů a nahodilých stromů. Mezi těmito keři, kde je mnoho ploch obnažené půdy, rostou rosnatky společně s mnoha druhy menších kvetoucích bylin.
Vegetace vřesovišť všeobecně získává vláhu ze zimních dešťů. V létě vřesoviště vysychají. Povrch půdy bývá tvrdý a suchý na prach. Na těchto místech se vyskytují plytké sníženiny, ve kterých se vlhkost drží déle, než na okolním, výše umístěném povrchu půdy. Právě zde roste mnoho druhů trpasličích rosnatek.
Sníženiny a zářezy v půdě na vřesovištích tvoří v níže položených oblastech během vlhké zimy společné kanály s množstvím potůčků. Mnoho trpasličích rosnatek roste na okrajích těchto kanálů a potoků. Typ půdy je zde obvykle směs jílu a písku, která pokud v létě vyschne, je tvrdá, jako skála.
Všechny trpasličí rosnatky, které rostou v oblastech vřesovišť, tvoří těsný odpočivný pupen složený z palistů, jako ochranu 
před vyschnutím, během suché a horké letní periody. Tyto rosnatky mají tendenci maximálně růst před příchodem období kvetení. Když se nedospělé květenství poprvé vynoří z pupene, listová růžice rostliny se začíná postupně zmenšovat. Při otevření prvního květu bývá průměr listové růžice na bázi rostliny značně zredukovaný. Často má základní růžice jen poloviční velikost oproti té, kterou měla v zimě. Zdá se, že v této době bývá většina energie směřována do tvorby semen a ne listového růstu.
V době, kdy zvadne poslední květ a semena jsou celkově dospělá, se tvorba listů zastavuje úplně. Vytváří se těsný odpočivný palistový pupen a rostlina se připravuje na suché léto. Nový růst bývá obnoven začátkem podzimu s příchodem prvních dešťů.
Severně od města Perth na severních písčitých pláních mezi městy Cataby a Eneabba se nad zvlněnými vřesovišti tyčí kopce s plochými vrcholy. Svahy těchto kopců jsou často porostlé vřesy, ale vegetace na jejich vrcholcích je méně rozvolněná. Půda těchto kopců je složena z křemenného písku a lateritového štěrku. Pouze zde a nikde jinde v této oblasti roste vzácná D. barbidgera.
Les
Východně od města Perthu se ze severu na jih rozprostírá oblast nazývaná Darling Range. Půda je zde tvořena lateritovým štěrkem a jílem. V této obrovské rozvolněné oblasti je rozptýlené velké množství žulových skal, které vyčnívají nad povrchem půdy. Rostlinstvo se skládá z řídkého otevřeného lesa a nízké roztroušené vegetace. Tady, na otevřených plochách i v řídkém porostu lesa, běžně rostou trpasličí rosnatky.
Během zimy je zdejší les protkán množstvím kanálů a bystřin, avšak většina z nich během léta zcela vysychá. Na jejich březích obvykle roste D. pulchella, která je nejrozšířenějším druhem jihozápadního regionu Západní Austrálie, a roste ve všech typech substrátů, za předpokladu, že je zde po většinu roku přítomná vlhkost. D. pulchella obvykle kvete růžově, zejména pokud roste v písečných substrátech na pobřežních pláních. Na lateritovo-štěrkových a jílovitých půdách v Darling Range však převládají oranžově kvetoucí rostliny.
V oblasti kolem města Albany se vyskytuje půda složená z lateritového štěrku a jílu, podobná jako v Darling Range. Zalesněné malé kopce zde bývají často pokryty písčitým substrátem. V této oblasti izolovaně rostou ve svých specifických podmínkách různé druhy trpasličích rosnatek. Poblíž města Albany roste D. scorpioides, avšak vždy pouze na lateritovém štěrku a jílovitém substrátu, zatímco o malý kousíček dále roste v písečném substrátu D. dichrosepala. Na několika lokalitách se dají nalézt tyto druhy společně, vzdálené jen několik metrů od sebe, avšak nikdy nerostou na stejném typu substrátu.
Oblast kolem města Perth a řekou Moore pokrývají písečné pláně rozsáhlé lesy , tvořené porostem Banksia. Půdní typ je zde zpravidla křemenný písek smíchaný s malým množstvím humusu. Otevřený les zde není hustý a povrch půdy je dobře osluněný. Tato oblast je hlavním výskytištěm pro D. parvula.
Použitá literatura
Lowrie, Allen: "Carnivorous Plants of Australia" Vol. 2. University of Western Australia Press, Nedlands, W.A., 1989. ISBN 0-85564-299-8 or 0-85564-300-5.
Copyright © Allen Lowrie, 1989