ROSIČKA OKROUHLOLISTÁ (Drosera rotundifolia L.), naše nejhledanější léčivá rostlina
se 6 obrázky, Zvláštní otisk z "Věstníku ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy", Cena Kč 4,- V Praze 1923, Nákladem Ústřední komise pro sběr léčivých rostlin, Tiskem Dra Ed. Grégra a syna v Praze.
Úvod
Obliba pro naši hmyzožravou rosičku, která přišla do všeobecného užívání jako lék proti zkornatění tepen vyvrcholila letos v pravou horečku a je vážné nebezpečí, že překotným jejím sbíráním bude tato zajímavá rostlina na mnohých místech naší vlasti
úplně vyhubena. Za 1kg suché rostliny platí se 200-400 Kč a tak není divu, že všude, kde roste tato útlá bylina, libující si v mokrých kobercích rašeliníku, bez rozmyslu se ničí a hubí. Akce, kterou loňského roku velice slibně zahájila na její ochranu "Ústřední komise pro sběr léčivých rostlin" při ministerstvu zdravotnictví, byla bohužel ministerstvem školství zastavena a kroky, které toto ministerstvo podniklo, ukázaly se v praksi zcela neúčinné a tak letošní rok byla Drosera hubena tak, jako nikdy před tím a to i v krajích, kde ještě před málo lety nikdo o rostlině té a její prodejní ceně neměl potuchy.
Rosička je rostlina vlhkomilná, která roste výhradně na sphagnových rašelinách, na rašelinných mechatých loukách, tu onde i v rašelinných příkopech a zřídka jen v obvodu rašelin na vlhké písčité půdě. Je to útlá bylinka s růžicí přízemních, dlouze řapíkatých okrouhlých listů, které nesou četné dlouhé i kratší brvy (tentakule) zakončené kulovitými žlázkami, jež vylučují hojnou lepkavou hmotu, která obaluje žlázku jako průsvitná kapka. Uprostřed této růžice vyrůstá pak přímý, útlý stvol, s jednostranným vijanem drobných bílých pětičetných kvítků, někdy i rozdvojený ve vijany dva.
Vzhledem k těmto kapkám, které se lesknou na konci brv a napodobují krůpěje rosy, jež nikdy se neztrácí, obdržela rostlina ta již v dávných dobách jméno "Ros solis" neb "rosa slunečná", z čehož pak vznikl český název pro celý rod "rosička". Název rosička nalézáme již v druhém českém vydání proslulého Matthiolova "Herbáře" z r. 1596, vydaného Adamem Huberem z Rysnbachu a Danielem Adamem z Veleslavína. Druhé správné označení je "rosnatka"; toto uvádí též Jan Sv. Presl (Všeob. Rostlinopis I. 106, 107, 1846), který cituje jako synonyma pro rosnatku okrouhlolistou jména "rosička, rosa sluneční, bylina slunečná, rosník". Fil. Max Opitz ve svém "Seznamu" z r. 1852 uvádí také jen název rosnatka (str. 38.) a stejně Daniel Sloboda (Rostlinnictví, str. 646, 1852), který mimo to cituje synonyma Preslem uvedená. Jméno "rosnička", kterého se nyní téměř všeobecně užívá je novější a naprosto nesprávné. Nalézáme ho již u Lad. Čelakovského i novějších autorů (viz na př. Polívkova "Názorná květena" i "Klíč").
Rosička či rosnatka okrouhlolistá je stálým průvodcem našich sphagnových rašelin a to jak v pohraničních horách, tak i ve vnitrozemí Čech, kde ovšem mohla nabýti největšího rozšíření v třetihorní pánvi třeboňské (od Soběslavi na jih až k hranicím rakouským). Druhdy bývala ovšem daleko hojnější, leč odvodňováním rašelin a přeměnou těchto v jiné útvary pozbyla četných lokalit, ač na mnohých místech se udržela v ohromném množství, barvíc svými červenavými růžicemi listů rozsáhlé plochy.
Rosička je biologicky i geograficky (vývojově) a morfologicky jednou z našich nejpamátnějších domácích rostlin a již proto zaslouží si ochrany. Již Charles Darwin věnoval jí ve svém díle o hmyzožravých rostlinách (Insectivorous Plants, London 1875) mnoho pozornosti a od té doby byla předmětem nesčetných pojednání. Příslušnou literaturu nalezne čtenář pečlivě sestavenou v monografii celé čeledi Rosnatkovitých, vydané v r. 1906 berlínským botanikem L. Dielsem (v Engl. Pflanzenreich, IV. 112). I v naší literatuře bylo o rosičce jako naší nejznámější hmyzožravé rostlině opětovně psáno, takže je jistě zbytečno opakovati data buď známá neb snadno dostupná.
S hlediska rostlinogeografického jest rosička okrouhlolistá typem severoamerickým, jemuž umožnila teprve doba ledová znamenité rozšíření po severní polokouli, tak mimo severní Ameriku, kde se šíří z atlantických států po celé subarktické oblasti a překračuje dokonce severní polární kruh, po největší části Evropy (mimo Středozemí) a po severní Asii. Je to tudíž, jak Diels píše, pravá glaciální rostlina ve smyslu Englerově.
Biologie růstu a rozmnožování
Rosička nevytváří žádného vlastního kořene. Při vyklíčení droboučkého semene prodlužuje se embryo v radikulární část, jež slouží k upevnění klíční rostlinky, a vytváří při konci četné trichomy; morfologicky jest to vlastně útvar hypokotylový (a nikoliv kořen), který ovšem postrádá na svém konci čepičky. Později tento v zdánlivý hlavní krátký kořen přeměněný hypokotyl odumírá a rostlina místo toho vytváří z base lodyhy neveliký počet (podle Heinrichera 6-15) jednoduchých kořenů adventivních, opatřených bohatým vlášením. Darwin se domníval, že slabé vyvinutí kořenového systému u rosičky souvisí s přijímáním živočišné potravy. Mám však za správnější názor Dielsův, že tento zjev lze vysvětliti charakterem rodu Drosera jako typu vysoce vlhkomilného, resp. vodního.
Rosička okrouhlolistá jest vytrvalá bylinka, jejíž lodyha se střídavými, oddálenými lístky prorůstá až k povrchu koberců rašeliníkových a na těchto vytváří pak listy směstnané v pěknou růžici. Do podzimu listy postupně odumírají, leč vždy zůstává zachován aspoň konečný pupen, který přetrvává jako zimní pupen nepříznivé období, ve kterém je růst rostliny zastaven a z něhož pak na jaře vyrůstá nová rostlinka, která se buď rozvíjí hned v růžici anebo napřed prorůstá kolmo nahoru rašeliníkem a teprve na jeho povrchu vytváří známou rosetu listovou. Nitschkemu podařilo se v jednom případě nalézti tři staré etáže růžic listových pod konečným pupenem; autor ten usuzuje, že rostlina ta dosahuje stáří aspoň 5-6 let, ač není pro její věk přesných dokladů a způsob obnovování zimními pupeny nevylučuje možnost i stáří daleko většího.
Vedle toho tvoří však rosnatka okrouhlolistá i pravé pupeny adventní, a mohu na základě svých pozorování potvrditi údaje
Nitschkeho, že tyto pupeny vznikají zpravidla v úžlabí více méně odumřelých listů, roztroušených na kolmé lodyžce pod růžicí listovou. Když potom tato lodyžka odumírá, uvolňují se tyto adventivní pupeny a vzrůstají v nové rostlinky. Bývají někdy s rostoucím Sphagnem vynešeny blízko k povrchu, avšak dobře rostou i mokrým kobercem sphagnovým, vytvářejíce nepřed lístky oddálené a teprve na povrchu normální růžice listové.
Vedle toho rozmnožuje se však rosička snadno a velmi vydatně semeny, která jsou droboučká, vřetenovitá, s volným osemením, úžasně lehoučká (jejich váhu udává Busgen na 0,02 miligramu !) a jichž jest v jediné tobolce veliký počet, takže jediná rostlinka vytváří jich nesmírně mnoho. Tato semena snadno klíčí, ovšem mají-li k tomu výhodné podmínky. Někdy vyklíčí již na podzim, jindy až na jaře. Prvým rokem zůstávají klíční rostlinky v podobě drobné sterilní růžice, druhým rokem jsou již velmi statné a dospívají do květu a plodu. Zda klíční rostlinky, které vyrostly již na podzim, příštího roku kvetou, není s bezpečností známo, ač se to zdá pravděpodobné. Také třeba ještě zjistiti, po jakou dobu si semena uchovávají klíčivost. Ve vyjímečných případech vyklíčí semena již v tobolce (viviparie či živorodost !), jak jsem svého času pozoroval na Třeboňsku. Poprvé byla tato viviparie konstatována podle Penziga (Pflanzen-Teratologie II., 2. Aufl. str. 360, 1921) v roce 1844, od té doby několikráte, tak i L. Dielsem (l. c. str. 5), který též zobrazil jedno takto vyklíčené semeno.
Tím však nejsou vyčerpány všechny možnosti vegetativního a pohlavního rozmnožování rosičky. Také na ploše čepele listové i na řapíku listovém mohou se tvořiti adventivní pupeny, vzrůstající v nové rostlinky. Tyto pupeny jsou projevem regenerační schopnosti rostliny a byly opětovně popsány (Nitschke 1860, A. J. Grout 1898, Geisenheyner 1898, W. Robinson 1909, L. Diels 1906, N. Dixon 1901, M. L. Fernald 1905, Kupfer 1907, E. J. Salisbury 1915, O. Penzig 1921, a j.). Sám měl jsem příležitost sledovati tvoření těchto pupenů na listech letos v srpnu v Českomoravské vysočině na rozsáhlých rašelinách u Velkého Dářka pod Radostínem. Zde na malé plošce, svého času již rýpané, vytvořilo se nové sphagnetum a v něm ale usadila hojně Drosera rotundifolia. Rostlinky ty vyvinuly se pravděpodobně velmi záhy, asi již v červnu, načež ale celá plocha se zatopila a růžice listů ve vodě pozvolna uhnívaly a odumíraly. Později (koncem polovice července) voda opadávala a mokravé sphagnetum pokračovalo ve vzrůstu. Na více méně odumřelých listech vytvořily se pak v hojnosti adventivní pupeny a to jednak na svrchní straně okrouhlé čepele jednak i na samém řapíku (viz obr. 2., fig. 6,7). Pupenců těch byl na listech počet nestejný, v celku jsem pozoroval na jednom listu 2-7 adventivních pupenů; podle A. J.Grouta může jich však býti i více, až 10. Této regenerační schopnosti listů rosičky lze ovšem použíti i uměle k rozmnožování rostliny, neboť uříznutý list, resp. řapík na mokrém substrátu snadno vytváří tyto adventivní pupeny, z nichž vyrůstají pak nové rostlinky. V přírodě zdá se to však býti zjev vzácný, vyvolaný mimořádnými podmínkami. R. G. Leavitt pozoroval u řady jiných druhů téhož rodu schopnost vytvářeti adventivní pupeny na listech, tak u Drosera brevifolia, D.capillaris, D.dichotoma, D.capensis, D.filiformis, D.indica a D.linearis a O. Penzig se ne neprávem domnívá, že jest to obecná vlastnost všech druhů celého rodu. Heinricherovi se zdařilo docíliti tvoření adventivních pupenů na uřezaných listech rosnatky kapské (i v našich sklenících pěstované) za dobu přibližně tří týdnů, a jak L. Diels sděluje, rozmnožují se po drahnou řadu let některé druhy rosnatek v botanické zahradě v Dahlemu u Berlína, tak D.capensis, D.spathulata a se zvláště dobrým výsledkem D.binata, tím způsobem, že se jejich poměrně tlusté adventivní kořeny uřezávají a to na kousky 2 cm dlouhé a z těchto kousků vzrůstají pak z regenerativních pupenů nová individua.
Květenství a květy
Květenství rosičky okrouhlolisté jest vian (viz též J. Velenovský, Uber die Traubenwikkel von Drosera rotundifolia, ve "Flora" LXVI. str. 161-165, tab. V., 1883), který napodobuje jednostranný hrozen a bývá nezřídka rozdvojen. Drobné, pětičetné kvítky mají bílé koruny a za rozkvětu se jeví jako droboučké hvězdičky. Někdy se však kvítky ty vůbec nerozvírají, avšak přes to přinášejí tobolky s klíčivými semeny, takže jsou pak pravými květy kleistogamickými. Hmyz tyto drobné a nenápadné květy, postrádající jak vůně tak nektaru, nenavštěvuje a opylení děje se autogamií, kteráž je usnadněna i tím, že květy jsou homogamické. Květy, jichž koruny se rozvírají, rozkvétají jen jednou, leč přes to doba rozkvětu jediného stvolu jest poměrně dlouhá, poněvadž zpravidla se otevírá za den jen jediný květ a to na dobu několika hodin. Pro rosičku dlouholistou či anglickou (D. anglica Huds.), která jest u nás ovšem daleko vzácnější než rosička okrouhlolistá, udává dokonce Kerner, že se teprve každý druhý den jeden květ rozvírá. Doba rozkvětu jest asi nestejná. Zpravidla se udává pro oba jmenované druhy, že jejich květy se otvírají jen dopoledne za svitu slunečního, a to na několik hodin. Rosička anglická rozkvétá podle Kernera v okolí Innsbrucku za příznivého počasí mezi 9.-10. hodinou dopolední; na každý způsob jsou však její květy uzavřeny mezi 2.-3. hodinou odpolední. Pozoroval jsem však svého času v Alpách na rašelinách u Spital am Pyhrn hojně rozkvetlou rosičku okrouhlolistou i v odpoledních hodinách (mezi 4.-5.), a to ve formě s většími a širšími petaly, takže mám za to, že bude nutno v této věci sbírati ještě další pozorování. Pokud se týče opylování, jest však jisto, že rosička okrouhlolistá vykazuje v různém odstupňování přechody od vlastních květů autogamických s rozvírající se korunou až k pravým květům kleistogamickým. V některých krajinách jedná se tu, jak Diels správně píše, o fakultativní kleistogamii, kdežto Warnstorf zmiňuje se ze severního Brandenburska o "pseudokleistogamických" květech, které se častěji k poledni částečně otvírají, avšak záhy opět zavírají.
Listy
Listy rosičky jsou zajímavé jak s hlediska fysiologického, tak morfologického a byly předmětem přečetných odborných studií, z nichž - nehledě k dílu Darwinovu - zasluhuje zvláště starší práce Nitschkeova pozornosti. Čepele jejich jsou, jak obecně známo, dráždivé, a to vůči déle trvajícímu doteku jakýmkoliv pevným předmětem, kdežto na pouhý dotek neb otřes nereagují. Dráždivost ta jest největší u listů v plném vývoji, s nejbohatší sekrecí digesčních žláz, kdežto listy mladé, ještě ne plně rozvinuté, jakož i staré, odumírající listy na podráždění nereagují. Podráždění šíří se od místa vzniku centrifugálně a vztahuje se nejen na tentakule, nýbrž i na samotnou čepel, která se ohýbá směrem dovnitř. Při tom se zvyšuje sekrece žláz, která umožňuje listu vstřebávání dusíkatých látek z polapeného živočicha. Když na př. na list usedne nějaký drobný hmyz, zachytí se ovšem na lepkavých chlupech a svými pohyby, jimiž chce se vymaniti z listu a osvoboditi, jednak se ještě více v lepkavém sekretu zachycuje, jednak zvyšuje podráždění, mající v zápětí ohýbání čepele i tentakulí, jimiž je konečně sevřen v pevné objetí.
S hlediska morfologického jsou sporné povahy tentakule na listech, zakončené digesčními žlázkami. Někteří autoři, tak Gronland, Schacht, Nitschke vykládají je jako segmenty listové, jiní opět, tak Meyen, Schleiden, Trécul, Caspary, Warming, Velenovský, Kavina, jako útvary chlupovité (trichomy). Nelze popírati, že okrajové tentakule jeví se i anatomicky
i morfologicky jako součást listu, t. j. výběžky čepele listové, neboť jsou přímým pokračováním pletiva listového, mají hojnost chlorofylu a probíhají je spirální tracheidy. Proti tomu možno uvésti však fakt, že směrem ke středu čepele přecházejí poznenáhlu v útvary anatomicky i morfologicky jednodušší, až konečně v pravé žlázy, které zdají se nesporně skutečnými trichomy a s nimiž shodné žlaznaté chlupy se vyskytají i na řapíku i na lodyze, resp. květenství, kde ovšem o jejich phyllomové povaze nemůže býti řeči. Tento rozpor vedl Penziga k tomu, že tentakule ty pojímá jako "spojující článek mezi phyllomem a trichomem", čímž ovšem není řečeno nic o jejich pravé povaze. I srovnání s jinými druhy rosnatek i malý počet pozorovaných abnormit nepřipouští jasného výkladu těchto orgánů, které na okraji listovém zdají se býti nespornou součástí čepele, kdežto jinak už místo jejich vzniku poukazovalo by na útvar metablastemový. L. Dielsovi zdá se nejsprávnějším vykládati tyto tentakule jako funkčně pozměněné partie listové, které však za určitých funkčních podmínek tak metamorfují, že nelze je již rozlišovati od pravých trichomů. Jak patrno, ani tento výklad nemůže morfologa plně uspokojiti a musíme doufati, že snad nějaký šťastný nález abnormálně vytvořených listů umožní nám správně pochopiti hodnotu těchto zajímavých útvarů. Primérní listy na klíčních rostlinkách rosičky, které byly opětovně popsány a jež jsem měl příležitost i sám vícekráte ohledávati, svědčí pro phyllomovou povahu tentakulí, které bývají tu zpravidla nečetné, avšak široké, takže čepel se zdá jakoby prstnatě rozdělená; tyto primérní listy postrádají také namnoze (ač ne vždy) tentakulí na ploše čepele (viz obr. 2., fig. 5).
Naše druhy rosnatek
Rod Drosera je v Evropě zastoupen pouze 3 druhy, které se vyskytují také v naší republice a jež je možno určiti podle tohoto přehledu:
1.a) Semena obvejčitě-eliptičná, na povrchu hustě bradavičnatá. Listy obvejčité neb obvejčito - klínovité, stvol nízký, listy málo přesahující, na spodu položený a obloukovitě vystoupavý. - Rosnatka (rosička) prostřední. Drosera intermedia Hayne.
1.b) Semena úzce vřeténkovitá, hladká 2.
2.a) Čepele listové okrouhlé - Rosnatka okrouhlolistá. D. rotundifolia L.
2.b) Čepele čárkovito-klínovité, v řapík znenáhla súžené. - R. anglická. D. anglica Huds.
2.c) Čepele obvejčité. - R. obvejčitá. D. obovata Mert & Koch.
Prvý druh jest v Čechách velice vzácný. Lad. Čelakovský uvádí ho pouze z rašelin šumavských u Eisendorfu, kde ho objevil 26. srpna 1888 Lad. Čelakovský ml. (viz Čelakovský, Resultate der botan. Durchf. Bohm. im Jahre 1888 v Sitzungsber. Kgl. Bohm. Ges. Wiss. Prag, str. 486-487, 489, 1889). Mimo hranice české, leč v jejich blízkosti, vyskýtá se mimo to též na Jizerské louce a v Lužici.
Rosička okrouhlolistá jest naším nejznámějším a nejrozšířenějším druhem tohoto rodu a provází téměř všechny naše rašeliny; jako vzácnost vyskýtá se též v širším okolí Pražském.
Rosička anglická, zvaná též dlouholistá (= D. longifolia auct. p. p., D. longifolia ß. anglica Opiz Seznam 38, 1852) jest poměrně vzácnější, ač na některých stanoviskách se vyskýtá velmi pospolitě. V Čechách roste zejména na různých místech širší oblasti třeboňské, též na Jindřichohradecku, dále vzácně v Krkonoších a ve středním Polabí, kde již byla sbírána starými českými floristy u Mělníka, načež jsem ji opět nalezl v množství na černavách u Vrutice ve zvláštní formě, připomínající z arktického Laponska známou formu var. arctica Kihlm. Formu tu jsem popsal v Beih. z. Bot. Centralbl. XXVI. Abt. II. str. 256-257 (1910) jako var. albensis Dom.
R. obvejčitá je míšencem předchozích dvou druhů (D. anglica x rotundifolia) a vyskytá se dosti často na místech, kde roste rosička okrouhlolistá pospolitě s rosičkou anglickou. Lad. Čelakovský ponejprve se o ní zmiňuje v Sitzungsber. Kgl. Bohm. Ges. Wiss. 1878 str. 21 (1879) a pak ve čtvrtém díle "Prodromu" (str. 853), kde ji uvádí na rašelinách v okolí Jindřichova Hradce, a sice v Lásenické oboře u Sv. Markéty a pak ještě u Čiměře, kde ji poprvé sbíral páter Rundensteiner. V oblasti třeboňské nalézá se tento míšenec téměř všude, kde oba druhy rostou pospolu (viz. K. Domin, Dritter Beitrag v Sitzungsber. Kgl. Bohm. Ges. Wiss. č. XVIII. str. 30, 1910). Také na Moravě a v karpatské oblasti Slovenska (na Oravě) vyskýtá se s rodiči rosička obvejčitá, která tvarem listů stojí uprostřed mezi oběma druhy, připomínajíc tak často živě rosičku prostřední.
Rosička okrouhlolistá i anglická jsou poměrně málo měnivé. Zajímavou oekologickou formu, jíž květonosné stvoly sotva
přečnívají listy, popsal jsem svého času z Čertovy zahrádky v Krkonoších (f. breviscapa Dom. in Fedde Repertor. I. 11, 1905, Vierter Beitrag str. 16, 1905); jí v celku odpovídá sibiřská var. breviscapa Regel 1861, u niž jsou stvoly 4-6 cm dlouhé. Také formy s jednokvětým stvolem se občas vyskytají; tak sbíral jsem je letos u Šumavě blíže Vimperka.
De Candollova odrůda D. rotundifolia var. distachya, kterou G. Rouy uvádí jako subvarietu s dvou- až tříramenným vijanem květním, jest systematicky bezvýznamna stejně jako chudokvětá forma rosičky anglické, kterou De Candolle uvádí jako var. subuniflora.
Stanoviska rosičky okrouhlolisté a anglické nejsou v oblasti jihočeské oekologicky stejná. Prvý druh roste zpravidla v rašeliníkových porostech a v příkopech, tu onde zabíhá i na písčitý podklad do lesa, kdežto rosička anglická libuje si na rašelině holé, na místech daleko mokřejších, v černých mělkých tůňkách a také v plovoucích Sphagnetech. Její klíční rostlinky sbíral jsem na Třeboňsku přímo plovoucí v černé rašelinné vodě. Tento její oekologický charakter má zajisté souvislost i s jejím menším rozšířením a menší expansivností ve srovnání s rosičkou okrouhlolistou, která snadněji nalezne vyhovující jí stanoviska.
Možnost kultury
Za podmínek, které neodpovídají jejím přirozeným stanoviskům, lze těžko rosičku okrouhlolistou delší dobu udržeti, tím méně pak pěstovati. Jsou-li však dány příznivé podmínky pro tuto rostlinu, pak jest i v přírodě velice expansivní a v oblastech rašelinných, kde jest domovem, šíří se často i druhotně skoro jako plevel. Tyto okolnosti vedly mne již před lety k myšlence, zda by nebylo možno rosičku pěstovati, ovšem jen v nepravidelné kultuře v přírodě, asi tak, jako se pěstují - ovšem za naprosto rozdílných podmínek - někde divizny anebo na dalmatských ostrovech kopretina stračkolistá. Podnikl jsem v té věci svého času primitivní pokus na jedné malé, ale živé rašelině na Třeboňsku. Do mokrého porostu rašeliníkového, kde náhodou Drosera nerostla, rozhodil jsem na podzim větší množství semen a dozrálých tobolek. Když jsem po dvou letech toto místo, přesně vyznačené, navštívil, bylo téměř zarostlé samou rosičkou a jsem proto přesvědčen, že by se takováto kultura dala prováděti i ve větším měřítku. Hlavní věcí jest při tom volba stanoviska, které ovšem musí být dostatečně mokré a mechaté. Největším nepřítelem rosičky je odvodňování, neboť to má v zápětí přeměnu mokrých rašelinných luk v kyselé louky s ostřicemi, sítinami a různými jinými rostlinami ( na př. Parnassia palustris, Trifolium spadiceum, Potentilla tormentilla, Euphrasia Rostkoviana, Succisa pratensis, atd.), v dalším postupu i v různé typy xerofilnější, buď travinné (Nardeta, Danthonieta, Festuceta, Deschampsieta), vřesovinné, anebo ve Vaccinieta. Také hnojení, zejména vápnité, působí na rosičku velmi zhoubně. Na některých rašelinných loukách na Třeboňsku a v Českomoravské vysočině, kde rostla Drosera v tisíci a tisíci jedincích, místy jakoby vyseta, po odvodnění luk (zejména svahových) zcela primitivními, ovšem obnovovanými odvodňovacími příkopy, se za několik málo let téměř úplně ztratila. Jejím útočištěm zůstává pak ještě jakousi dobu nějaká malá vpadlina neb mokřina, a také samotné příkopy, kde má menší konkurenci a kde rychle vyrůstá. Její přirozená schopnost rozšiřování je obdivuhodná a souvisí ovšem s ohromným množstvím droboučkých a lehce klíčivých semen, která se svým volným, úzce vřeténkovitým, oboustranně nad vlastní semeno do špičky vytáhlým osemením (testou) jsou uschopněna i delší dobu plavati ve vodě. Lehoučká tato semena mohou tak snadno býti roznášena i proudy vodními, avšak k jich propagaci přispívají i vodní ptáci a zajisté v nemalé míře i proudy vzdušné. Znám na př. v Českomoravské pahorkatině místa od nejbližších stanovisek rosičky značně vzdálená, na nichž se tato rostlinka objevila, jakmile tam uměle vznikla stanoviska pro ní vhodná (na př. vlhké příkopy). Jak jsem již dříve uvedl, jest možnost vegetativního množení veliká a dala by se využíti pro kulturu této rostliny, kterou člověk tak soustavně ničí.
Nehledě k odvodňování přispívá k hubení rosičky nejvíce intensivní sbírání, které se provádí, jak jsem se mnohonásobně přesvědčil, přímo barbarsky a vandalsky. Poněvadž rosička skytá nejlepší drogu v době největšího vývoje listů, sbírá se pravidelně v květu, a to tak, že celá rostlina, slabě jen v rašeliníku chudou soustavou adventivních kořenů upevněná, se vytrhává za stvol, takže tím se ovšem znemožňuje její propagace semeny. Avšak nedosti na tom! Místy, kde rosička v hojnosti roste, vytrhávají její sběratelé a sběratelky celé komplexy rašeliníku, z nichž potom jednotlivé rostlinky vybírají a zbylý mech odhazují. Tím ovšem ničí nejen celé kvetoucí rostliny, nýbrž i množství mladých rostlinek, které v odhozeném mechu usychají. Jako nejmírnější způsob omezení sběru pro záchranu této památné rostliny snažila se "Ústřední komise pro sběr léčivých rostlin" docíliti aspoň toho, aby sbírání Drosery bylo jednak co do kvanta omezeno, jednak aby bezvýjimečně bylo dovoleno sbírati ji jen v době, kdy aspoň značná část rostlinek se již vysemenila. Doba květu jest ovšem rozdílná a odpovídá nadmořské výši a drsnosti podnebí. Lad. Čelakovský udává jako dobu květní červen až srpen, Garcke pro Německo červenec a srpen, Schlechtendal-Hallier taktéž červenec a srpen, G. Rouy pro Francii červen až srpen, atd. Ovšem důležitější jest doba zralosti tobolek, o které jest bohužel málo záznamů. Podle mých pozorování dozrávají u nás semena (nehledě k ojedinělým vyjímkám, které nepadají na váhu, poněvadž se tu jedná o průměr) v krajinách nižších a teplejších v druhé polovici srpna, v krajinách výše položených a drsnějších (na př. v Českomoravské vysočině a na Šumavě) v prvé polovici září neb i později. Možno tudíž říci, že se rosička téměř šmahem sbírá před vysemeněním a tím ovšem velice hubí.
Ministerstvo školství a nár. osvěty zakázalo, pokud mi známo, letošního roku volný sběr rosičky a snažilo se ho regulovati tak, aby rostlina nebyla do té míry hubena, jako v předchozích letech. Se všech stran docházejí však zprávy, že tyto kroky zůstaly
bez výsledku. Na Třeboňsku se rosička ve velikém sbírala již v červnu (!) a v Českomoravské vysočině (u Borové, v okolí Račína, na rozlehlých rašelinách u Velkého Dářka a. j.) přesvědčil jsem se sám, jak hrozným způsobem byla tu rostlina ta ničena. Když některé zvláště vydatné stanovisko bylo téměř vybráno, pořádány celé výpravy na stanoviska odlehlejší (na př. ze Žďáru na Moravě do Račína) a nesčetné tisíce rostlin padlo této sběrací horečce za obět. Lid sám, aspoň v těchto krajinách, nemá na ničení tolik viny, poňevadž zákaz sběru bez povolení je mu neznám. Zákaz ten je tu však bohužel neznám i všem úředním instancím, takže byl-li intimován na okresní politickou správu v Chotěboři, pravděpodobně tu uvázl a odpočívá v některé úřední zásuvce. Podle mého odhadu dostačila by v tomto kraji 3-4 leta při stejně intensivním sběru, aby rosička, která tu byla ještě před 2 lety tak rozšířená a obecná, téměř vymizela. Jen intensivní způsob její propagace jest jí ochranou proti úplnému vyhubení, ač právě zde dal by se její rationelní sběr dobře kontrolovati. (Staří lidé zovou tuto rostlinu na Račíně "lžičky", mladší generace ji do nedávna neznala.)
Výhledy do budoucnosti
Poněvadž rosička skytá velmi hledanou a nyní oblíbenou drogu, známou již za prastarých časů jako "herba Rorellae" neb "herba Rosis Solis" a poněvadž cena její jest velmi vysoká a sbírání tudíž lákavé zejména v chudých krajích, v nichž jest domovem, jest otázka její ochrany problémem dosti obtížným, poněvadž těžko lze dosíci toho, aby sběr se skutečně prováděl tak šetrně a racionelně, jak snadno lze na papíře naříditi.
Opravdu účinná ochrana Drosery dala by se podle mého přesvědčení docíliti jinou cestou. Dvě možnosti zasluhují pozornosti a bedlivé úvahy. Předně jest to svrchu naznačený způsob pěstování, kterým by se mohla lokalita k tomu účelně vybraná a ovšem neodvodňovaná použíti k vydatné kultuře, jež by každoročně poskytovala hojnou sklizeň a za druhé měl by se obrátiti zřetel i k jiným, zejména cizím druhům rosičky a organisovati import této drogy místo naší rosičky okrouhlolisté. V Dielsově svrchu zmíněné monografii Rosnatkovitých jest popsáno celkem 84 druhů, z nichž pouze tři jsou evropské. Některé z těchto druhů, tak na př. u nás v sklenících pěstovaná jihoafrická Drosera capensis L., jsou velmi statné a všechny mají digesční žlázy a jest nejvýš pravděpodobno, že účinek jich bude obdobný rosičce okrouhlolisté neb i anglické, která skytá i u nás vlastně lepší, ovšem vzácnější drogu než rosička okrouhlolistá. Kdyby se podařilo některou z těchto rosiček, ať již jihoasijskou, brazilskou neb severoamerickou, nemluvě o četných druzích australských, jichž sběr by byl obtížnější, ve větším množství importovati, jistě by zájem o naše domácí druhy poklesl. Ještě snad schůdnější jest eventualita prvá a doufám, že již letos budou zahájeny pokusy ve větším měřítku, na jichž výsledek nutno čekati se živým zájmem.
Bylo by však nespravedlivo sváděti všechnu vinu na sběratele. Na našem venkově jistě by i samosprávní činitelé, četnictvo, učitelé, lesníci atd. ochranu rosičky podporovali, kdyby ochranná akce byla včasně a účelně organisována. Nelze také zapírati, že neblahý kompetenční spor mezi ministerstvem školství a nár. osvěty a ministerstvem zdravotnictví (resp. jeho Ústřední komisí pro sběr léčivých rostlin) nebyl ochranné akci na prospěch. Leč doufejme, že i v tom konec konců rozhodne věcný zájem bez ohledu na neplodné spory a zájmy osobní.
Léčivé a zázračné účinky rosičky ve světle starých herbářů
Dnes cení se rosička okrouhlolistá (a ovšem i anglická) jako lék proti sklerose, ač všichni lékaři nejsou v nazírání na její účinek jednosvorni. Leč této věci nechci se ani zdaleka dotýkati a konstatuji pouhý fakt, že sotva máme u nás toho času oblíbenější a populárnější léčivé rostliny než naši hmyzožravou rosičku. Rosička stala se i součástí léčivých čajů (tak hledaného "Droseranu" soběslavské Farmaky podle předpisu univers. docenta MUDra E. Cmunta), a některé pražské lékárny, které dříve nemohly vyhověti poptávce po rosičce, vyvěšovaly letos dokonce tabulky "Drosera opět k dostání".
Rosička byla známou již za starověku a ve středověku a byla součástí různých tajných prostředků, tak proslulé "Aqua auri", která platila jako universální lék proti všem nemocem. Také alchymisti ji dobře znali a vůbec se jí připisovaly rozličné zázračné účinky. V lékařství platila hlavně jako lék proti souchotinám a plicním neduhům všeho druhu, doporučovali ji však i při chorobách očních, vodnatelnosti, střídavé zimnici atd. V druhém českém vydání Matthiolova "Herbáře" z r. 1596 jest zobrazena na straně 470 jako "rosa slunečná" či "Ros solis" neb "Rorella" nikoliv rosička okrouhlolistá, nýbrž anglická. Čeští vydavatelé, jak patrno, rostliny té ještě neznali a teprve dodatkem (str. 471) uveřejňují o ní zajímavé zprávy, jíž se jim v poslední chvíli dostalo. Píší takto: Když jsme Herbář tento již téměř dokonati měli, posláno nám z Krumlova ode dvora Jeho Milosti Vysoce Urozeného Pána, pana Petra Voka z Rožmberka, vladaře domu Rožmberského, velikého a předního těchto časů milovníka i fedrovníka rei Herbariae v Čechách, vypsání této rosičky anebo bylinky sluneční, z latinského spisu Joannis Isacii Holandi v jazyk český přeložené. V němžto poněvadž předivné moci její obšírněji se vypravují, a bylinka tato namnoze v Čechách a zvláště okolo Třeboně a Sudoměřic na gruntech téhož Jeho milosti Pána se nachází, vidělo se nám za dobré a slušné, abychom tuto při zavírce herbáře něco krátce odtud vyberouce o ní položili a k lepší známosti její Čechům naším jakous takous pomoc učinili.
Po tomto slibném úvodě následuje pak vypsání přepodivných účinků této byliny, které jest příznačné svou nekritičností, která tehdy ovládala veškeré nazírání na léčivé a zázračné účinky rostlin. Neváhám pro zajímavost a poučení opakovati větší část
těchto údajů. Má to býti výstrahou těm, kteří dychtivě sahají po některých i v dvacátém století vydávaných knihách o léčivých rostlinách a k herbářům, které - vynechávajíce nejkřiklavější pověry - opakují v podstatě nesmyslné údaje těchto starých herbářů z XVI. století o léčivých účincích rostlin. Že tím význam rostlinných léčiv, dosud namnoze podceňovaný, ještě znehodnocují a veřejnost mystifikují, je samozřejmo.
Leč vraťme se k věci! V herbáři čteme v podstatě toto: Ros solis jest Bylina slunečná, na níž slunce více nežli na kterou jinou bylinu od Boha stvořenou paprsky a influencie své, rovně co na zlato v žilách země, vypouští a vylévá. Znali to staří filosofové a nalezli, že jako slunce všecky planety a hvězdy, což jich koli na obloze nebeské, předčí, a větší moc sobě danou má vlévání činiti, nežli která jiná věc od Boha stvořená, tak i bylina tato všechny jiné byliny mocí svou převyšuje. A toť jest přirození její, že čím horčejší a sušší jest země, a času letního slunce palčivější, tím tato bylina jest mokřejší. Plno na ní rosy bývá, tak že někdy na jednom proutku více nežli na tisíc krápějí visí. ...Vodou anebo rosou z této byliny do sklenice shromážděnou mohou se všeliké nemoci očí hojiti... Táž voda hojí všechny nedostatky srdce, i klání aneb píchání jeho, žaludek a játra zapálená ochlazuje, všechny bolesti hlavy z horkosti pocházející krotí, raka umořuje, též i vlka, proti kousnutí jedovatých živočichů velmi prospívá a proti všelijakým jedům píti užitečná, ač i proti hlíze spomáhá.
Moci pak její staří filosofové zatajili pro předivné skutky její, jedni druhé přísahami a kletbami zavazujíce, aby tajných a předivných skutků jejich žádnému nezjevovali. Arnol Us Novavillanus pověděl, že divné jest, kterak ten člověk umříti může, kterýž by ji každého dne trochu, i v hrubosti užíval. Takovou moc má, kdyby jí uvrhl do sklenice, v níž by víno s jedem smíšené bylo, ihned sklenice se rozskočí. Pakli by jiná nádoba tvrdá, jako kamenná anebo alebastrová jedem nakažena byla, ihned víno v ní klokotem zvírati bude, jako by pod koflíkem nejsilnější oheň byl, a víno všecko vyběhne, tak že nic tam nezůstane.
Také kdož by tuto bylinu u sebe měl, a mezi své nepřátele se dostal, tomu nebudou moci nic uškoditi, ale naopak hotovi budou mu všickni sloužiti. Byl-li by kdo okouzlen a překážku měl, buď na svém těle, anebo v řemesle a živnosti, jako při vaření piva aneb pečení chleba, a jakýmkoli způsobem, nechť jen bylinu tuto při sobě nosí, předevšemi čáry a kouzly bezpečen bude. Též kdyby ženě těhotné ku porodu pracující na břicho přivázána byla, hned porodí a kdyby pak i mrtvý plod byl, jakž se to stává, tedy vyvodí, což mnohokráte již zkušeno.
Byl-li by také kdo i šlakem poražen a ústa by měl zkřivená, takže by mluviti nemohl, vlož tuto bylinu do šátku a vytlač z ní mízku, dej nemocnému vypíti a na místě uzdraven bude. A to též častokráte zkušeno.
Nadto kdyby někdo byl od ďábla posedlý, zavěs mu na hrdlo tuto bylinu; jak dlouho ji nositi bude, tak dlouho jako beránek tichý a pokojný bude. Když nevěříš, zkus, a pravdu shledáš.
Také veškerou únavu zapuzuje, bolesti zubů tiší, rány hojí a vůbec nervy, svaly i celé přirození posiluje. Komu však vše to by bylo málo, nechť použije rady zkušeného Isaca Holanda a zdestiluje si z rosičky "Quintam essentiam Rorellae" a požívá každý den trošku této esence, pak beze všech bolestí, v tom způsobu, jakoby věku svého třiceti let měl, až do soudného dne živ býti může!!
Tyto ukázky zajisté plně dostačí, abychom poznali, za jak zázračnou bylinu někteří rosičku vyhlašovali. "Herba Rorellae" není ovšem oficinelní drogou, leč nalézáme ji zaznamenánu již v roce 1737 v Praze vydané "Taxa seu Valor omnium medicamentorum, .... in officinis Pragensibus prostantium" na str. 30, kde jest též uveden český název rostliny "rosička". Sláva rosičky však později u nás pobledla a nenalezl jsem ani dokladů, že by se těšila oblibě v lidovém lékařství. Jan Svatopluk Presl (Všeob. Rostlinopis I. str. 108, 1846), který věnuje jinak rostlinám léčivým mnoho pozornosti, připojuje po výčtu evropských tří druhů rosiček pouze tuto poznámku: "Všechny tyto troje rody jsou chuti nakyslé a zahořklé, poněkud ostré; druhdy v lékařství, obvzláště rosnatka okrouhlolistá, byly velmi vážené, anobrž v novějších časech zase se poroučely. Že prý dobytku a hlavně ovcím velmi škodí, není pravda." (V Brasilii platí podle Peckolta rosička obecná (Drosera communis) za smrtící jed pro ovce, avšak za neškodnou pro kozy.) Obdobně vyjadřuje se i V. F. Kosteletzky (Allg. mediz. pharmaz. Flora V. str. 1637, r. 1836) o deset let dříve.
Místy v Evropě užíval lid proti kašli syrupu se šťávou čerstvé rostliny tak jak dosud je to známo v Brasilii u jiných druhů rosnatek. Extrakt naší rosičky dá se též upotřebiti při přípravě likérů; jak Diels píše, obsahoval italský likér Rosoglio větší množství tohoto extraktu. Také červené barvivo Droserové bylo druhdy upotřebováno v cukrářství.