Pěstování tučnic (Pinguicula) tvořících zimní přezimovací pupeny
Zvláštní a stále vzácně pěstovanou skupinou rodu Pinguicula jsou tučnice tvořící zimní přezimovací pupeny. Vyskytují se
v chladném (mírné podnební pásmo), (sub)alpínském a (sub)arktickém klimatu severní polokoule v oblasti Euroasie, ale tři druhy se vyskytují také na severu Severní Ameriky.
V současné jsou známy následující druhy tučnic z této skupiny. Pro upřesnění zkráceně uvádíme podmínky, z literatury, ale také na základě vlastních pozorování, ve kterých rostou na přírodních lokalitách a taktéž substrát, který v kultuře tolerují. Více pak bude publikováno našem v připravovaném cestopise z cesty za tučnicemi po Evropě 1999. Bohužel ekologie a taktéž způsob kultivace není ještě všech druhů je dokonale známa. Omluvte proto stručné informace zejména u extrémně vzácných severských a Sibiřských druhů (Pinguicula algida, Pinguicula variegata, Pinguicula villosa), ale prozatím skutečně nemůžeme sdělit více.
Pinguicula corsica (Korsika): vyhledává subalpínské a alpínské vlhké louky, poblíž malých potůčků a jezer, občas sestupuje do chladných údolí a strží, roste u a nad hranicí lesa v 1000-2400m, nejvyšší místa výskytu jsou pokryty 4-7 měsíců sněhem, roste jenom na žulovém substrátu; v kultuře také roste na vápencových a kyselých substrátech.
Pinguicula nevadensis (pohoří Sierra Nevada, Španělsko): roste na výsluní poblíž malých potůčků a horských jezer, daleko nad hranicí lesa v alpínské zóně v 2160 – 3100m; nejvyšší místa výskytu jsou pokryty 5-7 měsíců v roce sněhem, substrát je zde kamenitý (žula? - krystalická břidlice), avšak rostliny rostou zapuštěny v husté velmi nízké vegetaci v organickém substrátu; v kultuře zásadně vyžadují kyselý organický substrát (rašelina).
Pinguicula leptoceras (Alpy, západní Rakousko, severní a severozápadní Itálie, Švýcarsko, jihovýchodní Francie): vlhká subalpínská a alpínská místa (louky, prameniště, břehy potoků a jezer) v 1800 – 3000m (vyjímečně pod 1500m), roste na vápencích, ale také v křemenité a žulové půdě nebo skalách; v kultuře na kyselých i vápencových substrátech.
Pinguicula balcanica (Balkán, Albánie, Makedonie, Bulharsko a Řecko): vyhledává vlhká subalpínská a alpínská místa (louky, prameniště, břehy potoků a jezer) v 1700 – 2400m, daleko nad úrovní lesa, roste na žulových a vápencových půdách, v kultuře kyselé i vápencové substráty.
Pinguicula fiorii (pohoří Maiella, střední Itálie): dvě lokality níže položené v zóně listnatého lesa, jedna v alpínské zóně, 750 – 2470m (!), roste na vápencích (skály i půda), v kultuře vápencové substráty.
Pinguicula grandiflora (Irsko, Francie, Švýcarsko, Španělsko): vyhledává vlhká a mechatá místa, často na prameništích a poblíž potoků (voda může často skrápět rostliny po celé léto), která zabezpečují vysokou vzdušnou vlhkost a chladný substrát, v 0-1600m, roste na jílovitých a vápencových půdách nebo na vlhkých vápencových stěnách, vyjímečně také na žulových půdách, v kultuře toleruje vápencové i kyselé substráty.
Pinguicula grandiflora f. pallida (pohoří Jura, Francie): vyhledává vlhké vápencové půdy v 1000 – 1500m, v kultuře toleruje vápencové i kyselé substráty.
Pinguicula grandiflora subsp. rosea (poblíž Grenoblu, Francie): roste na vlhkých vápencových substrátech a vápencových stěnách, v kultuře pouze vápencové substráty.
Pinguicula longifolia subsp. longifolia (střední Pyreneje, Španělsko, Francie): vyhledává stále vlhké a kolmé vápencové stěny a převisy (severní a jižní expozice), často roste poblíž potoků a vodopádů, které rostliny neustále skrápí vodou, v 1200 – 1900m, v kultuře vápencové substráty.
Pinguicula longifolia subsp. caussensis (pohoří Les Causses, střední Francie): roste na níže položených vlhkých místech a pod převisy , kde je často chráněná před přímým deštěm, na vysokých kolmých vápencových stěnách, v 400-500m, v kultuře pouze vápencové substráty.
Pinguicula longifolia subsp. reichenbachiana (Alpy, Francie, Itálie): vyhledává pouze vlhká místa na kolmých vápencových stěnách, v 500-600m, v kultuře pouze vápencový substrát.
Pinguicula dertosensis (=Pinguicula submediterranea) (pohoří Sierra de Cazorla, Sierra Tejeda, Sierra de Segura, Granada, a poblíž města Tortosa, jižní Španělsko): roste na kolmých vápencových stěnách a pod převisy na stále vlhkých průsacích, chráněná před přímým deštěm, ale také poblíž vodopádů, kde bývá často skrápěná vodou, v 550 – 1400m, v kultuře pouze vápencové substráty.
Pinguicula mundi (endemit, vyskytující se na jediné lokalitě na světě, pohoří Calar del Mundo, Španělsko): roste na stále vlhkých kolmých vápencových stěnách, vyjímečně na vápencových půdách, na vlhčích i zamokřených místech, v 1100-1200 m, v kultuře vápencové substráty.
Pinguicula vallisneriifolia (pohoří Sierra de Cazorla, Sierra de las Villas, Sierra de Segura a Sierra de Almijara, jižní Španělsko): vyhledává vlhké a kolmé severní vápencové stěny, kde je vyšší vzdušná vlhkost, roste na průsacích, nebo přímo na svažitých skalních prameništích a podél potoků, občas bývají rostliny skrápěny vodou, v 400 – 900m, v kultuře pouze vápencové substráty.
Pinguicula macroceras (od Japonska po Sachalin a Kamčatku, dále pak na Aljašce, od Britské Kolumbie po Washington): různé druhy půd a lokalit, různá nadmořská výška, v kultuře toleruje vápencové i kyselé substráty.
Pinguicula macroceras subsp. nortensis (severozápadní Kalifornie a jihozápadní Oregon): roste na serpentinitu a podobných půdách, v 100 – 1660 m, v kultuře toleruje kyselé i vápencové substráty.
Pinguicula vulgaris (Evropa, Severní Amerika, Sibiř): roste na různých druzích vlhkých půd (písčité, slané, vápencové, sádrovcové, slatinné a rašelinné), občas také na vlhkých skalách a skalních stěnách, často v rašeliništích a slatiništích v porostu rašeliníku, vyskytuje se v nadmořských výškách od hladiny moře, až po alpínské pásmo, v kultuře toleruje jakýkoliv substrát.
Pinguicula vulgaris f. bicolor (pouze Evropa): většinou vápencové půdy v různých nadm. výškách, v kultuře preferuje vápencové substráty.
Pinguicula bohemica (3 mikrolokality, Českolipsko, severní Čechy, Česká Republika): nížinný druh rostoucí na slatinných půdách v porostu trav a drobných keřů do 270 m, v kultuře preferuje slabě kyselý až neutrální substrát.
Pinguicula villosa (mrazivé severní pásmo Euroasie a Severní Ameriky): roste pouze ve stále vlhkých rašeliništích (Sphagnum fuscum), v kultuře kyselý rašelinný substrát nebo přímo rašeliník.
Pinguicula alpina (celá Euroásie, severozápadní Sibiř – hladina moře, Alpy – až po 2600m, Himaláje – až 4100m): roste v (sub)alpínském a (sub) arktickém pásmu, preferuje vápencové půdy a kolmé vlhké vápencové stěny a prameniště, roste také v písčitých substrátech, ale také v rašeliništích, v kultuře preferuje alkalický substrát, ale dá se pěstovat i na substrátu kyselém.
Pinguicula algida (Sibiř): velmi chladnomilný druh rostoucí na rašeliništích v tundře, v kultuře kyselý substrát nebo čistý rašeliník.
Pinguicula variegata (střední a severovýchodní Sibiř, Sachalin): roste v rašeliništích (Sphagnum) v horské tundře, nad hladinou lesa, ale vyskytuje se také od úrovně hladiny moře až po 2000m, v kultuře kyselý substrát nebo čistý rašeliník.
Pinguicula ramosa (pouze tři pohoří sousedící s městem Nikko, střední Japonsko): roste v mechu na níže položených místech kolmých vulkanických skal, kde není vystavena přímému dešti, v zóně listnatého lesa v 1650 – 2250m, půda je pouze jemně vlhká, na lokalitách je vysoká vzdušná vlhkost z častých přítomných mlh, v kultuře zásadně kyselý substrát nebo lávový tuf.
V tomto výčtu samozřejmě chybí např. tyto ne zcela jasné druhy a poddruhy: Pinguicula balcanica var. tenuilaciniata (Bosna, Hercegovina), Pinguicula grandiflora f. chinopetra (pohoří Burren, Irsko), Pinguicula microceras (Aleuty?), Pinguicula vulgaris var. transsilvanica (jižní Karpaty, východně od řeky Olt, 1600-2000m), Pinguicula fontiqueriana (pohoří Er Rif, Maroko, 1700-2100m). Status těchto rostlin není tak zcela jasný a pro jejich definitivní zařazení bude potřeba ještě následující výzkum.
Ačkoliv se může zdát, že objevení nových druhů v Evropě, je v této době již téměř nemožné, stále dochází k novým objevům potencionálně nových druhů. Připravuje se tak publikace dvou nových druhů: Pinguicula spec. nova 1 z pohoří Carnia, ze severní Itálie, která bude pravděpodobně pojmenována jako Pinguicula carnica, a dále pak Pinguicula spec. nova 2 z pohoří Abruzzi, ze střední Itálie, která se má jmenovat Pinguicula abruzziensis. Stále není vyloučeno objevení a popsání dalších nových druhů tučnic a tak se určitě v budoucnu ještě dočkáme nějakého příjemného překvapení.
Tučnice tvořící zimní přezimovací pupeny se dají pěstovat několika způsoby. Rostliny sázíme do vhodného substrátu do
umělohmotných květináčků (10 x 10cm), plastických a keramických misek, které umístíme na vhodné venkovní místo. Osvědčilo se také sázení rostlin přímo na pórovité savé vápencové pěnovce, které jsou umístěny v miskách stále naplněných vodou. Lepší je sázení rostlin přímo do zahradního rašeliniště (rašelina, slatina) nebo do stále vlhkého vápencového zahradního mokřadu, jejichž konstrukce je velmi jednoduchá. Na vhodném místě na zahradě se vykope plytká jáma (hloubla 20-40cm), která se vyloží silnější fólií a zaplní vhodným substrátem. Po dokončení a případných dekoračních úpravách se takto vzniklá plocha osází vhodnými druhy tučnic, podle povahy substrátu a umístění. Do substrátu lze také zatlačit větší kusy pórovitých vápencových pěnovců, které také můžeme tučnicemi osázet. (Vzhledem k velké atraktivitě venkovních kultivací masožravých rostlin, připravujeme speciální článek o tomto tématu, ve kterém se také detailně zmíníme o konstrukci zahradních rašelinišť a mokřadů. Pozn. K.P.)
Nejlepším způsobem kultivace vzácných skalních tučnic, který nejlépe kopíruje jejich přírodní požadavky, je však pěstování na kolmých, nebo svažitých stěnách. Nejjednodušší konstrukce takovéto kultivace vyžaduje použiti vhodného podnosu (např 1 x 0,5 m, výška 5-10cm), který se naplní vhodným substrátem a poté se na jedné straně zvedne do polohy, kdy je ještě substrát stabilní (...postupně, po ustálení a zarostení mechy a vegetací jej lze ještě přizvednout). Další způsob je použití kolmých desek (plast - PVC, nebo jiný vhodný materiál), do kterých se vodorovně v rozestupech (např. 4 cm) zapustí lamely (asi 2-3cm šířka, 10-20 cm délka, PVC, nebo jiný vhodný materiál, mezi lamelami musí zůstat 0,5-1mm škvíra pro průsak vody) v úhlu 45°. Vytvoří se tak kaskádovitá vodorovná žlábkovitá konstrukce, která se vyplní vhodným substrátem. Kultivace na svažitých stěnách vyžaduje propracovaný systém pravidelné zálivky ze shora (kapající voda) a rovnoměrný průtok celou plochou kultivace. Během několika měsíců většinou zarůstá mechy, které udržují větší stabilitu a zajišťují důležité vlhkostní mikroklima. Pokud máme vhodný přírodní materiál (řezaný vápenec, travertin), můžeme do něj přímo vyhloubit otvory, které po zasypání substrátem osázíme tučnicemi. Svislou kultivaci lze pravděpodobně vytvořit také z betonu, nebo sádry, smíchané s vápencovou drtí, ve které před vytvrdnutím vytvarujeme „misky“, které poté zasypeme substrátem. Před osázením se doporučuje ponechat beton vyzrát delší dobu ve venkovních podmínkách (na dešti), aby se vyplavily případné nežádoucí látky. Bohužel tento způsob pěstování nebyl ještě vyzkoušen, a tak ho prozatím nemůžeme doporučit.
Jako substrát pro kyselinomilné druhy lze použít čistou rašelinu, nebo slatinu (Pinguicula bohemica), smíchanou s křemenným pískem, nebo štěrkem (2:1) (např. Pinguicula alpina, Pinguicula grandiflora, Pinguicula vulgaris), nebo žulovou drtí (Pinguicula corsica, Pinguicula leptoceras). Pro vápnomilné druhy (Pinguicula grandiflora subsp. rosea, Pinguicula longifolia subsp., Pinguicula vallisneriifolia) používáme substrát složený z rašeliny s drceným vápencem nebo pěnovcem (1:2), kterým také posypeme povrch substrátu (0,5-2 cm), nebo přímo vápencovou jílovitou půdu, kterou natěžíme v oblasti, kde se vyskytují vápencové pohoří. Tento substrát poté používáme pro všechny typy kultivací, jak byly popsány výše. V případě, že svislý typ kultivace chceme použít pro druhy vyžadující zásadně kyselé prostředí (např. Pinguicula ramosa), musíme ji vyrobit z plastu.
Speciální požadavky vyžadují extrémně chladnomilné a vzácné severské tučnice (Pinguicula algida, Pinguicula variegata, Pinguicula villosa). Tyto rostliny se pěstují většinou v čistém rašeliníku a ve speciálních horizontálních chladících boxech, které zabezpečují teplotní (od září do června, -15°C!!!) a vlhkostní mikroklima (min. 70% r.v.v.).Tučnice tvořící zimní přezimovací pupeny vyžadují chladnější podmínky, než jiné druhy tučnic. Souvisí to s podmínkami na přirozených lokalitách, kdy tyto tučnice vyhledávají chladná místa na stěnách úzkých soutěsek a kaňonů (Pinguicula alpina), a nebo samostatné skalní stěny (Pinguicula dertosensis, Pinguicula longifolia subsp. caussensis). Většinou rostou na severních nebo stíněných místech a pod převisy (Pinguicula mundi, Pinguicula fiorii, Pinguicula vallisneriifolia), vyjímečně vyhledávají osluněná místa (Pinguicula grandiflora, Pinguiculalongifolia ssp. longifolia x Pinguicula grandiflora, Pinguicula vulgaris), které jsou však často s přítomnou chladivou protékající vodou (Pinguicula grandiflora, Pinguicula longifolia ssp. longifolia, Pinguicula longifolia ssp. reichenbachiana), nebo ve vysokých nadmořských výškách (Pinguicula nevadensis, Pinguicula leptoceras). Na lokalitách bývá většinou přítomná vyšší vzdušná vlhkost a substrát ve kterém rostliny rostou je stále vlhký.
Tyto chladnomilné tučnice nesnášejí vysoké teploty a nedají se úspěšně pěstovat v bytových nebo teplých skleníkových podmínkách. Vyžadují výrazné poklesy nočních teplot na 5-10°C a denní teploty ne vyšší než 25°C. Krátkodobě však tolerují i teploty vyšší. Druhy, které snášejí vyšší letní teploty (Pinguicula bohemica, Pinguicula grandiflora, Pinguicula vulgaris) lze pěstovat na slunnějších místech venkovních rašelinišť a mokřadů (Z, V expozice).
Chladnomilné druhy (Pinguicula alpina, Pinguicula fiorii, Pinguicula leptoceras) zásadně nevystavujeme zejména v létě přímému oslunění více než je nezbytně nutné, pokud nemůžeme zabránit přehřívání substrátu. Většinu tučnic tvořících přezimovací pupeny můžeme pěstovat v místech, kde svítí 2-4 hodiny denně slunce (SZ, SV expozice). Vyjímkou je vysokohorská Pinguicula nevadensis, která vyžaduje maximální slunečnou expozici, avšak také nesmírně chladné podmínky, které lze souběžně zabezpečit jen velmi obtížně. Vždy je nutné tučnicím zajistit stále vlhký a chladný substrát, např. chlazený průtokovou vodou, a také vyšší vzdušnou vlhkost. Před přímým deštěm je však vhodné některé druhy chránit (Pinguicula fiorii, Pinguicula longifolia ssp. caussensis, Pinguicula mundi, Pinguicula nevadensis, Pinguicula vallisneriifolia), zatímco jiné můžeme ponechat v létě přímo na dešti (Pinguiculaalpina, Pinguicula dertosensis, Pinguicula grandiflora, Pinguicula leptoceras, Pinguicula macroceras, Pinguicula longifolia ssp. longifolia, Pinguicula vulgaris). Není však vhodné rostliny vystavovat dešťům zejména v jarním období, kdy obnovují růst. Déšť může na jaře vyplavit, nebo promíchat nezakořeněná hibernákula nebo adventivní pupeny v nechráněných kultivacích. Vápnomilné druhy zaléváme vodou vodovodní, druhy striktně kyselinomilné vodou demineralizovanou (destilovanou). Mlžení tučnic nelze doporučit.
Ačkoliv se výše uvedený způsob kultivace může zdát trochu komplikovaný a nároky rostlin příliš „fajnové“, nemusí to být až tak zcela pravda. Přesto zde naznačujeme určité možnosti a návody ke kultivaci těchto druhů, které vychází především ze znalosti přírodních lokalit. Bohužel většina druhů je extrémně vzácná a praktické cenné zkušenosti s jejich nároky jsou stále minimální. Není však vyloučeno, že se nakonec jejich požadavky mohou ukázat jako menší a tolerantnější, než se původně myslelo. Při psaní tohoto článku jsme byli odkázání také na zkušenosti švýcarského experta Juerga Steigera, který tyto rostliny pěstuje ve třech speciálně klimatizovaných sklenících na předměstí Bernu (600m) ve svislém typu kultivace, jak byla popsána výše (PVC desky). Složitá a nákladná automatika udržuje přesné teplotní a vlhkostní podmínky pro každou skupinu rostlin. Svislé kultivační desky jsou umístěny na severovýchodní stěně skleníku, která je stíněna několika stromy z východní strany. V létě jsou rostliny osluněny pouze po dobu 1-2 hodiny, v zimě nejsou osluněny vůbec. Časový spínač zajišťuje pravidelné dodávky zálivkové vody, tak aby substrát neměl možnost vyschnout. Letní teplota bývá u chladnomilných druhů (Pinguicula alpina, Pinguicula balcanica, Pinguicula corsica, Pinguicula fiorii, Pinguicula grandiflora, Pinguicula leptoceras, Pinguicula longifolia ssp. longifolia, Pinguicula macroceras, Pinguicula nevadensis, Pinguicula ramosa, Pinguicula vulgaris) udržována chladícím systémem na 5°C v noci a 10°C ve dne. Od podzimu do jara je tento skleník otevřen a zazimované rostliny tak vystaveny až –15°C mrazu. Skleník s druhy teplomilnějšími (Pinguicula vallisneriifolia, Pinguiculalongifolia subsp. caussensis a subsp. reichenbachiana, Pinguicula dertosensis, Pinguicula mundi, Pinguicula macroceras nortensis) je přes celé léto, jaro a podzim otevřen (max. teplota + 30°C), pokud jsou slabé mrazíky substrát se nechává slabě promrznout; skleník se zavírá jenom při větších mrazech. V letech 1996 – 1999 obdržel Jan Flísek od tohoto švýcarského experta zásilky se semeny a hibernákuly vzácných evropských tučnic (Pinguicula balcanica, Pinguicula corsica, Pinguicula fiorii, Pinguicula grandiflora ssp. rosea, Pinguicula grandiflora f. pallida, Pinguicula longifolia ssp., Pinguicula leptoceras, Pinguicula vallisneriifolia). Semena a hibernákula byla vyseta na běžný výše popsaný substrát (rašelina + posyp pěnovcem) a kultivovány v zapuštěném pařeništi (rostliny jsou v umístěny 10-15cm pod úrovní půdy), které je teplotně a vlhkostně stabilnější. Tučnice zdárně vyklíčily a během 2-3 let vyrostly v dospělé rostliny. Následující roky byly pěstovány ve stejných podmínkách (přímé oslunění: 5h dopoledne, poté pouze rozptýlené světlo, maximální krátkodobá teplota letní: 38°C, obvykle 15-25°C v létě, zimování v podkrovní místnosti – šero, min. tepl. –7°C) a nádherně rostly i kvetly. Zdá se, že tyto druhy nevyžadují zase až tak speciální a nákladné podmínky, jak se dříve uvádělo.
Tučnice z této skupiny přežívají nepříznivé podmínky během zimy (ale i v dobách extrémního sucha v létě) pomocí dormantního pupene. Rostliny je většinou začínají tvořit již během podzimu, kdy se zvolna listová růžice redukuje na jeden velký středový dormantní pupen ve velikosti 0,3-3 cm. U některých druhů se vytvoří kolem hlavního pupenu u bazí hynoucích starých listů ještě několik (1-30) menších postranních pupenů (0,1-0,7cm). Na jaře, s příchodem teplejšího počasí, začínají hlavní i adventivní pupeny pozvolna růst a vyvinou se postupně v dospělé rostliny. Taktéž z bočních menších pupenů vyrostou rostliny do dospělosti během jednoho roku, avšak ze semen jim to trvá i několik let.
Jakmile tyto tučnice vytvoří hibernákula, máme několik možností, jak zajistit jejich úspěšné přežití během období zimní dormance. Jakmile je tvorba dormantních i adventivních pupenů ukončena, vyjmeme je ze substrátu, jemně je zbavíme zbytků substrátu a starých listů a uložíme do plastikových sáčků, nebo krabiček do jemně vlhkého stříhaného živého rašeliníku. Hibernakula pak uchováváme během zimy do příchodu léta v chladných podmínkách ledničky (0-5°C; nejlépe kolem +1°C). Je velmi vhodné hibernakula před uložením ošetřit (jemně zaprášit) vhodným fungicidem. Taktéž můžeme uložit do ledničky přímo květináčky ve kterých předtím rostliny rostly. Povrch substrátu zbavíme zbytků starých listů a staré kořisti. Provedeme preventivní postřik fungicidem. Substrát musí zůstat stále vlhký, proto květináčky umístíme do uzavíratelných plastových sáčků nebo krabiček. Tímto způsobem pěstování se dá zimovat většina tučnic.
Pokud máme k dispozici chladnou a nejlépe prosvětlenou místnost, pak je vhodné zimovat rostliny právě zde. Květináčky se zataženými tučnicemi umístíme na parapetní okno a udržujeme co nejnižší teplotu (-5 až +5°C). Substrát musí zůstat stále vlhký, avšak květináče by neměly stát trvale ve vodě. Pokud již časně na jaře nehrozí nebezpečí velkých mrazů, květináčky s přezimovacími pupeny přenášíme do venkovních podmínek. Pokud se však stane, že rostliny v místnosti již začínají růst, přenášíme je do venkovních podmínek v době, když již mrazy nehrozí.
Další metoda spočívá v ponechání hibernákulí během zimy ve venkovních podmínkách mírného pásma. Hibernakula ponecháme tak, jak jsou, v květináčích nebo venkovní kultivaci (rašeliniště, mokřad, skalka...) a během zimy je přikýváme sněhem. Na podzim se obvykle se zatáhnou i několik cm pod zem, kde vyčkají příchodu jara. Před holomrazy je chráníme přikrytím chvojím a listím. Tento způsob zimování je vhodný pro chladnomilnější druhy ze severu a z vyšších nadmořských výšek. Můžeme tak zimovat např.: Pinguicula alpina, Pinguicula grandiflora, Pinguicula leptoceras, Pinguicula nevadensis, Pinguicula vulgaris, Pinguicula villosa.
Mějte na paměti, že prostředí (rašeliník, substrát), ve kterém jsou hibernakula v zimě uloženy, musí zůstat vždy jemně vlhké. Při jeho dlouhodobějším vyschnutí hibernákula hynou. Vzhledem k častému výskytu plísní je nezbytná častá kontrola zazimovaných rostlin, minimálně však jednou za týden a případné ošetření fungicidem.
S příchodem jara a vzrůstem venkovní minimální teploty nad 0°C, uložené přezimovací pupeny vyjmeme z ledničky a zasadíme je. Vyjmeme také květináče u kterých můžeme provést přesazení nebo rozsazení dormantních a adventivních pupenů. Pokud adventivní pupeny ponecháme u hlavního dormantního pupene, většinou je pak dospělá rostlina překryje svými novými listy a malé rostlinky nedostatkem světla hynou. 
V přírodě bývají většinou drobné pupeny rozptýleny vodou a jinými přírodními vlivy (černá zvěř – vlastní pozorování JF na lokalitě Pinguicula vulgaris) do okolí, kde se z nich vyvinou rostliny. V umělé kultuře jim musíme pomoci. Adventivní pupeny neodstraňujeme pouze u Pinguicula vallisneriifolia, neboť zde mají důležitou funkci při tvorbě stolonů, kterými se rostlina na kolmých stěnách rozmnožuje. Některé druhy adventivní pupeny netvoří (Pinguicula alpina). Zasazené pupeny poté umístíme do venkovní kultivace. V případě, že při kontrole časně zjara zjistíme, že hibernakula uložené v ledničce začínají růst (hibernakulum se otevírá), je nezbytné je zasadit a umístit na chladné a světlé místo. Totéž platí i o rostlinách již zasazených. Ihned, jakmile nám to počasí dovolí, je pak přestěhujeme do venkovní kultivace. Čerstvě vytažená hibernakula z chladničky však raději nevystavujeme účinkům větších mrazů. V žádném případě hibernakula nevystavujeme vysokým teplotám ihned po jejich vytažení z ledničky!!! Rostliny vyžadují postupné zvyšování teploty a denní a noční kolísání teplot. Z hibernákulí se velmi rychle vyvinou dospělé rostliny a vytvoří mnoho květů. Pak již s nimi zacházíme jako s dospělými rostlinami.
Dlouhodobá kultivace alpínských a arktických tučnic naráží na možné komplikace, se kterými se můžeme občas setkat. Tyto tučnice jsou méně odolné vůči plísňovým a bakteriálním infekcím než tropické druhy, zejména v podmínkách s nedostatečným přímým osluněním. Často bývají napadeny také přezimovací pupeny. Bývá to způsobeno převážně převlhčeným substrátem v období dormance. Osvědčilo se provést preventivní postřik, nebo zaprášení hibernákulí vhodným fungicidem. Rostliny vyžadují chladné klima a vyšší vzdušnou vlhkost i během horoucích letních dnů! Jestliže nejsou letní podmínky pěstování optimální (příliš teplo, nižší vzdušná vlhkost, málo UV záření) rostliny mohou na podzim vytvořit „vysílená“ hibernákula, která na jaře vyklíčí ve slabé rostliny velmi náchylné na hnilobu. Tučnice ve venkovních kultivacích se stávají velmi snadnou kořistí pro slimáky, hibernákula pak pro myši a ptáky. Použijte proto požerové návnady, zábrany, plašičky apod., které tyto nevítané hosty od této nekalé činnosti odradí.
Tučnice tvořící zimní přezimovací pupeny jsou nesmírně atraktivní skupinou masožravých rostlin. Nejen pro jejich nádherné květy a různorodý vzhled, ale zejména proto, že tyto rostliny můžeme pěstovat v našich venkovních podmínkách. Ačkoli se jejich pěstování může zdát na první pohled složité, po důkladnějším zamyšlení nad jejich ekologickými nároky zjistíme, že vhodné podmínky pro jejich kultivaci jim lze s trochou úsilí relativně snadno zajistit. Pokud investujete trochu času do vymyšlení té Vaší vhodné kultivace a nalezení vhodné „niky“ pro její umístění přímo ve Vašich podmínkách, odvděčí se vám tyto rostliny vitalitou, spokojeným růstem a překrásnými jarními květy. Držíme Vám při tom palce a těšíme se na jakoukoliv zprávu o vašich úspěších!
Copyright (c) Kamil Pásek & Jan Flísek, 1999