A máme tu polovinu června...
...a s ním krásné "dubnové" počasí, přeháňky, ale i teplo a sluníčko. A mě se podařilo udělat zase pár pěkných fotek, se kterými se s vámi rád podělím. (11. června 2008)
A začneme u dneska ve sbírkách docela častého druhu: Utricularia alpina. Tato velkokvětá bublinatka se k nám dostává i s klasickou hypermarketovou produkcí z Holandska. A má tu výhodu, že ji můžete pěstovat volně na okenním parapetu bez nutnosti skleníčku. V tomto a minulém týdnu mi ve skleníku všechny rostliny a formy právě jednotně nakvétají. Těšte se, až tu příště zavěším onu známou velkokvětou formu "Pittier Moon" - květy mají přes 6 cm na šířku! Na snímku dole, jen "běžná" forma.
Také právě teď kvetou rostliny Utricularia quelchi. Tato rostlina má jiný původ než ta, kterou jsme vám představil minule. Oproti U. alpina se pěstuje hůře, neboť je výrazně chladnomilnější a vlhkomilnější. Ale pokud vykvete, pak se je mezi pěstiteli čím chlubit.
Celý minulý týden jsem se mimojiné bavil focením adrovandek. No asi jsem nezažil větší piplačku a technické přípravy, ale taky je s tím dost srandy. Ale s výsledkem ještě nejsem bohužel úplně spokojen. Holt na to nemám správnou optiku - a nebo ten co drží foťák to prostě neumí. Na snímku je polská forma Aldrovanda vesiculosa z jezera Dlugie. Mrkněte na její obří pasti.
Samozřejmě jsem se s těmito těžce získanými snímky chtěl podělit se svým kamarádem Dr. Lubošem Adamcem (Botanický ústav Třeboň) - největším světovým znalcem tohoto druhu. Odpověď přišla stručná: "Snímky technicky dobré, rostliny však v kondici ubohé - mají malé pasti!" No já bych neřekl. A poznali byste to vy na první pohled?
Co však mohu posoudit a je v kondici výtečné, jsou moje novozélandské Drosera arcturi. To je jedna z nepomaleji rostoucích rosnatek co znám. Každý rok se zvětší tak maximálně o půl centimetru - a ty moje, za dobu co je mám, jsou skuteční pěti centimetroví obři. A letos mi poprvé vykvetly.
Tyto kytky jsem si sám vypiplal ze semínek a o to je to pro mě cennější. Těším se taky, až se tady časem objeví ona gigantická tasmánská forma - ta by měla mít listy až 15 cm! Jinak květ vydržel asi týden a dneska je na květním stvolu baculatý semeník.
Když už jsme u rosnatkových květů, ve skleníku mě hned z rána upoutal následující druh Drosera rubrifolia. Jihoafričanka s tmavě červenou růžicí, popsaná teprve nedávno. A její květy mají přes jeden centimetr v průměru.
Kvetou také rosnolisty. Drospohyllum lusitanicum patří mezi mé nejoblíbenější rostliny. V této době mám fóliovník doslova provoněný jejich omamnou vůní a pokud se při sprašování otřu o jejich listy, cítím to i v noci v posteli. A ne, že bych se nemyl. Zde máme detailní záběr květu:
.....a zde je pro změnu lustr neboli stropní svítidlo.
A zde máme mucholapku, která si roste jen tak a bez kořenů. Občas se totiž stane, že na květním stvolu vyraší zárodky nové rostliny, ale že by na něm vznikla a týdny vegetovala samotná rostlina - tak to jsem ještě neviděl.
A takto to vypadá s celkového pohledu. Chudák matička! Ale jak se zdá, asi svůj boj taky vyhraje.
A protože patřím k obdivovatelům špirlic, přidám zde ještě dva obrázky. Na špirlicícch je krásná a zároveň děsivá jejich taxonomie - neboli druhové zařazení. Při tak masivním prolínání jednotlivých druhů a poddruhů, a jejich vzájemném křížení, je prostě přesné vědecké zařazení každé rostlinky téměř nemožné, neboť se objevuje mnoho přechodových typů a kříženců. Následující snímeček ukazuje spíše Sarracenia flava var. ornata, no ale jak se na to teď dívám, klldně se tam před časem mohla dostat S. flava var. rugelii - tedy ta "flava" s červeným sloupkem. Každopádně je to kytka moc pěkná a na jménu zase až tak moc nesejde, že?
Zato tato Sarracenia flava je výstavní exemplář variety atropurpurea. Pasti ještě budou červenější a tmavší, ale bude to ještě pár týdnů trvat. Ve sbírkách je tato varieta poměrně vzácná a z přírody taky rychle mizí. Proč asi?
No aby nezůstalo je u masožravek, tak něco nemasožravého. Premiéru si u mě odbyl tento Rhododendron stapfianum, nebo jak se vlastně jmenuje; na štítku mám, že je z Mt. Trusmadi na Borneu. A kytku jsem dostal jako řízek od Johannese Marabiniho (objevitele N. x trusmadiensis a autora popisu N. edwardsiana subsp. macrophylla), před třemi lety. Řízek zakořenil a už je z něho docela výstavní kytka.
Taky z ní mám velkou radost. No ale to není všechno. Asi po týdnu jeho květ vypadá úplně jinak! Jinak pro "čichače" : ženám velmi voní, ale mužům spíše připomíná "vůni" shnilých jahod. Tak se v tom vyznejte.
Také právě teď kvetou rostliny Utricularia quelchi. Tato rostlina má jiný původ než ta, kterou jsme vám představil minule. Oproti U. alpina se pěstuje hůře, neboť je výrazně chladnomilnější a vlhkomilnější. Ale pokud vykvete, pak se je mezi pěstiteli čím chlubit.
Celý minulý týden jsem se mimojiné bavil focením adrovandek. No asi jsem nezažil větší piplačku a technické přípravy, ale taky je s tím dost srandy. Ale s výsledkem ještě nejsem bohužel úplně spokojen. Holt na to nemám správnou optiku - a nebo ten co drží foťák to prostě neumí. Na snímku je polská forma Aldrovanda vesiculosa z jezera Dlugie. Mrkněte na její obří pasti.
Samozřejmě jsem se s těmito těžce získanými snímky chtěl podělit se svým kamarádem Dr. Lubošem Adamcem (Botanický ústav Třeboň) - největším světovým znalcem tohoto druhu. Odpověď přišla stručná: "Snímky technicky dobré, rostliny však v kondici ubohé - mají malé pasti!" No já bych neřekl. A poznali byste to vy na první pohled?
Co však mohu posoudit a je v kondici výtečné, jsou moje novozélandské Drosera arcturi. To je jedna z nepomaleji rostoucích rosnatek co znám. Každý rok se zvětší tak maximálně o půl centimetru - a ty moje, za dobu co je mám, jsou skuteční pěti centimetroví obři. A letos mi poprvé vykvetly.
Tyto kytky jsem si sám vypiplal ze semínek a o to je to pro mě cennější. Těším se taky, až se tady časem objeví ona gigantická tasmánská forma - ta by měla mít listy až 15 cm! Jinak květ vydržel asi týden a dneska je na květním stvolu baculatý semeník.
Když už jsme u rosnatkových květů, ve skleníku mě hned z rána upoutal následující druh Drosera rubrifolia. Jihoafričanka s tmavě červenou růžicí, popsaná teprve nedávno. A její květy mají přes jeden centimetr v průměru.
Kvetou také rosnolisty. Drospohyllum lusitanicum patří mezi mé nejoblíbenější rostliny. V této době mám fóliovník doslova provoněný jejich omamnou vůní a pokud se při sprašování otřu o jejich listy, cítím to i v noci v posteli. A ne, že bych se nemyl. Zde máme detailní záběr květu:
.....a zde je pro změnu lustr neboli stropní svítidlo.
A zde máme mucholapku, která si roste jen tak a bez kořenů. Občas se totiž stane, že na květním stvolu vyraší zárodky nové rostliny, ale že by na něm vznikla a týdny vegetovala samotná rostlina - tak to jsem ještě neviděl.
A takto to vypadá s celkového pohledu. Chudák matička! Ale jak se zdá, asi svůj boj taky vyhraje.
A protože patřím k obdivovatelům špirlic, přidám zde ještě dva obrázky. Na špirlicícch je krásná a zároveň děsivá jejich taxonomie - neboli druhové zařazení. Při tak masivním prolínání jednotlivých druhů a poddruhů, a jejich vzájemném křížení, je prostě přesné vědecké zařazení každé rostlinky téměř nemožné, neboť se objevuje mnoho přechodových typů a kříženců. Následující snímeček ukazuje spíše Sarracenia flava var. ornata, no ale jak se na to teď dívám, klldně se tam před časem mohla dostat S. flava var. rugelii - tedy ta "flava" s červeným sloupkem. Každopádně je to kytka moc pěkná a na jménu zase až tak moc nesejde, že?
Zato tato Sarracenia flava je výstavní exemplář variety atropurpurea. Pasti ještě budou červenější a tmavší, ale bude to ještě pár týdnů trvat. Ve sbírkách je tato varieta poměrně vzácná a z přírody taky rychle mizí. Proč asi?
No aby nezůstalo je u masožravek, tak něco nemasožravého. Premiéru si u mě odbyl tento Rhododendron stapfianum, nebo jak se vlastně jmenuje; na štítku mám, že je z Mt. Trusmadi na Borneu. A kytku jsem dostal jako řízek od Johannese Marabiniho (objevitele N. x trusmadiensis a autora popisu N. edwardsiana subsp. macrophylla), před třemi lety. Řízek zakořenil a už je z něho docela výstavní kytka.
Taky z ní mám velkou radost. No ale to není všechno. Asi po týdnu jeho květ vypadá úplně jinak! Jinak pro "čichače" : ženám velmi voní, ale mužům spíše připomíná "vůni" shnilých jahod. Tak se v tom vyznejte.
Mějte pěkný týden a promiňte mi, že se přes sezónu k psaní blogu dostanu je vyjímečně. Tak zase někdy, nashledanou.