Při podrobnějším pohledu do světa hub se člověk často neubrání údivu nad dokonalostí a fascinující „nápaditostí“ těchto organismů, s jakou dokáží vynalézt množství různých fungujících řešení jednoho problému. Stejně tak tomu je i v případě hub dravých, kde zatím známe ne méně než jedenáct základních typů pastí o jejichž úspěšném používání nelze pochybovat. Pasti hub se vyznačují velkou různorodostí. Nacházíme zde například pasti, které jsou zcela jistě odlišného původu, přestože jejich morfologie a mechanismus chytání jsou podobné (např. lepkavé výběžky u někt. Ascomycotina, Zygomycotina, Basidiomycotina).
Na druhou stranu se setkáváme s morfologicky i funkčně zcela odlišnými typy pastí, které jsou naopak příbuzné (např. fixní, stahující oka a sítě např. v rodech Monacrosporium, Dactylaria a Arthrobotrys). Typy pastí jsou (alespoň v tomto případě) dobře prostudovány a mohou být charakteristickým znakem, který může být uplatněn v taxonomii. Jedinou nevýhodou občas bývá postupná degenerace pastí během dlouhodobé kultivace těchto hub v nepřirozených podmínkách. Také se můžeme setkat s přítomností více typů pastí u jednoho druhu houby (na myceliu jednoho jedince). U některých (často obligátních) predátorů může docházet k tomu, že spora klíčí přímo pastí a nikoliv hyfou a dokonce, že tyto tzv. konidiální pasti mohou někdy fungovat jako trvalá stadia. V charakteristice jednotlivých pastí je uveden jejich popis, princip fungování, typický zástupce, u kterého ji lze nalézt a převažující druh kořisti. Názvy pastí jsou uváděny i v anglickém originále, protože pro některé typy pastí se mi nepodařilo najít vhodné české ekvivalenty a zde používaný překlad není vždy zcela odpovídající. Například v češtině je obecně velice často používán termín „výběžek“. Bohužel při podrobnějším výkladu zjistíme, že s tímto termínem nelze příliš dlouho vystačit. Za výběžek můžeme u totiž hub, vzhledem ke stavbě jejich těla, považovat v podstatě kdeco. Z tohoto důvodu se, i za cenu jisté kostrbatosti, pokouším termínu „výběžek“ vyhnout všude, kde to jen trochu lze.
Přisedlý lepkavý knoflík
(„sessile adhezive knob“) je kulovitá nebo protáhlá
buňka, pokrytá lepkavou substancí. Někdy tyto buňky mají
tendenci k proliferaci a pak mohou tvořit krátké větve,
které se někdy ohýbají a mohou tvořit oblouky. Tento typ
pasti je velmi rozšířený (běžný je např. u rodu
Monacrosporium ze skupiny Deuteromycotina).
Mechanismus chytání je velmi jednoduchý - hlíst se dotkne
tohoto výběžku a přilepí se. Někdy se může stát, že se
kořisti podaří uniknout, přičemž často utrhne past z
mycelia houby a pokračuje s ní na svém těle. Past ovšem
neztrácí svůj infekční potenciál a po čase dojde k jejímu
vyklíčení a následnému prorůstání hyfy do těla kořisti.
V případě, že by k tomuto jevu docházelo běžně a navíc
bychom mohli pozorovat adaptaci, která by usnadňovala
oddělení pasti od mycelia, by někdy možná bylo vhodné
mluvit spíše o parazitismu. U řady čistě parazitických
druhů dochází k infekci hostitele podobným způsobem jako
infekční jednotka však slouží nepohlavní spora (konidie),
vznikající na diferencované hyfě - konidioforu. Lepkavý
knoflík můžeme najít i u některých druhů rodu Nematoctonus
(nepohlavní stadium rodu Hohenbuehelia, Tricholomataceae,
Basidiomycotina), který má některé drobné morfologické
odlišnosti a jeho „majitelé“ jsou výrazně specifičtí -
chytají jen některé druhy nematodů. Funkčně podobný typ
pasti je stefanocysta.
Stopkatý lepkavý knoflík
(„stalked adhezive knob“) je opět buňka, krytá lepkavou
substancí, tentokrát ovšem vynesená krátkým,
několikabuněčným vláknem nad mycelium houby. Chytání
kořisti probíhá stejným způsobem jako u předchozího typu,
je jen o něco efektivnější díky vynesení pasti do prostoru.
Chytána mohou být háďátka (někdy nepříliš selektivně),
ale např. i chvostoskoci - knoflík je v tomto případě
několikanásobně zvětšený a simuluje spermatofory kořisti.
Lepkavé stopkaté knoflíky jsou typické pro některé druhy
rodů Dactylella
a Monacrosporium.
Postranní myceliální větve
(„hyphal branches“, „adhezive columns“) jsou krátké,
několikabuněčné, poměrně robustní adhezivní výběžky,
vyrůstající kolmo po stranách nosné hyfy. Často vyrůstají
vedle sebe a mají tendenci k anastomózám a mohou tvořit
jednoduché, pravoúhle větvené, dvourozměrné sítě.
Vyskytují se u části rodu Monacrosporium.
Fixní oka
(„non-constricting rings“) jsou tvořena třemi buňkami na
tenkém, kolmo z hyfy vyrůstajícím sloupku. Vyskytují se
pouze u několika druhů např. u Dactylella leptospora a
vždy spolu se stopkatými knoflíky (nejsou totiž příliš
efektivní a chybí jim adhezivní vrstva). Často jsou
zmítající se kořistí utrženy z mycelia, ale opět si
uchovávají životaschopnost a po čase kořist infikují.
Pomocí těchto pastí jsou neselektivně chytáni drobní
hlísti.
Stahující oka
(„constricting rings“) jsou pověstná rychlostí pohybu -
během 0,1 s buňky oka dokáží zněkolikanásobit svůj objem
a uvěznit kořist, která se nachází uvnitř smyčky. Je to
nejrychlejší známý nondisruptivní pohyb v houbové říši.
Vlastní stahující smyčka je tvořena kruhem tří buněk,
pokrytých adhezivní látkou, které nasedají na dvoubuněčné
stopky, vyrůstající víceméně v pravidelných vzdálenostech
kolmo na houbových vláknech. Tyto pasti jsou poměrně časté
a vyskytují se pouze u obligátních predátorů (jsou známy u
mnoha druhů rodů Dactylella, Dactylaria,
Arthrobotrys a Monacrosporium. Kořistí těchto
hub jsou opět především háďátka, ale rovněž mohou být
lapeni nejrůznější další drobní živočichové (např.
někteří vířníci). Někteří predátoři, používající
stahujících ok, jsou vysoce selektivní a zaměřují se jen na
některé druhy nematodů. Není třeba dodávat, že tento typ
pastí je velmi efektivní a asi nejpodivuhodnější ze všech
lapacích mechanismů hub. Neobvyklost tohoto lapacího
mechanismu byla podnětem k mnoha studiím, takže dnes známe
fungování tohoto orgánu mnohem podrobněji.
Sítě („nets“) jsou
tvořeny množstvím vzájemně propojených oblouků a smyček.
Jsou nejčastěji třírozměrné, vyčnívají nad mycelium
pokrývající substrát a jsou pokryty lepkavou vrstvou.
Vyskytují se spíše u fakultativních predátorů (kteří jsou
schopni rychlého růstu i při čistě saprotrofní výživě)
jako doplňkový zdroj dusíkatých látek. Nejčastější
kořistí jsou háďátka, ale chyceno může být široké
spektrum organismů, protože síťoví predátoři nejsou
příliš selektivní. Sítě jsou běžným lapacím
zařízením u některých druhů rodů Arthrobotrys, Monacrosporium,
Geniculifera, a Dactylella. Mechanismus vzniku
sítí je podobný jako u fixních či stahujících ok.
Základem pasti je kolmo vyrůstající hyfa, která se
bezprostředně stáčí zpět a po zhruba 20 - 25 mikronech se
přibližuje k drobnému výrůstku na mateřské hyfě, s
kterým posléze splývá. Za přesnost tohoto procesu
odpovídají chemické atraktanty, produkované drobným
výběžkem v místě budoucího spojení.
Čepy („pegs“) jsou
kolíkovité výběžky, které jsou buď v pravidelných
intervalech na hyfách, nebo se mohou vyskytovat v menších
skupinách na terminální části oválných či kyjovitých
tlustostěnných výběžků nebo azygospor, vyrůstajících
kolmo na hyfách - celý útvar pak poněkud připomíná nezmara. Na
čepech je opět vylučována adhezivní látka. Nejčastější
kořistí jsou vířníci, kteří se pokoušejí pohltit
zduřelé konce čepů. Tento typ pasti se vyskytuje např. u
rodu Zoophagus
či Cephaliophora
(zde jsou čepy odděleny přehrádkou). Jsou to organismy
nejisté taxonomické pozice - dříve byly některé z těchto
hub řazeny mylně mezi Oomycota, v současné době jsou
kladeny do Zygomycotina, a někdy je diskutována i
případná příslušnost některých z nich ke skupině Deuteromycotina.
Nespecifické výběžky
(„protuberances“) a hyfy s polštáři adhezivní látky jsou
morfologicky v podstatě neodlišitelné pasti od normálních
hyf predátora. Běžnou kořistí těchto hub jsou
jednobuněčné organismy, nejčastěji améby. Po kontaktu s
pastí améba zatáhne panožky, přestane se pohybovat a během
několika hodin je kolonizována hyfami dravé houby. Někdy jsou
chytány ovšem i hlístice, vířníci a případně i další
organismy. Většina těchto hub jsou obligátní predátoři -
nejsou schopni získávat energii saprotrofním způsobem
výživy. Tyto organismy náleží mezi Zygomycotina a
typičtí zástupci jsou např. rody Acaulopage, Zoopage,
Cystopage a Stylopage. V literatuře je zmiňován
tento či podobné typy pastí i u dalších hub se schopností
predace. Ze skupiny Deuteromycotina lze např. uvést rody
Haptocara, Triposporina, Pedilospora
a Tridentaria, které používají k lapání
kořisti (nejčastěji améb nebo háďátek) buď
nespecifických adhezivních výběžků nebo polokulovitých
buněk s lepkavou vrstvou. Některé druhy rodu Tridentaria
jsou zajímavé tím, že bezprostředně po chycení
nematoda začínají z hyfy predátora poblíž místa chycení
růst proti sobě dvě vlákna, která kořist pevně obepnou a
spojí se. Pro zajímavost - rychlost růstu hyf hub může
dosahovat od desítek až do 500 mikrometrů za hodinu, což při
nepatrném průměru kořisti (činí vesměs kolem 5 - 20
mikronů) pohodlně dostačuje.
Stefanocysty jsou jedno
nebo častěji dvoubuněčné oválné útvary na myceliu nebo na
bazidiosporách některých druhů rodu Hyphoderma (Corticiaceae,
Basidiomycotina). V ekvatoriální části stefanocysty je
prstenec
výrůstků, které jsou kryty adhezivní vrstvou. Mechanismus
chytání je v podstatě stejný jako u lepkavých přisedlých
knoflíků. Bezprostředně poté, co se kořist přilepí k
ostnům, ztrácí často stefanocysta původní tvar a stává se
vakovitou, což umožňuje lepší kontakt s kořistí a
usnadňuje pronikání infekční hyfy. Nejčastější kořistí
této houby jsou háďátka, která fungují opět spíše jako
doplňkový zdroj dusíku. Ještě donedávna se stefanocystám
přisuzoval zcela jiný význam, vesměs se tvrdilo, že slouží
k dalšímu rozšiřování houby nebo k přetrvávání
nepříznivého období - důvodem bylo zjištění, že
stefanocysty bývají často odtrženy z mycelia a odnášeny na
těle kořisti, případně že se tvoří přímo na
bazidiospoře.
Sekreční buňky druhů
rodu Pleurotus (např. Pleurotus ostreatus –
hlíva ústřičná, Pleurotaceae, Basidiomycotina)
představují opět nečekanou a velmi nezvyklou past. Jsou to
malé, oválné, lžičkovité nebo jazykovité buňky,
produkující nematotoxin, který na nich vytváří drobné
kapky. Po kontaktu kořisti s touto látkou dochází
bezprostředně k jejímu ochrnutí - kořist se okamžitě
přestává pohybovat, ale zůstává stále živá. Z okolních
hyf predátora začnou rychle vyrůstat jemná vlákna,
směřující k tělním otvorům kořisti, kterými ji
infikují. Poté již následuje prorůstání asimilativních
hyf dále do těla kořisti a její strávení. Některými
autory je tento zcela odlišný typ predace považován za
parazitismus. Ekologie těchto dřevních hub je velmi
zajímavá a odvíjí se od limitujícího faktoru v prostředí
ve kterém žijí - od dusíku.
Toxické hyfy. Houba
nemá vytvořenu vůbec žádnou strukturu o které bychom mohli
tvrdit, že je pastí, tou je totiž houba sama. S tímto
fenoménem se můžeme setkat pouze u několika druhů rodu Hyphoderma.
Potravou této houby se stávají pouze mykofágní háďátka,
která vyhledávají hyfy hub, napichují svými stilety jejich
buněčné stěny a vysávají obsah. To co následuje nás
překvapí skoro stejně jako nebohá háďátka - pokud si
najdou jako potravu hyfy těchto několika druhů - jejich
buněčný obsah je totiž toxický a po jeho pohlcení je
kořist ihned znehybněna. Ochromenou kořist poté obepínají hyfy houby a
na více místech ji penetrují.