Stahující oka („constricting rings“) můžeme nalézt u většího množství druhů obligátních predátorů, patřících do rodů Dactylella, Dactylaria, Monacrosporium a Arthrobotrys (Deuteromycotina). Stahující oka jsou asi nejpodivuhodnější ze všech lapacích mechanismů hub a jednou z vůbec nejzajímavějších struktur u hub vůbec.
Vlastní stahující smyčka je tvořena kruhem tří buněk, pokrytých adhezivní látkou, které nasedají na dvoubuněčné stopky, vyrůstající víceméně v pravidelných vzdálenostech kolmo na houbových vláknech. K chycení hlísta dochází velice rychlým centripetálním ztluštěním tří buněk oka - během jedné desetiny sekundy dojde k trojnásobnému zvětšení objemu buněk (a padesátiprocentnímu zvětšení jejich povrchu) aniž by došlo k jejich poškození. Uzavření je stimulováno buď mechanicky - dotykem prolézajícího hlísta vnitřních stěn buněk prstence nebo i chemicky, experimentálně bylo dosaženo stažení oka například přidáním roztoku sacharózy.
Během tohoto procesu dochází k rychlému splývání jednotlivých drobných vakuol uvnitř cytoplazmy buněk oka a k vytvoření jedné nebo několika málo vakuol velkých. Zřejmě klíčovým mechanismem je rychlá změna osmotického potenciálu. Při expanzi dochází k deaminaci látek ve vakuolách a k výraznému přírůstku látek osmoticky aktivních - což vede k rychlému přijímání vody vakuolou a zvětšování objemu. Zásobním povrchem jsou v tomto případě právě membrány drobných, slučujících se vakuol. Ve prospěch tohoto mechanismu hovoří fakt, že v suchém prostředí dochází k stahování ok pomaleji a s nižší frekvencí, než v prostředí vlhkém. Otázkou zůstává případná role draselných iontů, jejichž koncentrace je v pastech mnohonásobně vyšší než v ostatním myceliu predátora.
Dalším důležitým mechanismem, který umožňuje rychlé zvětšení buněk, je unikátní stavba buněčných stěn lapacích orgánů. Buněčná stěna je složena ze 2 hlavních vrstev. Vnější vrstva je fibrilární, vnitřní je pak tvořena vločkovitou elastickou hmotou - tato část stěny je několikanásobně silnější na vnitřní straně buňky oproti její vnější straně a je podrobněji strukturovaná. Při expanzi vnější stěna puká štěrbinou, vedoucí podélně na vnitřní straně buněk prstence a tlakem rozpínajících se vakuol dojde k centripetálnímu vyhřeznutí obsahu buněk, obaleného rozpínající se vnitřní, elastickou vrstvou buněčné stěny. Po ukončení expanze je buněčná stěna stejně silná na obou stranách buňky. Vnější, fibrilární vrstva stěny je přehrnuta a srolována nazpět a pokrývá pouze vnější stranu prstence, přičemž jeho vnitřní strana je obepnuta pouze elastickou vnitřní vrstvou buněčné stěny. Na narušení fibrilární vrstvy buněčné stěny se podílejí vlastní enzymy houby. Před expanzí se tyto enzymy nachází v drobných inkluzích (odvozených od Golgiho aparátu) v cytoplazmě buněk při vnitřní straně prstence. Inkluze jsou často ukotveny vně cytoplazmatické membrány, přičemž jsou někdy propojeny a tvoří labyrintickou strukturu.
Při expanzi dochází k rychlému slučování těchto inkluzí, k vylučování jejich obsahu vně buňky a ke spojování jejich membrány s vnější cytoplasmatickou membránou buňky (což je opět velmi důležité - membrány inkluzí slouží jako rezervní povrch pro cytoplazmatickou membránu). Během okamžiku jsou vyloučeny téměř všechny elektrondenzní inkluze z cytoplasmy buněk prstence. Řada z nich ovšem obsahuje i další látky, zejména enzymy, které narušují kutikulu hostitele nebo některé toxické látky (např. čpavek) ochromující kořist. Po rozrušení kutikuly následuje proniknutí infekční hyfy do těla kořisti a vytvoření infekčního bulbu (uzliny, z které vybíhají jednotlivé větvící se asimilativní hyfy), což trvá jednu až několik málo hodin a nakonec následuje trávení kořisti, které trvá většinou jeden až dva dny.