Hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus, Pleurotaceae, Agaricales, Basidiomycotina) je jedna z vůbec nejznámějších a nejčastěji konzumovaných hub. Vedle žampionů je nejčastěji pěstovanou houbou, notoricky známou svými svrchu šedavými plodnicemi s bílými lupeny a s krátkým postranním třeněm. Nejčastěji ji lze nalézt na pařezech a kmenech dubu a dalších listnatých stromů. Je to vlastně taková nenápadná, obyčejná houba, ovšem až do chvíle, než se člověk podívá, co se skrývá ve dřevě pod plodnicemi.
Primárním zdrojem energie pro tuto dřevní saprofytickou houbu je celulóza.Ve dřevě je ovšem tohoto materiálu dostatek, ale houba se musí vyrovnat s jiným problémem - tím je výrazný nedostatek dusíku (poměr C/N je ve dřevě 250 - 1250/1). Dusík je pro hlívu nezbytně potřebný pro syntézu řady látek, např. celulolytických enzymů. Nedostatek tohoto prvku řeší hlíva predací - živočichové (a zejména háďátka) jsou pro ni pohyblivé konzervy s dusíkem a podobně i pro další dřevní houby. Predace u hlívy ústřičné byla popsána poprvé v roce 1984 a u stopkovýtrusých hub vůbec o sedm let dříve.
Na myceliu této houby jsou víceméně v pravidelných intervalech umístěny specializované sekreční buňky jazykovitého či lžičkovitého tvaru, které mají přibližně rozměr 3 x 0,5 mikrometru. Tyto buňky vylučují kapky nematotoxické látky (ostreatinu), jejíž množství a toxicita kolísá u jednotlivých kmenů houby a rovněž i u různých druhů v rámci rodu hlíva. Sekreční buňky se vyskytují pouze na starších hyfách - jedním z možných důvodů by mohl být fakt, že mladé hyfy prorůstají do zatím nevyužitého substrátu (jako primárního zdroje energie) a jejich cílem je jeho kolonizace a uhájení proti jiným konkurentům z řad dřevokazných hub. Tvorba buněk specializovaných na chytání hlístů by pro ni zde potrádala smyslu nehledě na to, že v čerstvém dřevě není zas až tolik háďátek.
Jakmile se háďátko dotkne sekreční buňky, nastávají v jeho organizmu výrazné (a nevratné) změny. Můžeme pozorovat nápadné scvrknutí jeho hlavové části - série záhybů v epidermis hlísta, původně rovný a centrálně umístěný jícen (oesophagus) je výrazně zohýbán, zkroucen, případně až jakoby poskládán. Tkáně kolem něj jsou narušeny, rozpadají se a mohou se v nich nacházet výrazné dutiny. Po různě dlouhé době - asi od třiceti sekund do několika minut - je hlíst zcela znehybněn, aniž by se dokázal vzdálit od místa kontaktu. Je ovšem známa variabilita v citlivosti vůči produkovanému toxinu i v rámci jednoho druhu kořisti (někdy se oběť musí dotknout vícekrát pastí s toxickou látkou a občas byli pozorováni i naprosto necitliví jedinci - kromě krátkodobého a částečného ochrnutí na ně toxin neměl vliv). Rovněž je zajímavé, že larvální stadia jsou výrazně odolnější než dospělci (a zejména gravidní samice). Ostreatin, jak se tato látka jmenuje, je nepříliš specifický toxin, zatímco toxiny druhů rodu Nematoctonus (anamorfní stadium rodu Hohenbuehelia, Tricholomataceae, Agaricales, Basidiomycotina) jsou výrazně specifické, tj. zaměřené jen na některé druhy nebo skupiny druhů háďátek. Očekávaná vyšší toxicita produkovaných látek u druhů tohoto rodu byla rovněž potvrzena, což je v souladu s obecně známým faktem, že se zvyšující se substrátovou specifitou roste účinnost využívání substrátu ( v tomto případě spíše jeho chytání).
Po znehybnění nematoda stimulují produkty vytékající z jeho tělních otvorů (zejména ústího) jemné infekční hyfy predátora k růstu směrem k nim. Tato stimulace působí až do vzdálenosti asi 400 mikrometrů a k ústům může směřovat až 30 infekčních hyf. K průniku hyf do těla kořisti dochází asi 1 až 7 hodin po inaktivaci háďátka. Poté je hlíst kolonizován asimilativními hyfami, vyrůstajícími z infekčních vláken a stráven. Po strávení kořisti následuje zvýšená aktivita růstu hyf houby v okolí kořisti a dochází k bezprostřednímu výraznému přírůstku počtu sekrečních buněk (což je důsledek momentální vyšší dostupností živin) a dochází k translokaci některých látek dále do těla houby.
Další věc, která si zaslouží pozornost, jsou bakterie. S hlísty je asociováno velké množství bakterií, které se na nich a na jejich produktech živí. Bakterie rovněž mohou houbě silně konkurovat po znehybnění nematoda, kdy se na něm snaží přiživit a jsou schopny ho rychle kolonizovat. Pro tyto případy houba produkuje baktericidní toxin pleurotolyzin, který je produkován myceliem a plodnicemi hub, avšak největší množství tohoto toxinu produkují právě asimilativní hyfy. Funkce tohoto systému v kompetici o zdroj je odvozená, protože hlíva je schopna i za nepřítomnosti kořisti vyhledávat mikrokolonie bakterií a využívat je rovněž jako zdroje dusíku a energie. K mikrokoloniím bakterií prorůstají tenké, přímé infekční hyfy hlívy, které do nich následně pronikají a hustě se větví v drobné korálovité výběžky. Pomocí pleurotolyzinu jsou pak zabíjeny jednotlivé bakteriální buňky a houba absorbuje jejich obsah. Po likvidaci mikrokolonie následuje translokace obsahu celé infekční hyfy zpět do těla predátora. Jako další příklad tohoto zajímavého způsobu výživy, který bychom snad raději opsali jako parazitismus, může posloužit další oblíbená, pěstovaná saprofytická houba - pečárka dvouvýtrusá (Agaricus bisporus). Bakterie v tomto případě mohou dokonce sloužit i jako plnohodnotný (!) zdroj uhlíku a dalších biogenních prvků.
A malou zajímavost na závěr - hlíva ústřičná není zcela závislá na přítomnosti dusíku v substrátu nebo na organismech, z kterých ho dokáže získat. Rovněž je schopná autolyzovat vlastní, méně aktivní buňky a víceméně bez jakékoliv ztráty tyto získané látky recyklovat a translokovat myceliem do míst, kde jsou potřeba. V poslední době byla navíc zjištěna schopnost hlívy fixovat vzdušný dusík. Tato fixace sice není zdaleka tak intenzivní jako u některých baktérií, nicméně má rovněž svůj význam, laboratorně bylo totiž prokázáno, že množství houbou asimilovaného dusíku postačuje k zajištění všech jejích nezbytně nutných životních funkcí (tzv. bazální metabolismus) a zdá se, že tento jev by mohl být mezi houbami mnohem rozšířenější.