Dravé houby jsou formální skupinou bez jakýchkoliv taxonomických souvislostí. Většina prozatím známých zástupců, jejichž způsob výživy lze bez nadsázky nazvat pravou predací, patří do oddělení Eumycota.
Jednu výraznou skupinu nalezneme ve třídě Zygomycetes, speciálně v řádu Zoopagales. Patří sem zejména obligátní predátoři (známo několik desítek druhů), které můžeme nalézt buď ve vlhké půdě, kompostu, exkrementech živočichů a ve vodě. Běžně zmiňovány jsou například rody Zoopage, Acaulopage, Cystopage, Stylopage, v současnosti se sem řadí i rod Zoophagus, který byl v minulosti kladen do oddělení Oomycota a rody Lecophagus a Cephaliophora.
Skupinou, ve které lze nalézt zdaleka největší množství predátorů (jejich počet se pohybuje kolem stovky druhů) je podkmen Deuteromycotina. Všechny houby, které lze zařadit do této skupiny, jsou nepohlavní stadia (anamorfy), rozmnožující se konidiemi. V poslední době byly zjištěny vztahy některých těchto anamorf k jejich teleomorfám (pohlavním stadiím, například rod Orbilia), které jsou určující pro zařazení do systému a které náleží do třídy Ascomycetes. Vzhledem k výrazné morfologické podobnosti zástupců příbuzných rodů Arthrobotrys (v současnosti jsou do něj často zahrnovány i dravé druhy rodu Dactylaria), Dactylella a Monacrosporium (které tvoří největší, nejznámější a nejlépe prozkoumanou skupinu dravých hub) a vzhledem k tomu, že teleomorfní stadium Orbilia bylo nalezeno u různých druhů napříč těmito (a i dalšími anamorfními rody), lze uvažovat, že jsou opět monofyletického původu. Situaci komplikuje přítomnost více druhů v této skupině, které uplatňují parazitismus či saprofytismus a je možné, že se u některých z nich jedná o druhotnou ztrátu predace.
Jako nepříliš související zajímavost lze uvést bouřlivý vývoj systému uvnitř této skupiny hub. V systematice hub (jakož i dalších organismů, např. rostlin) se klíčovým způsobem uplatňují rozdíly v rozmnožovacích strukturách. Stejně tak tomu bylo i v tomto komplexu - různé rody byly charakterizovány rozdíly ve stavbě konidioforů a konidií. Z hlediska typů pastí ovšem došlo k tomu, že jednotlivé typy pastí se vyskytovaly u různých rodů naprosto chaoticky a z hlediska klasifikace na rodové úrovni byly v zásadě nepoužitelné. Moderní taxonomické studie, založené na studiu sekvencí ribozomální DNA ovšem klasický systém v základu napadly. Ukázalo se, že skupina by se mohla rozdělovat do čtyř skupin, které dobře korespondují právě s typem pastí.
Ve skupině imperfektních hub (Deuteromycotina) lze nalézt i další dravé houby, např. z rodů Tridentaria, Pedilospora, Triposporina a Haptocara, které jsou prozkoumány mnohem méně, u některých z nich lze však nalézt jisté indicie o příbuznosti s předchozí skupinou. Mezi těmito houbami můžeme nalézt jak obligátní, tak fakultativní predátory. Většinu z nich můžeme nalézt v půdě, tlejícím dřevě a organických zbytcích, jen vyjímečně jsou čistě vodní.
Do třídy Homobasidiomycetes, kde je predace známa asi u 50 druhů, patří tři následující rody: Hohenbuehelia (Tricholomataceae) s dravou anamorfou Nematoctonus, Pleurotus (Pleurotaceae) a Hyphoderma (Corticiaceae). V této skupině predace bezpochyby vznikla vícekrát nezávisle na sobě a existuje podezření, že se vyskytuje i u dalších rodů (Resupinatus, Stigmatolemma). Všechny tyto zástupce najdeme na mrtvém, někdy silně tlejícím dřevě a patří mezi fakultativní predátory.
Uvedený stručný přehled houbových predátorů zdaleka není kompletní a to zejména proto, že u řady druhů je stále obtížné přesně definovat povahu predace a lze také očekávat, že u mnoha dalších tento specifický způsob obživy bude teprve objeven. Mimoto také existují druhy a rody hub, jejichž způsob výživy lze bez nadsázky označit také jako predaci, které ale nepatří do pravých hub (Eumycota). Jedná se např. o rod Sommerstorffia (druh S. spinosa, Saprolegniales, Oomycota), který se vyskytuje ve vodě. Tento druh na výběžky hyf chytá vířníky a jako alternativní zdroj energie využívá odumřelé stélky řas. Dalším případem je rod Polyphagus (druh P. euglenae, Chytridiales, Chytridiomycota). Tato vodní houba vytváří rhizomycelium (nepravé jednojaderné mycelium) na které chytá pohybující se nebo encystované buňky řas rodů Euglena a Chlamydomonas a může v populacích těchto řas (např. ve sbírkách) způsobit epidemii. Na dokreslení, jak je rozdělení na predaci a parazitismus u hub ošidné a ne vždy zcela účelné lze uvést další druhy rodu Polyphagus, např. P. parasiticus a P. rostratus, které parazitují podobným způsobem ale na vláknitých řasách z rodu Tribonema resp. Drapalnaldia.
Závěrem lze říci, že schopnost predace je u hub vyjímečná a v průběhu vývoje se objevila mnohokrát u různých skupin hub. Velmi často nacházíme mezi příbuznými druhy jak predátory, tak druhy uplatňující jiný způsob výživy (a jen málo predátorů je striktně obligátních), což vše je důsledkem evolučních a ekologických bariér, bránících vzniku a širšímu rozvinutí predace v této skupině organismů.