Predace má u modulárních organismů jako jsou houby nebo rostliny poněkud jiný rozměr, než jsme zvyklí. Jako predátor je všeobecně chápán takový organismus, který spotřebovává organismus jiný nebo alespoň jeho část. Predátoři mohou být členěni na pravé predátory, parazity, parazitoidy a spásače. Praví predátoři kořist zabíjejí víceméně hned po útoku a během života většinou zabíjejí mnoho jedinců kořisti. Parazité a parazitoidi spotřebovávají často jen část kořisti a většinou se během života soustřeďují jen na jednoho jedince, kterého zabíjejí až po delší době (a někdy vůbec ne). Spásači svoji kořist neusmrcují a spotřebovávají pouze její část (sem patří např. kráva nebo třeba pijavice).
Je evidentní, že toto rozdělení není zcela dokonalé a můžeme najít řadu vyjímek a přechodů. Podle tohoto pojetí lze mezi pravé predátory zařadit jak houbu Pythium (Oomycota), která likviduje klíční rostlinky, tak i vlky pronásledující losa. Interakce predátorů a kořisti jsou v obou těchto případech velice složité, zajímavé a svojí komplikovaností a dynamikou (Pythium může zdolat klíční rostlinu mnohem dříve než vlci losa, pokud ho vůbec dostanou) snad i porovnatelné, nicméně od pohledu odlišné. Tento rozdíl lze do jisté míry postihnout odlišnostmi v povaze obou predátorů.Unitární organismy (jako je vlk) se vyznačují předem danou, určenou formou těla (všichni vlci mají čtyři nohy, dvě uši, jednu tlamu). Tato forma těla se nemění od časného embryonálního vývojového stadia až do smrti organismu (jsou samozřejmě vyjímky - např. hmyz, kde se vyskytují naprosto odlišná vývojová stadia - nicméně tato stadia sama o sobě mají opět pevnou, neměnnou stavbu). U modulárních organismů (rostliny, houby, polypy aj.) se rozmnožovací částice vyvíjí v jednotný stavební prvek (modul), který se dále reprodukuje a tvoří organismus. Výsledný počet modulů a jejich seskupení není předem dáno, rovněž i jejich funkce silně závisí na okolním prostředí (noha bude vždy nohou, kdežto asimilační funkce modulu rybízu se změní po zahrnutí hlínou v absorpční). U modulárních organismů je někdy velice problematické definovat pojem jedinec (např. u odnožujících rostlin). Stárnutí modulárních organismů se může projevovat jak na úrovni jednotlivých modulů, tak na úrovni celého organismu (někdy je ovšem naprogramováno stárnutí jen na úrovni modulů a jedinec či polykormon je de facto nesmrtelný).
Důsledkem těchto rozdílů je naprosto odlišná biologie a životní strategie obou typů organismů. Uzavřenost a pohyblivost unitárních organismů jim umožňuje například schopnost vyhledání zdroje, úniku před nebezpečím či nepříznivými podmínkami. Modulární organismy jsou otevřené, více vystavené vlivu prostředí a většinou neschopné pohybu. Jejich výhodou (a nutností k přežití) je plasticita a přizpůsobivost, která jim umožňuje vyrovnávat se s velkými změnami faktorů prostředí a kterou jen stěží nalezneme u unitárních organismů. Biologie modulárních organismů je relativně více mnohotvará a obtížněji uchopitelná, asi proto, že sami jaksi modulární nejsme.
Pokud je alespoň predátor unitárního typu, je relativně jednodušší posoudit o jaký typ predace se jedná. V případě, kdy je kořist i predátor modulární je situace často diskutabilnější a naše definice šité na unitární organismy poněkud selhávají. V tomto případě nám pojmy predace a parazitismus splývají (je to evidentní důsledek zejména absence pohybu modulárních organismů a také nejasného pojmu jedinec, z kterého definice predace rovněž vychází) a víceméně jsou tyto interakce chápány jako parazitické, jako v případě Pythium - klíční rostliny nebo václavka - smrky. Můžeme ovšem běžně nalézt typ predace, kdy predátor je modulárního typu a kořist unitárního (unitarita kořisti nám trochu pomůže při určování povahy predace), pak se často jedná o typický parazitismus (např. houba Dermatophyton versus člověk) anebo vyjímečně o pravou predaci.
Mezi typické modulární predátory můžeme zařadit např. masožravé rostliny či dravé houby. Problémem těchto predátorů je tedy absence pohybu a s ní související neschopnost vyhledání a chycení kořisti a je jedním z nejvýznamnějších důvodů, proč je v těchto skupinách predace tak málo rozšířena (nejdůležitější je samozřejmě fakt, že fylogeneticky původně rostliny a houby získávají živiny a další látky jiným způsobem a nejsou k predaci naprogramovány). Velkou roli hraje samozřejmě i schopnost úniku potenciální kořisti. V této situaci má predátor jedinou volbu - lovit pomocí pastí (jako např. síťoví pavouci) a pokud možno mít i nějakou návnadu, která by zvýšila frekvenci výskytu kořisti (jako kajmanka supí nebo některé hlubokomořské ryby).