Mezi houbovými predátory je zdaleka nejrozšířenější mechanismus chytání kořisti s využitím navázaní lektinů houby na povrchové struktury kořisti, nicméně není jediný. Rozšířené je dále například i chytání kořisti pomocí buněk produkujících toxin, který kořist ochromí a znemožní jí tím únik.
Většina lovených organismů má dobře vyvinuty chemoreceptory (typickým příkladem jsou háďátka), kterými se řídí při vyhledávání potravy. Tohoto faktu dovedou houby velmi dobře využít tím, že produkují pastmi a v menší míře i myceliem chemické atraktanty, které kořist přitahují. Jakmile dojde ke kontaktu kořisti s pastí predátora, nastává další fáze.
Na povrchu pasti je přítomno velké množství lektinů, bílkovinných komplexů, které specificky váží určité cukry (nebo jejich části, vázané na jiné chemické látky). Např. pasti houby Arthrobotrys oligospora (Deuteromycotina) jsou kryty lektinem, který specificky váže N-acetyl D-galaktosamin (GalNAc), který se v hojné míře vyskytuje na kutikule některých háďátek. Teprve po navázání vazeb lektin-povrchový uhlovodík je kořist definitivně chycena a jsou spuštěny další procesy, vedoucí ke znehybnění kořisti, penetraci kutikuly a trávení. Důkazů o působení tohoto mechanismu už bylo sneseno větší množství - například byl na médium s kolonií predátora aplikován roztok o 20 mM koncentraci GalNAc. V důsledku toho došlo k obsazení vazebných míst lektinů a vyřazení pastí z provozu o čemž se záhy mohla přesvědčit i haďátka umístěná do kolonie.
U různých hub (a kořisti) se ovšem tyto chemické látky liší (a zřejmě i různě kombinují) - takže může docházet i k určité substrátové specificitě, která je výrazně vyšší u obligátních predátorů než u fakultativních. Jako jiný příklad tohoto mechanismu lze jmenovat parazitickou houbu Monacrosporium coniospora (Deuteromycotina), což je parazit, jehož konidie jsou pokryty mukózní vrstvou obsahující lektiny, které se preferenčně váží na senzorické orgány pouze několika rodů háďátek. V tomto případě se specifické lektiny parazita váží na kyselinu sialovou, kterou lze nalézt právě pouze v okolí ústního otvoru kořisti. Je zajímavé, že hlísti, živící se bakteriemi nebo fungivoři, jsou chytáni právě tímto způsobem, zatímco rostlinní parazité jsou infikovaní po celém těle. Je možné, že to souvisí s charakterem potravy (nepoměr mezi velikostí mikrokolonie bakterií nebo hyfou a kořene) a způsobem vyhledávání potravy háďátkem (který je v prvním případě asi mnohem cílenější). Často se setkáváme s případy, kdy podobné nebo stejné povrchové látky nacházíme u naprosto odlišných organismů. Příkladem může být situace u Monacrosporium haptotylum (Deuteromycotina), jehož povrchové lektiny se specificky váží na mannan, který je přítomen na kutikule některých háďátek a také kvasinky Saccharomyces cerevisiae. V tomto případě mohou být alternativně využívány oba zdroje, což je samozřejmě výrazná výhoda.
Systém rozeznávání povrchových struktur lektiny je mezi těmito houbami a i obecně v přírodě velmi rozšířený. Ne vždy se ovšem musí procesu rozeznávání povrchových struktur účastnit pouze lektiny. Například Monacrosporium ellipsosporum (Deuteromycotina) má pasti pokryty mucin-specifickým hemaglutininem s afinitou k některým živočišným mukopolysacharidům.
Po zachycení kořisti nastává další proces - penetrace hyfy predátora do těla kořisti, což může trvat od desítek minut až do několika hodin. Během tohoto procesu dochází k narušení kutikuly hostitele enzymy, které se nachází v drobných elektrondenzních tělískách, přítomných v hojné míře v cytoplasmě pastí. Na další fázi, kdy dochází k znehybnění kořisti se mohou podílet toxiny, které jsou rovněž obsaženy v drobných inkluzích v cytoplasmě. Po rozrušení kutikuly a proniknutí hyfy do těla kořisti se často vytváří infekční bulbus, jakási zduřenina, z které vybíhají trávicí hyfy, jejichž pomocí je kořist v několika dnech kořist zcela rozložena a vstřebána.