Biotop. Prostor v němž žije organismus. Uplatňuje se zde určité mikroklima, určitá půda včetně půdních mikroorganismů, ale působí zde i charakteristická společenstva rostlin a živočichů.
Ekologická skupina. Je tvořena druhy s podobnými nároky na prostředí. V knize je tato kategorie použita vždy pro druhy z určitého rodu, u nichž se vztahy k prostředí projevují určitou podobností v morfologii a v životních rytmech.
Endemit. Druh omezený svým výskytem na určité, zcela vyhraněné území. Například Nepenthes rajah, vyskytující se pouze na Borneu, je tamějším endemitem.
Epifytické druhy. Rostou na povrchu orgánů jiných, větších rostlin, nejčastěji stromů. Epifytické neboli přisedavé druhy masožravých rostlin využívají hostitelskou rostlinu pouze jako pasívní substrát a není u nich znám žádný případ parazitismu.
Exoenzymy. Enzymy vylučované buňkami a působící ve vnějším, okolním prostředí. Například všechny druhy baktérií, které byly zjištěny ve výměšku na tentaculích rosnatek, vylučují exoenzym proteázu.
Formace. Rostlinstvo s určitou fyziognomií a určitou ekologií. Charakteristické jsou určité převládající životní formy (viz heslo "životní formy"), bez zřetele na konkrétní druhové složení rostlinstva. Například savany, formace pramenišť apod.
Generativní rozmnožování. Děje se pomoci semen, tedy pohlavní cestou.
Houby nedokonalé. Uměle vytvořená skupina nedokonale známých hub. Netvoří pohlavní orgány, a proto je nebylo možno zařadit do přirozeného systému, založeného na vývojových vztazích. (Fungi imperfecti.)
Chlupy (trichomy). Vznikají narozdíl od výčnělků (emergencí) z jediné pokožkové buňky, která se vychlípí z pokožky. Tato buňka se může dále dělit a chlup je potom mnohobuněčný. Žlázy tučnic, byblid a některých dalších masožravých rostlin Jsou např. právě žláznaté chlupy.
Chromozómy. Mikroskopicky malá těliska v buněčném jádře, obsahující zakódované dědičné vlohy jedince. Za určitých podmínek se dají speciálními postupy barvit a pod mikroskopem pozorovat. Jejich tvar, velikost a počet je možné používat jako jeden z rozlišovacích znaků mezi druhy.
Klimadiagram. Grafické znázornění makroklimatu určitého místa pomocí křivek určených průměrnými měsíčními úhrny srážek a průměrnými měsíčními teplotami. Na vodorovné ose grafu jsou měsíce od ledna do prosince (pro severní polokouli) nebo od července do června (pro jižní polokouli), takže se shoduje pořadí ročních období. Svislá oso je dělena po 20 mm pro srážky a po 10 °C pro teploty. Nahoře se uvádí jméno a nadmořská výška místa měření, průměrný roční teplota a průměrný roční úhrn srážek.
Kopisťovitý list. Je dvakrát až čtyřikrát delší než široký, nahoře je nejširší a zaokrouhlený. Ke spodku je dosti náhle, až řapíkovitě zúžený.
Korunový humus. Označení humózní půdy mezi větvemi stromů. Běžně se tvoří v tropických deštných lesích, kde často vynášejí půdu do korun stromů mravenci a termiti. Tvorbě humusu napomáhají přisedavé rostliny neboli epifyty.
Krytosemenné rostliny. Ve vývoji dospěly nejdále ze všech rostlin. Charakteristické pro ně je, že semena jsou skryta v plodu, u většiny masožravých rostlin například v tobolce.
Kutikula. Voskovitá vrstvička a na rostlinné pokožce, chránící před zkropením, vyschnutím a napadením mikroorganismy. Skládá se z vysokomolekulárních látek, hlavně vosků a kutinů.
Květenná oblast. Zpravidla část kontinentu nebo nějaké souostroví s charakteristickou květenou, význačnými rody a čeleděmi.
Květy chasmogamické. Květy, které se v době zralosti pohlavních orgánů otvírají, a proto mohou být opyleny pylem z jiného květu. Opakem jsou květy kleistogamické neboli krytosnubné, které se samovolně opylují, přičemž se vůbec nebo téměř neotvírají.
Laterity. Hluboké tropické půdy, zbarvené oxidem železitým červenohnědě. Vyznačují se nedostatkem humusu, kyselou chemickou reakcí, úplnou ztrátou vápníku, hořčíku, draslíku a nedostatkem dalších biogenních prvlnků.
Mlžné pouště. Přímořské pouště, kde chybějí srážky vertikální (déšť), ale běžné jsou srážky horizontální (mlha). Vyskytují se v Namibii, v jihozápadním Peru a v severním Chile. Jihoamerické druhy broméliovitých rostlin Tillandsia latifolia, T. purpurea nebo T. straminea jsou podmínkám mlžných pouští nejdokonaleji přizpůsobeny. Vodu přijímají výhradně savým povrchem listů a do půdy nezapouštějí žádné kořeny.
Mutant. Jedinec s nahodilou nebo indukovanou změnou některé dědičné vlohy.
Mykorrhiza. Soužití vyšší rostliny s houbou, která prorůstá do pletiv kořenů. Tato symbióza je pro řádu vyšších rostlin, například tropických dřevin, nepostradatelným zdrojem živin. U žádné masožravé rostliny nebyla mykorrhiza zjištěna.
Osmóza. Pohyb látek polopropustnou membránou, závislý mimo jiné na množství částic látky (molekul, iontů) obsažených v jednotce objemu rozpouštědla (vody). U buněk funguje jako polopropustná membrána buněčná blána, protoplazma i hraniční vrstva mezi protoplazmou a vnitřní dutinou neboli vakuolou.
Osvětlení. Množství světla dopadající na jednotku plochy, udávané v luxech. Pro přibližné měření je možno použít místo luxmetru fotografického expozimetru s rozptylnou destičkou, namířeného proti světelnému zdroji. Při nastavení na 30 DIN odpovídá na stupnici času jedné třetině sekundy clon: 4 při 2000 lx, clona 8 při 8000 lx a clona 11 při 16 000 lx.
Páramo. Vysokohorská formace v tropickém pásmu, ve výškách 3 500 až 5000 m n.m. Převládají otevřené světlé porosty stálezelených rostlin s letitým dřevnatějícím kmínkem a vrcholovou růžicí listů (životní forma chocholovitých fanerofytů a chamaefytů, v J. Americe např. Espelecia spec. divers., Puya spec. divers.). Panuje zde tak zvané ,.denní klima", u něhož denní výkyvy teploty jsou mnohem větší než rozdíly průměrných měsíčních teplot v roce.
Peptidy. Organické sloučeniny, jejichž molekulu Lze rozštěpit na 2 až 100 molekul aminokyselin. Jsou meziproduktem syntézy nebo odbourávání makromolekul bílkovin.
Poutko. Stopka vajíčka, jíž je Připojeno k placentě (semenici). Když po oplozeni vznikne z vajíčka semeno, je až do uzrání nadále přirostlé poutkem.
Prýt. Stonek s listy a úžlabními pupeny.
Přeslen. Vyrůstání tří nebo více listů z jedné uzliny stonku. Uzliny jsou místa na lodyze, kde vyrůstají listy; mezi uzlinami jsou lodyžní články.
Slatiny. Humózní mokré půdy na slatiništích. Podobají se rašelinám (půdám na rašeliništích), avšak jsou bohatší na minerální živiny.
Terestrické druhy. Pozemní druhy.
Vegetativní rozmnožování. Děje se nepohlavně vzniklými rozmnožovacími částicemi, tzn. pomoci částí kořenů, stonků nebo listů, tedy bez semen.
Vijan. Typ květenství u rosnatek, morfologicky řazený mezi tak zvaná květenství vrcholičnatá. Hlavní stonek těchto květenství je srostlý z dceřiných větví následujících po sobě, jež postupné odbočují stranou a končí květy.
Výčnělky (emergence). Vícebuněčné výrůstky, na jejichž vzniku se podílí celá skupina pokožkových, popřípadě i podpokožkových buněk. Jsou to např. stopkaté žlázy rosnatek a rosnolistu.
Vystoupavá lodyha. Dolní části poléhavá a na konci obloukem vzpřímená.
Zdánlivě hroznovité květenství. Typ květenství u láčkovek, podobající se hroznovitému květenství (latě). Hlavní stonek květenství však není tvořen jediným mateřským výhonem. Ve skutečnosti jde o květenství vrcholičnaté (viz heslo "vijan”).
Životní formy. Rostliny s určitou morfologií, přizpůsobenou existenčnímu prostředí. Klasifikují se podle umístění a způsobu ochrany obnovovacích orgánů, to jest pupenů nebo mladých prýtů. Například hliznaté rosnatky patří k životní formě tak zvaných hlízovitých geofytů a některé láčkovky paří k životní formě stromových epifytů.