Pěstování

Při pěstování masožravých rostlin, které jsou velmi různorodou skupinou druhů z nejrůznějších biotopů, je třeba využívat mnoha informací z jejich ekologie. V této kapitole se nejdříve budeme zabývat vybranými otázkami širšího významu a dále uvedeme tabulkově zpracovaný návod k pěstování jednotlivých druhů. U každého rodu ještě upozorňujeme na zvláštní požadavky, rostlin, které nelze z tabulky vyčíst.

Masožravé rostliny jsou citlivé na obsah minerálních solí v půdě. Starší hliněné květináče, které byly použity již dříve pro jiné rostliny, mohou nepříznivě ovlivňovat substrát Proto používáme zásadně nové hliněné květináče nebo nádoby z umělé hmoty. Některé rostliny, jako jsou láčkovky a špirlice, vyžadují bezpodmínečně velké květináče, o průměru asi 20 až 25 cm. I malé druhy rosnatek, tučnic a jiných rodů však sázíme raději ve skupinách do velkých nádob. Větší objem půdy má totiž stálejší chemické vlastnosti i stálejší půdní mikroklima, než je tomu u malých květináčů.

Rostliny se přesazují od začátku března do konce srpna, aby se ještě před zimou dokonale ujaly. V době vegetačního klidu lze s výhodou přesadit pouze hlíznaté australské rosnatky (v létě) a evropské tučnice s přezimovacími pupeny (v předjaří).

Voda

Nejvhodnější je voda měkká, s minimálním obsahem minerálních solí. Vodovodní vodu můžeme nechat odstát v nádobě s rašelinou nebo ji smícháme s destilovanou vodou. Dešťová voda se mnohdy neosvědčuje pro obsah jedovatých látek sražených z atmosféry.

Mnoho druhů lze s úspěchem pěstovat i při požití nezměkčené pitné vody díky tomu, že její nepříznivé vlastnosti se ruší vlivem fyzikálně chemických vlastností rašeliny v půdních směsích. Substrát se však přitom postupně znehodnocuje, takže rostliny je nutné každoročně alespoň jednou přesadit. To je možné například u rodů Drosera, Pinguicula a Utricularia, avšak není to vhodné u rodů Darlingtonia, Dionaea a Sarracenia.

Někteří pěstitelé masožravých rostlin hnojí velmi slabými dávkami organických nebo minerálních hnojiv asi jednou měsíčně do půdy nebo na list, nejčastěji u rodů Cephalotus, Nepenthes a Sarracenia.

Masožravé rostliny skutečně mohou přijímat a zužitkovat dodané živiny. Laboratorními pokusy s umělou minerální výživou bylo však již před lety prokázáno, že kladný nebo záporný účinek závisí na množství a formě živin. Není například lhostejné, zda dusík dodáme ve formě amonného nebo nitrátového iontu. Kromě toho záleží i na kyselosti substrátu a na fyziologických vlastnostech druhu rostliny. Předávkování hnojiva, nevhodná chemická složka nebo postupné nahromadění některé nespotřebované živiny v půdě se může naopak snadno stát příčinou zeslábnutí nebo uhynutí rostlin.

Rozvoj rostlin omezuje právě ten ekologický činitel, který se nejvíce blíží jejich minimálním únosným požadavkům. Nedostatek živin v půdě v praktických pěstitelských podmínkách takovým činitelem nebývá, proto hnojení nelze doporučit.

Masožravé rostliny vyžadují vysokou až velmi vysokou relativní vzdušnou vlhkost. Jen některé nejodolnější druhy lze pěstovat na okenní římse v bytě. Skutečně dobře se těmto rostlinám daří jen ve sklenících nebo vitrínách. Většina z nich potřebuje současně také dobré oslunění a nesnáší dusné nevětrané prostory. Avšak právě oslunění a větrání snižuje ve sklenících a vitrínách relativní vzdušnou vlhkost.

Nejmenší problémy s udržováním potřebné vzdušné vlhkosti jsou u vitrín, které nejsou nikdy přímo osluněny a jsou málo větrané. Pro takové podmínky se však hodí jen několik druhů, zejména některé bublinatky a rosnatky z tropických deštných lesů (Drosera adelae, D. prolifera, Utricularia calycifida aj.).

U skleníků a vitrín se světlomilnými druhy dochází při dopadu přímého slunečního záření k rychlému vyhřátí vnitřního prostoru a v důsledku toho k prudkému poklesu relativní vzdušné vlhkosti. Vyhřátý vzduch totiž při úplném nasycení pojme více vodních par než chladnější. Právě tímto způsobem můžeme připravit láčkovky o konvice, neboť základy láček na špičkách úponek zasychají již při poklesu vlhkosti pod 80 %. Chráníme-li skleník silným stíněním, odstraníme sice nebezpečí prudkého přehřívání a zasychání, ale láčkovky zase nebudou tvořit konvice pro nedostatek světla.

Ideálním řešením naznačeného problému jsou automaticky ovládané "stínovky" a zvlhčovače vzduchu. Bez tohoto technického vybavení je třeba rostliny umístit nikoli do malých skleníčků nebo vitrín, ale do prostorných skleníků; jež mají stálejší mikroklima. Přiměřeným mírným přistíněním proti palčivému slunci v době od konce února do konce srpna a častým postříkáním celé podlažní plochy vytvoříme přijatelné podmínky. U špirlic, řady rosnatek a u tučnic se osvědčuje i letní pěstování ve venkovních vitrínách se zadní stěnou z pletiva, umístěných v závětrném vlhkém zákoutí.

Některé druhy masožravých rostlin je možné pěstovat pod zcela umělým osvětlením. To znamená, že můžeme využít pro pěstování například i sklepní prostory. Pod umělým světlem byly dosud pěstovány s úspěchem rostliny z rodů Cephalotus, Darlingtonia, Drosera, Nepenthes, Pinguicula a Utricularia.

Tyto rostliny se spokojí s osvětlením od 2 000 lx (např. Drosera prolifera) do 16 000 lx (např. Cephalotus follicularis). Uvedené minimální požadavky lze splnit při použití zářivek umístěných asi 20 až 50 cm vysoko, osvětlení až 16 000 lx dosáhneme jen reflektorem s větším počtem zářivek. Nejlepší je kombinace běžných bílých zářivek se speciálními zářivkami pro rostliny, používanými i v akvaristice. žárovky jsou nevhodné pro malou svítivost při velkém tepelném sálání. Osvětlovací těleso musí totiž být co nejblíže k rostlinám, neboť osvětlení je nepřímo úměrné druhé mocnině vzdálenosti od světelného zdroje.

Osvětlovací zařízení by mělo být ovládáno automatickým spínačem. Délku dne a noci nastavíme podle požadavků pěstované skupiny druhů. Například u rostlin z rovníkových oblastí lze vyvolat nebo podpořit kvetení umělým nastavením délky dne a noci na 12 hodin.

Masožravé rostliny, jsou-li v dobrém stavu, jsou málokdy v době plné vegetace zachváceny škůdci. Jen mladé výhony špirlic a květenství rosnatek a mucholapky někdy napadají mšice, které snadno likvidujeme mechanicky. Problémy nastávají až v zimě, kdy rostliny mají vegetační klid, popřípadě nuceně omezují růst v důsledku krátkého dne a nedostatku světla.

V zimě dochází k hnilobám podzemních částí a zejména k houbovým epidemiím likvidujícím nadzemní části rosnatek, tučnic, láčkovice a dalších rostlin. Odolné jsou jen láčkovky. Nejhorším a všudypřítomným nepřítelem masožravých rostlin je houba Botrytis cinerea. Obranou proti ní i jiným houbám je přezimování rostlin v nejlepším stavu. U zvláště citlivých rosnatek jsou nejodolnější mladší rostliny. Jedinci vysázení ve skupinách se nemají dotýkat listy. Staré, odumřelé části mají být u všech masožravých rostlin odstraněny, aby se nestaly ohniskem houbové choroby. Půdní vlhkost snížíme a dodržujeme doporučené optimální zimní teploty. Vhodný je postřik fungicidem v intervalech asi 4 týdnů v době od listopadu do února. Neškodnost zvoleného fungicidu předem odzkoušíme na některé méně vzácné rosnatce.

Běžný sortiment sbírek tvoří teplomilné druhy a jejich kříženci. Nejlépe rostou, neklesají-li noční minimální teploty pod 18 °C. Odolné křížence je však mocné pěstovat i při teplotách v rozmezí 10 až 18 °C. Růst je však velmi pomalý a počet láček malý.

Základem úspěchu pěstování je bujný růst, neboť větší počet mladších listů znamená větší počet láček. Nejlépe rostou mladé rostliny vypěstované z lednových až únorových vrcholových řízků. Při nedostatku světla nebo při poklesech vzdušné vlhkosti tvoří láčkovky listy bez konvic. Rostliny mlžíme i několikrát za den. Druhy rostoucí v přírodě často na výsluní, jako je N. angustifolia, N. gracilis nebo N. mirabilis, umístíme na velmi světlém místě a stíníme jen zjara.

Starší rostliny je nutné v předjaří silně seříznout, až k nejnižším třem až čtyřem očkům v paždí listů. Jakmile z oček vyraší první listy, nastává doba přesazování. Sází se do květináčů nebo košíčků pro epifyty.

Mnoho pěstitelských starostí plyne z hnědnutí a odumírání svrchních vrstev starších spodních částí stonků. Je to způsobeno vytvořením korkové vrstvy v nitru stonku. Všechna vnější pletiva jsou tak izolována a odumírají spolu se spodními listy. Vodivé schopnosti cévního systému ve středním válci stonku, důležité pro zásobování vrcholu rostliny, zůstávají zachovány. Takovéto zestárnutí rostliny je však signálem ke zmlazení řezem nebo ještě lépe řízkováním.

Přes dodržování pěstitelského návodu uvedeného v tabulce se může stát, že špirlice tvoří rozkladité trsy s málo pevnými, poléhajícími láčkami. Takového rostliny vyžadují více slunce a hlavně otužení na čerstvém vzduchu. Ve skleníku je třeba zlepšit větrání. Vzdušnou vlhkost je však třeba stále udržovat na patřičné výši. Rostliny nepoškozuje ani občasné pomlžení na listy.

Tvoří-li se v době vegetace místo láček zakrnělé nebo ploché listy, je to většinou příznak zhoršené kvality půdy. Do dobře vyvinutých láček můžeme špirlicím vhazovat hmyz v neomezeném množství.

Nesnáší delší nebo časté vyhřátí podzemních částí nad 18 °C. Ideální jsou půdní teploty pod 15 °C. V létě lze tuto podmínku splnit s velkými obtížemi. Hliněné květináče se trochu chladí výparem z vlhkého povrchu. Pomáhá i chlazení rozprašováním studené vody na květináče. Velmi výhodné je pěstování darlingtonie v chladných sklepních prostorech pod umělým osvětlením.

Darlingtonie vyžaduje stálou vzdušnou vlhkost nad 60 % a vyhovuje jí časté mlžení. Roste dobře v mírném stínu i na výsluní, má-li ovšem přitom - vyjádřeno rčením starých zahradníků - "hlavu v ohni, leč nohy v ledu".

Substrát musí být vzdušný, ať už použijeme směs doporučenou v tabulce, nebo sázíme jen do živého rašeliníku. Nebezpečím pro darlingtonii je voda stagnující v nádobě. Drenáž proto musí být dokonalá. Osvědčil se přídavek štěrku ze serpentinitu do půdy.

Jediným skutečně osvědčeným substrátem je živý rašeliník s hrubou strukturou. Obkládáme jím i okolí květináčů s rostlinami. Vhodné jsou rašeliníky Sphagnum papillosum a S. palustre. Jakmile rašeliník odumře, je nutné jej nahradit, nejlépe na jaře, čerstvým. V květináčích nesmí stagnovat voda, drenáž musí být dokonalá. Prospívá časté mlžení. V láčkách musí být stále voda.

V zimě nastává útlum růstu. Slabé oddělky v této době hynou. Přitápíme teprve pří poklesu teplot na 10 °C. Nahodilý pokles teplot pod nulu rostliny sice přežijí, avšak ztratí láčky. V létě škodí teploty nad 25 °C.

Hodí se k pěstování v menších vitrínách. Této rostlině z území s vysloveně přímořským podnebím škodí vysoké teploty a sluneční úpal. V zimě přežije i slabý mráz. V létě můžeme mlžit na list. Do láček však nesmíme nalít vodu, jinak tyto orgány odumírají. Stejně škodlivě působí i přílišné překrmování.

Při sázení má substrát vyplňovat jen horní polovinu nádoby, zatímco spodní vrstvu tvoří drenáž ze střepů květináčů.

Druh B. liniflora pěstujeme každoročně v lednu až únoru ze semen. Do podzimu rostliny vykvetou a vytvoří dostatek semen. Mají schopnost samoopylení, přičemž se blizna na hákovité čnělce přikloní před odkvětem k tyčinkám.

Vytrvalý druh B. gigantea omezí v zimě růst. V přírodě v této době odumírají nezdřevnatělé části prýtu. Pěstované rostliny je třeba na jaře seříznout ve výšce 4 cm nad půdou. Brzy vyraší a vytvoří pěkně košaté exempláře.

Všeobecně platný návod k pěstování rosnatek nelze podat ani v rámci jednotlivých ekologických skupin. Dobře to ukazuje příklad rosnatek z 2. ekologické skupiny. Přezimovací pupeny severského druhu D. anglica raší jen po prodělání nejméně šestitýdenní studené periody. Přezimovací pupeny druhu D. filiformis z teplých oblasti USA, patřící do téže ekologické skupiny, ponecháváme v mírně teplém skleníku. Kříženec obou druhů se chová jako D. anglica.

Nejobtížněji se pěstují hliznaté rosnatky, které mají (s výjimkou D. peltata) v létě období klidu. Tehdy některé druhy bezpodmínečně vyžadují naprosté sucho, avšak u jiných je jistější zachovat mírnou půdní vlhkost. Některé hlíznaté rosnatky vykvetou, jen když v létě zapálíme na půdě chomáč suché trávy, avšak nelze je ovlivnit pouhým přidáním popela.

Patří k pěstitelsky nejobtížnějším rostlinám, a to pro svoje výjimečně přísné nároky na vlhkost. Příliš mokrá půda způsobuje odumření kořenového systému a neodvratné uhynutí rosnolistu, avšak stejný důsledek má i přeschnutí. Rosnolist pěstujeme ze semen vysetých do květináče o průměru 12 cm. Jen v době klíčení má být půda mokrá. Odumírání kořene právě klíčících rostlin je ukazatelem příliš kyselé půdní směsi. Po vyklíčení rostlinek umístíme květináč do jiného, o průměru alespoň 20 cm, a prostor mezi nimi vyplníme půdní směsí. Oba květináče mají mít zvětšený odtokový otvor. U vnějšího otvor překryjeme střepem, u vnitřního má být vyplněn chomáčem rašeliníku. Ponecháme jen dvě z vyklíčených rostlin a přebytečné uštípneme. Semenáče nelze přepichovat.

Rosnolist musí být umístěn ve skleníku na výsluní. Zaléváme pouze do vnějšího květináče a jen v době největších letních veder můžeme mírně zalít i vnitřní květináč. Právě odkvetlé rostliny vyžadují sníženou vlhkost po dobu asi jednoho měsíce.

Mnoho amatérů zatoužilo po této rostlině. Je třeba upozornit, že mucholapka podivná se pěstuje obtížně, i když ji v dobře větraném okenním skleníčku lze udržet. Pěstitelské neúspěchy pramení zpravidla z podceňování nároků na osvětlení. Rostliny také slábnou, je-li půda příliš kyselá, pod pH 5. Škodí i překrmování. Jeden kus kořisti o velikosti mouchy domácí stačí pro dospělou rostlinu na celý měsíc.

V předjaří mucholapky vyhánějí květenství. Hned v zárodku je však odřízneme, neboť kveteni rostliny velmi vysiluje. Dospělým rostlinám připravíme v zimě chladnější období. Vývin mladých rostlin však můžeme urychlit celoročním pěstováním v mírně teplém skleníku.

Rostlinu pěstujeme v dobře osvětlené nádrži o obsahu alespoň 20 litrů. V zimě je nutné prodloužit den na 12 hodin. Například dvacetilitrovou nádrž dostatečně přisvětlíme třemi zářivkami a dvěma 100W žárovkami. Optimální teploty 23 až 30 °C udržíme topením s automatickou regulací. Rostlinu je také možné nízkými teplotami donutit ke tvorbě turionů a přezimovat ji asi při 4 °C ve vodě v chladničce, stejně jako je v tabulce uvedeno pro druh Utricularia australis. Aldrovandce vadí častá výměna vody a každý pohyb zbytečně dráždící pasti. Pomalá cirkulace vody přes rašelinu ve vnějším filtru, který se běžně používá v akvaristice, je však velmi vhodná a prospěšná. Ztratí-li voda v nádrži kvalitu a rostliny přestávají růst, vyměníme dvě třetiny staré vody za čerstvou, připravenou podle návodu uvedeného ve vysvětlivkách k tabulce. Voda má mít kyselost pH 4,5 až 5,5, tedy o něco nižší stupeň pH než bývá v přírodě.

Kulturu může zničit konkurence řas. Nádrž proto oživíme akvarijními plži, např. Helisoma nigricans. Bujení řas reguluje také výborný československý přípravek Algil, vyráběný pro akvaristiku. Aldrovandku můžeme přikrmovat planktonem.

Pěstované rostliny mají zpravidla menší pasti, delší články lodyhy a větší celkovou délku než rostliny v přírodě. V umělých podmínkách se podařilo aldrovandku i přivést do květu.

Některé druhy tučnic jsou velmi odolné a výborně rostou i kvetou v umělém rašeliništi ve skalce (P. grandiflora, P. leptoceras, P. vulgaris) nebo v bytě u okna (P. agnata, P. gypsicola, P. moranensis) .

Venkovní tučnice, jež tvoři přezimovací pupeny, můžeme uskladnit na zimu v chladničce. Pupeny na podzim vyjmeme z půdy, opláchneme, zaprášíme sírou a uzavřeme s trochou vlhké rašeliny do skleničky nebo igelitového sáčku. Přechováváme je při teplotách kolem bodu mrazu. Tato metoda, vyvinutá americkými pěstiteli působícími v územích s teplým podnebím, je výhodná i v našich podnebných podmínkách. Vylučuje ztráty následkem vymrzáni, k němuž někdy dochází při celoročním pěstování venku.

U tučnic s různotvarými růžicemi (2. ekol. skupina) je vesměs třeba snížit v zimě půdní vlhkost na minimum. Výjimku můžeme udělat jen u P. moranensis, je-li pěstována v teple.

Tučnice z této skupiny rostou v územích s hojným výskytem vápenatých hornin. Jejich růst, zejména ve stadiu semenáčků, můžeme podpořit položením kousků ztvrdlé sádry v blízkosti rostlin. Velmi dobře se osvědčuje porézní lámavá hmota připravená' smícháním sádry, vody a rašeliníku nebo rašeliny.

Nejobtížněji se pěstují vodní druhy. Většina z nich vyžaduje vydatné přikrmování planktonem, bez něhož se jim nedaří. Pokud tvoří na zimu turiony, musíme je přechovávat v chladničce po dobu alespoň šesti týdnů. Snadno se pěstují exotické vodní druhy U. aurea a U. gibba.

Úspěch s pěstováním terestrických a epifytických bublinatek bude mít jen ten, kdo v sobě nalezne odhodlání přesadit a přitom rozdělit nejpěkněji rozrostlé, třebas i kvetoucí exempláře. Přirozenou vlastností bublinatek je, že po dosažení největšího rozvoje, když zarostou celý květináč, ustávají v bujném růstu a slábnou. To je doba, kdy je nutně třeba rostliny zmladit a dát jim čerstvou půdu a nový prostor k růstu. Tento zákrok však musíme provést jen na jaře nebo v létě.

Některé druhy kvetou velmi ochotně, jiné jen málokdy, jako například jihoamerické tropické bublinatky U. nephrophylla, U. longifolia, U. praelonga, U. tricolor a mnoho dalších. Kvetení lze někdy vyvolat úpravou délky dne a noci v zimě po 12 hodinách, poklesy teplot v zimě až na 6 °C, kladný vliv může mít i snížená půdní vlhkost na jaře.

Zkušenosti s pěstováním těchto rostlin dosud chybějí a mimo jejich domovinu jsou všechny druhy prakticky nedostupné. Jejich zavedení do kultury je však jen otázkou času. Návod k pěstování uvedený v tabulce je odvozen ze zkušeností s bublinatkami ze stejných biotopů.