První dravou houbu zjistil Lohde v roce 1874, byl to druh Harposporium anguillulae. O 14 let později bylo popsáno lapání hlístic jedním z nejběžnějších druhů dravých hub Arthrobotrys oligospora. Dnes je známo přes 100 druhů dravých hub, nejvíce jich patří do čeledí Zoopagaceae (patřící mezi pravé plísně) a Moniliaceae (patřící mezi houby nedokonalé - Fungi imperfecti). Některé dravé houby jsou vodní a nejznámější z nich je Zoophagus insidians, lapající vířníky. Většina dravých hub žije v půdě a na různých organických substrátech, jako je listová hrabanka, hnůj, tlející dřevo a různé rostlinné zbytky. Příkladem může být právě zmíněná houba Arthrobotrys oligospora.
Pro tyto houby, jež patří mezi organismy hniloživné neboli saprofyty, je dravý způsob výživy jen doplňkový nebo náhražkový. Úplná závislost na kořisti, jakou známe u druhů Harposporium anguillulae a Stylopage rhynchospora, je výjimečná. Dravé houby se většinou specializovaly jen na určitý druh kořisti. Lapají mikroskopicky malou kořist o velikosti 70 až 100 mikrometrů, a to vířníky (Rotatoria), hlístice (Nematoda) a prvoky (Protozoa), velmi často například měňavky (Amoeba). Druh Arthrobotrys entomopaga loví dokonce hmyz, jmenovitě chvostoskoky (Collembola).
Lapací mechanismy hub jsou založeny na těchto principech:
1. Pevný prstenec. Má podobu oka, v němž uvíznou hlístice vlivem jeho malého průměru. Vyskytuje se např. u Dactylaria candida. Druhy s tímto typem pasti mají obvykle navíc na hyfách ještě lepkavé lapací stopkaté "hlavičky".
2. Škrticí prstenec. Skládá se z dvoubuněčné stopky a tříbuněčného oka. Na vnitřní straně je citlivý a při podráždění buňky během pouhé desetiny sekundy zduří na více než dvojnásobek původního objemu. Je-li podrážděna jen jedna buňka, během vteřiny se vzruch přenese i na ostatní dvě. Kořist, kterou bývá hlístice, se tak v pasti zadrží. Vyskytuje se např. u Dactylella bembicodes.
3. Lepkavé hyfy, výrůstky hyf, lepkavé prstence. Kořist, kterou mohou být hlístice nebo prvoci, se přilepí. Vyskytuje se např. u Acaulopage acanthospora. Je to nejběžnější typ pasti.
4. Návnada. Dravá houba napodobuje špičkami svých hyf přirozenou potravu prvoka, kterou jsou výtrusy jiných hub. V ústech kořisti však špička hyfy zduří tak, že prvoka zadrží. Tímto způsobem loví houba Dactylella passalopaga kořenonožce Geococcus vulgaris.
Trávení u dravých hub probíhá tak, že do uchvácené kořisti pronikají zvláštní stravovací hyfy, vyrážející přímo z lapacího orgánu. Po strávení kořisti tyto speciální hyfy odumřou a zbudou z nich jen blány bez vnitřního obsahu protoplazmy. Způsob lákání kořisti k pastem není dosud objasněn. Zdá se však pravděpodobné, že mikroorganismy často samy napadají houbu ve snaze získat potravu, a tím se dostávají k lapacím orgánům.
Rozšíření dravých hub je málo známé. Některé druhy, jako Arthrobotrys oligospora a Dactylella ellipsospora, jsou široce rozšířeny ve Starém i Novém světě. Jiné druhy však byly zjištěny jen v Evropě nebo jen v Americe. Různé druhy dravých hub se pěstují i v čistých umělých kulturách na agarových půdách. Slouží k pokusům s ničením hlístic parazitujících na rostlinách, obávaných hádátek. Pozoruhodných úspěchů při likvidaci těchto škůdců zemědělských plodin bylo dosaženo v SSSR a USA, kde se k tomuto účelu nejvíce používají houby Arthrobotrys oligospora, Dactylella ellipsospora a D. bembicodes. Je zajímavé, že dravé houby v čistých kulturách vůbec netvoří lapací orgány. Teprve přítomnost kořisti nebo některých látek bílkovinné povahy vyvolává tvorbu lapacích orgánů.
K dravým houbám se někdy počítají i dávno známí paraziti hmyzu, například z rodů Cordyceps a Entomophrhora. Hyfy těchto hub prorůstají živým tělem hostitele a nakonec jej usmrtí. Podobné parazity však známe i u živočichů tvořících kořist typických dravých hub. Hranice mezi dravými a parazitickými houbami je někdy velmi nejasná.