Patří mezi tři evropské druhy, které se odlišují ode všech ostatních tím, že netvoří přezimovací pupeny. Podobné životní formy tučnic se vyskytují až v amerických tropech a subtropech. P. hirtiflora roste v horách na Balkáně a v jižní Itálii. Její nejbližší příbuzná P. crystallina je kyperským endemitem.

P. hirtiflora je velmi variabilní a velikost jejích růžic kolísá od 4 do 12 cm. Květy měří včetně ostruhy asi 2 cm a jsou růžové až fialové, se žlutým zabarvením v korunní trubce.

Odolný druh, který se však pěstuje jen v několika sbírkách na světě. Dobře roste ve stejných podmínkách jako běžné mexické tučnice, například P. gypsicola. Do půdy se přidává vápenec.

Nejmenší evropská tučnice, s růžicí velkou jen asi 2 cm. Roste pouze při západoevropském pobřeží, od nejsevernějšího Skotska až po Gibraltar. Je jedinou tučnicí, která se vyskytuje i v Africe, a to v její nejsevernější části. Až na tuto výjimku není rod Pinguicula v Africe, stejně jako v Austrálii, vůbec zastoupen. Tučnice lusitanská roste na rašeliništích, mokrých vřesovištích a skalách v nížinách a pahorkatinách. Je jednoletá až dvouletá. Její četnost na přírodních biotopech rok od roku silně kolísá v závislosti na vlhkostních výkyvech.

Tato tučnice se vyznačuje obzvláště silně svinutelnými průsvitnými listy. Při středním nervu v blízkosti středu růžice má každý list políčko bez lepkavých žláz, oděné dlouhými chlupy. Jeho funkce není dosud vysvětlena.

Tučnice lusitanská je jedním z nejzajímavějších druhů rodu a sloužila k experimentům již Darwinovi. Patří však k málo pěstovaným tučnicím. Je choulostivá a ve sbírkách někdy zcela vyhyne, přestože se snadno a bohatě rozmnožuje samovýsevem.