Byblis - Byblis Salisb.

řád Saxifragales, čeleď Byblidaceae

Oba druhy australského rodu Byblis jsou rostliny, jejichž listy i lodyhy jsou žláznatě chlupaté a slouží jako lapací a trávicí orgány. Listy jsou čárkovité, tuhé, světle zelené. Vyrůstají střídavě z přímé nebo vystoupavé lodyhy. U krátkověkého a většinou jednoletého druhu B. liniflora je lodyha bylinná. Celková výška rostliny je většinou asi 15 cm a délka listů asi 5 cm. Vytrvalá B. gigantea má lodyhu dole dřevnatějící. Celková výška rostliny je asi 20 až 50 cm, listy jsou dlouhé asi 25 cm a uprostřed široké jen 1 mm. Rostliny z jižnějších zeměpisných šířek jsou zřetelně menší než rostliny ze severnějších poloh.

Byblidy vytvářejí od jara do podzimu větší počet pětičetných pravidelných květů, které vyrůstají jednotlivě na dlouhých, žláznatě chlupatých stopkách. U druhu B. gigantea jsou asi 2 až 4 cm velké, červenofialové a vzácně až bílé. U druhu B. liniflora jsou jen asi 1 cm velké, růžové. Oba druhy tvoří v semenících srostlých ze dvou plodolistů černá drsná makovitá semena.

Byblis liniflora se vyskytuje v severoaustralském tropickém podnebí s letními dešti, odkud zasahuje až na Novou Guineu. Podnebí jihozápadní Austrálie, kde roste B. gigantea, se vyznačuje naopak zimními dešti a, je teplotně mnohem mírnější. Areály druhů se nikde nestýkají. Oba druhy rostou na mokřinách a slatiništích v kyselých, silně písčitých nebo humózních půdách.

Miluji plné výsluní. Byblis gigantea je pyrofyt a klíčení jejích semen je podmíněno krátkodobým zapůsobením velmi vysoké teploty při požáru.

Jméno "Byblis" dostal rod díky třpytivým krůpějím výměšku žláz na listech a lodyhách. Připomínají slzy Byblis, dcery Miletovy, zakladatele starověkého Mileta. Rod popsal anglický botanik Salisbury roku 1808 podle Drummondova nálezu B. liniflora, Studiem těchto rostlin se podrobně zabýval i český botanik profesor Domin, který jejich zařazení do samostatné čeledi Byblidaceae publikoval v českém časopisu Acta botanica bohemica.

Byblis liniflora Salisb.[27]

Příroda Austrálie je proslulá především nevšední zvířenou, ale tamější květena je neméně zvláštní. Dokladem toho může být právě B. liniflora. Tato bledě žlutozelená rostlinka lapá sice kořist tím nejprimitivnějším způsobem, pomocí lepkavých žláznatých chlupů; avšak její kořist je překvapivě četná. Chycený hmyz je někdy vzhledem k velikosti lepkavé plochy rostliny opravdu rozměrný. Souvisí to s tím, že B. liniflora roste v přírodě v celých porostech a tvoří spleť prýtů, mezi nimiž kořist uvízne.

Jako pravá tropická rostlina dosahuje B. liniflora v kultuře nejlepšího rozvoje a tvoří nejvíce květů právě v době kolem podzimní rovnodennosti. Tehdy se délka dne a noci, důležitá pro řízení životních projevů, neliší od podmínek v její domovině.