Heliamfora - Heliamphora Benth.

řád Sarraceniales, čeleď Sarraceniaceae

Heliamfory jsou vlhkomilné pozemní rostliny, přizpůsobené k životu na mlhavých vrcholech Guayanské vysočiny ve východní Venezuele. Každá rostlina má růžici několika láček, vyrůstajících z mělce uloženého odnožujícího oddenku (H. minor, H. nutans aj.) nebo z dřevnatého, až několik decimetrů vysokého kmínku. Věkovité exempláře H. tatei var. tatei mají stromkovitě větvený kmen, vysoký přes jeden metr. Roste-li tato rostlina příležitostně jako opěrná liána, dosahuje dokonce výšky 4 m. Láčky se u různých druhů liší tvarem (nálevkovité až válcovité), velikostí (8 až 50 cm), barvou (trávozelené, žlutozelené až červené) i ochlupením vnitřního povrchu.

Květy jsou na rozdíl od příbuzných rodů uspořádány v chudých květenstvích. Jejich stavba je ve srovnání s rody Darlingtonia a Sarracenia velmi zjednodušena. Mají místo dobře vyvinutého pětičetného kalicha a pětičetné koruny jen čtyři bělavé květní plátky. Semena jsou oválného tvaru, smáčklá, lemovaná nepravidelně řasnatým křídlem.

Láčky, jež mají podobu kornoutovitě svinutého listu, jsou plně vystaveny dešti, takže jejich obsah se stále ředí vodou. Někteří přírodovědci se proto domnívají, že masožravost má pro heliamfory podružný význam. Přirovnávají jejich láčky k nálevkovitým růžicím rostlin broméliovitých, a proto předpokládají, že slouží také hlavně jako zásobárna vody. Listy přijímají vodu a přebírají tak, podle této hypotézy, jednu z funkcí kořenové soustavy, jež je slabě vyvinuta. U heliamfor dochází i k zachycování rosy a vody z mlh pomocí ochlupení na vnějšku láček.

Heliamfory rostou na náhorních plošinách stolových hor, označovaných "tepuis" (v jednotném čísle "tepui"), nejčastěji ve výškách kolem 2000 m n. m. Tyto stolové hory, známé ze střední části Guayanské vysočiny na území Venezuely, vznikly říční erozí červenavého pískovce a kvarcitu. Heliamfory se zde vyskytují v šesti druzích. Jsou to přespecializované a vývojově přežilé typy, závislé na zvláštním stálém prostředí. Žijí na svých "ostrovech" relativně chladnomilné vegetace, oddělené navzájem i od okolního světa nepřekonatelným "mořem" tropického deštného lesa nižších poloh. Podnebí se vyznačuje častými srážkami a hlavní doba dešťů je v létě. Po celý rok panuje vysoká vzdušná vlhkost, časté jsou mlhy. Průměrná roční teplota je asi 15 °C, minimum asi 4 °C. Heliamfory rostou v polostínu nebo na výsluní.

Rodové jméno však není odvozeno od slova helios = slunce, ale od řeckého helos = bažina a amphora = amfora. Píše o tom sám anglický botanik Bentham, autor vědeckého popisu z roku 1840.

Jako první druh byla roku 1839 sbírána bratry Schomburgkovými na hoře Roraima H. nutans. Teprve v našem století byly postupně na dalších obtížně dostupných lokalitách nalezeny druhy H. tatei, H. minor, H. heterodoxa, H. ionasi a N. neblinae. Poslední dva druhy byly objeveny v padesátých letech a vědecky byly popsány teprve v roce 1978.