Špirlice - Sarracenia L.

řád Sarraceniales, čeleď Sarraceniaceae

Špirlice jsou velmi vlhkomilné a v případě S. psittacina, až obojživelné rostliny z močálů a slatinišť teplého jihovýchodu Severní Ameriky. Ze všech osmi druhů je v přírodě i v kultuře nejrozšířenější S. purpurea. Za nejhezčí se pokládá největší, až 120 cm vysoký druh S. leucophylla. Nejmenší druh, S. psittacina, s položenými láčkami, dlouhými často méně než 20 cm, je svým vzhledem i ekologií nejzajímavější.

Špirlice vyhánějí z 1 až 3 cm silného odnožujícího oddenku svislé nebo položené listy, přetvořené v trubicovité láčky, popsané podrobně v kapitole o pastech masožravých rostlin. Druhy s položenými láčkami mají oddenek svislý a krátký (S. psittacina, S. purpurea) a druhy se svislými láčkami mají mělce uložený vodorovný a delší oddenek (S. alata, S. flava a další).

Určitý druh špirlice může tvořit dva až tři tvarově odlišné typy listů. První jarní láčky bývají velmi úzké, avšak mají mohutně vyvinuté lupenité postranní křídlo. Asimilační funkce u nich převažuje nad masožravostí. Letní láčky jsou širší, s užším křídlem. Jsou vysoce účinným lapacím orgánem. Některé druhy mohou za nepříznivých ekologických podmínek, jako je sucho, chladno nebo nedostatek světla, tvořit ještě ploché zašpičatělé listy. Jsou to v podstatě nenafouklé láčky, ustrnulé v časném stadiu .vývinu. Běžně, ale nesprávně se označují jako "fylodia". S. flava a S. oreophila tvoří pravidelně takovéto olistění na zimu. Podle srpovitě zakřivených plochých zimních listů lze také nejspolehlivěji rozlišovat vzácný a kriticky ohrožený druh S. oreophila od velice podobného a dosud běžného druhu S. flava s listy rovnými.

Špirlice začínají kvést časně na jaře, nejčastěji současně s rašením mladých láček. Květy jsou podle druhu 3,5 až 11 cm velké, vonící. Vyrůstají jednotlivě na tuhých, drátovitých stvolech. S výjimkou S. minor jsou vesměs vonné. Neopadavý, široce rozevřený kalich i opadavé, dolů visící jazykovité korunní plátky pětičetných květů jsou zbarveny podle druhu buď tmavočerveně, nebo žlutě. Jsou však známi i mutanti s květy růžovými nebo zelenými a kříženci s květy žluto-červenými.

Květní orgány jsou stavěny tak, aby se snížila pravděpodobnost opylení vlastním pylem, jež je sice možné, ale z genetického hlediska nevýhodné. Nejnápadnějším útvarem je deštníkovitě rozšířená čnělka, tak zvaná umbrella, svěšená a vypuklá směrem dolů. Četné tyčinky jsou zavěšeny tak, že pyl vypadává do tohoto "deštníčku". Opylovač, jímž je velmi často včela, může se dostat jen jedinou cestou za pylem a nektarem do nitra květu, a to štěrbinou mezi korunními plátky. Tato cesta vede právě přes bliznu na některém z cípů umbrelly, takže nese-li opylovač pyl z jiného květu; dojde k opylení. Z květu ven se včela nejsnáze dostane mezi cípy umbrelly, tj. mimo bliznu, když vykloní některý korunní plátek směrem ven. Květ má tedy pět vchodů a pět zvláštních východů.

Semena dozrávají v mnohasemenných tobolkách až na podzim. Jsou světle hnědá, ledvinovitého tvaru, velká asi 2 mm.

V zimním období rostliny prodělávají vegetační klid. Láčky mohou za zvláště příznivých teplotních podmínek vytrvávat. Nejčastěji však postupně shora odumírají a hnědnou. Pod vlivem mrazů mohou špirlice zcela zatahovat.

Biotopy nížinných slatinišť, kde špirlice rostou, jsou stejně zvláštní jako tyto rostliny samy. Podrobně je o nich pojednáno v kapitole o význačných biotopech masožravých rostlin. Vztahy různých druhů špirlic k prostředí jsou podobné a na některých stanovištích se může společně vyskytovat i více druhů a jejich kříženci. Přesto každá špirlice má svoje ekologické zvláštnosti. Například druhy S. leucophylla, S. minor a S. psittacina jsou teplomilnější než ostatní. Druhy S. flava a S. purpurea jsou nejodolnější vůči nízkým teplotám. Rozdíly jsou i ve vztahu k vlhkosti. Druh S. purpurea je velmi vlhkomilný a často roste přímo na březích vodních toků a nádrží nebo na plovoucích ostrovech. Druh S. psittacina je dokonce zařízen na dlouhodobé zaplavení a může lapat jak suchozemské, tak i vodní živočichy. Na sušší půdy může pronikat S. minor. Tato její tolerance vůči nižší vlhkosti se klade do souvislosti se specializaci na lov mravenců, kteří jsou hojnější v sušších částech močálů.

Mezidruhové rozdíly se projevují i ve vztazích ke kvalitě půdy. Zatímco většina druhů roste na humózních slatinách nebo v rašelinících, S. oreophila z horských poloh Alabamy roste v přírodě nejčastěji na půdách s vysokým podílem minerální hlinité až jemně písčité složky. Velmi různé půdy osidluje- S. purpurea, která běžně roste na kyselých slatinách a v rašelinících, ale v oblasti Velkých jezer se vyskytuje i na alkalických půdách.

Rod Sarracenia pojmenoval Linné na paměť dr. Sarrazina z Quebecu, který zaslal živé rostliny S. purpurea ke studiu botaniku Tournefortovi, autorovi prvního vědeckého popisu z roku 1700. Špirlice však byly vědě známé již dříve - S. minor byla zobrazena v druhé polovině 16. století, S. purpurea roku 1601. První živé rostliny S. purpurea byly zaslány do Evropy sběratelem a botanikem Tradescantem roku 1640. Mezi masožravé rostliny byly však špirlice jednoznačně zahrnuty až ke konci 19. století na základě pozorování a pokusů amerického lékaře dr. Mellichampa. Proto ještě Darwin ve své knize o masožravých rostlinách z roku 1875 se zmiňuje o špirlicích jen s nejistotou na poslední stránce.

Sarracenia alata Wood [12] Vyskytuje se při pobřeží Mexického zálivu, od východního Texasu po jihozápadní Alabamu. Láčky této špirlice jsou vysoké 75 cm, zelené, někdy nahoře červeně naběhlé. Protože se vyskytuje právě v teplých oblastech, vytrvávají v přírodě láčky často přes zimu a teprve na jaře jsou nahrazeny novými. Květy jsou nevýrazně žluté až krémově bílé: Druh je přizpůsobivý a v přírodě roste na písčitých slatinách i na jílovitých půdách. Ve srovnání s jinými špirlicemi se pěstuje poměrně málokdy.
Sarracenia flava L. [13, 14] Druh roste při atlantickém pobřeží, od Virgínie po Alabamu. Láčky jsou vysoké až 90 cm. U typických exempláru jsou žlutozelené, s hnědofialovým sloupkem. Některé rostliny mají však láčky celé žlutozelené, celé fialové nebo zelené s hnědofialovou žilnatinou a někdy navíc se světle fialovým víčkem. Květy jsou vždy sytě žluté, velké asi 8 cm. Tato špirlice je v přírodě ještě dosti hojná, avšak jejích lokalit rapidně ubývá. V kultuře je odolná, ale při skleníkových podmínkách je často v důsledku nedostatečného větrání "vytažená" a rozkladitá. Přes léto se jí nejlépe daří ve venkovní vitríně se zadní stěnou z pletiva.
Sarracenia leucophylla Raf. [15, 16, 17] Pochází z nevelkého území při pobřeží Mexického zálivu, zasahujícího do států Mississippi, Alabamy, Georgie a Floridy. Největší špirlice, vysoká až 120 cm. Bílá pole v horní části láček jsou prosvítavá okénka (fenestrace neboli areoly). V přírodě na některých dodnes dobře zachovalých lokalitách tisíce a tisíce rostlin působí z dálky dojmem zasněžených plání. Rudé květy jsou velké 11 cm. Tento odolný a bujně rostoucí druh je mnohem nadějnější pro pokusy s pěstováním v bytech než populární S. flava a S. purpurea. Bezpodmínečně vyžaduje výslunnou polohu, dobré větrání a vlhký vzduch.
Sarracenia minor Walt. [18] Nejjižněji rozšířený druh špirlice, rostoucí v celé severní polovině poloostrova Floridy. Odtud její areál vybíhá podél pobřeží přes Georgii a Jižní Karolínu až do Severní Karolíny. Láčky jsou vysoké asi 30 cm, výjimečně až 80 cm. Zvláštní, dolů přehnutá víčka u tohoto druhu neslouží jako přistávací plocha pro hmyz jako u S. leucophylla a dalších druhů. Rostlina je totiž zařízena spíše na lov mravenců, kteří podle pozorování v přírodě v kořisti převládají. Velká okénka slouží k dezorientaci hmyzu pohybujícího se uvnitř láčky. Hrdlo je přitom v pohledu z nitra pasti "zaslepeno" překlenutým víčkem, zespodu sytě rudě zabarveným. Vztahy mezi S. minor a hmyzem jsou však ještě složitější. Významným hmyzím škůdcem je housenka motýla Exyra semicrocea, požírající vnitřní pletiva láček. Na obsahu láček se zase přiživuje larva mouchy Blaesoxipha jonesii, která bývá přítomna i ve více než polovině láček a spotřebuje v nich asi polovinu kořisti. Květy této špirlice jsou žluté, na nízkých stvolech.
Sarracenia psittacina Mich. [19] Vyskytuje se v jižních částech států Mississippi, Alabamy a Georgie a na severu Floridy. Nejmenší druh špirlice, jejíž láčky, dlouhé 15 až 20 cm a výjimečně až 30 cm, jsou položené. Rostlina má větší počet kruhovitě rozložených láček, které jsou často téměř celé skryty v rašeliníku. Květy jsou tmavě rudé, 3,5 cm velké. S. psittacina je rostlinou obojživelnou. V přírodě je ohrožena a spolu s druhy S. oreophila a S. rubra je v USA od roku 1975 pod přísnou zákonnou ochranou. V kultuře roste dobře, avšak obtížně se množí.
Sarracenia purpurea L. [20] Druh špirlice s největším areálem, od střední Kanady přes jižní pobřeží Hudsonova zálivu a oblast Velkých jezer po Newfoundland a směrem na jih podél pobřeží až k Mexickému zálivu: Láčky jsou dlouhé až 45 cm a květy jsou u typických rostlin tmavočervené. Severnější populace patří k ssp. purpurea, jižnější k ssp. venosa. Zobrazená rostlina patří k druhému poddruhu, který se od prvého liší zavalitějšími láčkami, ochlupením jejich vnějšího povrchu a výraznějším rudým síťováním víčka na vnitřní ploše.
Sarracenia rubra Walt. [21] Druh má nesouvislé rozšíření v oblasti od Louisiany na západě po Severní Karolínu na východě. Na poloostrov Floridu nezasahuje. Nejproměnlivější druh rodu, u něhož bylo dosud popsáno celkem pět poddruhů. Největší z nich S. rubra ssp. gulfensis ze severní části státu Floridy dosahuje výšky asi 60 cm. S. rubra se vyznačuje zvláště výraznou dvoutvárností jarních a letních láček. Tmavě červené květy mají průměr jen asi 3 až 4 cm. Význačný podíl kořisti této špirlice činí mravenci, i když její potravní specializace není tak výrazná jako u S. minor.