Druhové bohatství a rozšíření

Masožravost vznikla nezávisle u několika různých vývojových linií vyšších rostlin. Kromě toho se však objevila i u různých hub. Tyto stélkaté organismy počítáme také do říše rostlin, avšak představují zcela osobitou, samostatnou vývojovou větev, jen vzdáleně připomínající společný vývojový základ s jinými nižšími rostlinami (řasami) nebo s vyššími rostlinami (mechorosty, kapraďorosty a rostlinami semennými).

Odhlédneme-li od hub, patří všechny masožravé rostliny mezi, krytosemenné rostliny (Magnoliophyta). Podle střízlivého odhadu jich je necelých 500 druhů, což je nepatrný zlomek z celkového počtu asi čtvrt miliónu všech krytosemenných rostlin. Patří do šesti čeledí s celkem čtrnácti rody.

Počet druhů masožravých rostlin může být udán jen přibližně, a to hlavně ze dvou důvodů. Ještě stále jsou objevovány a popisovány nové druhy. Například teprve v r. 1977, 1981 a 1982 byly popsány nově objevené tučnice z Mexika (Pinguicula sharpii, P. esseriana, P. ehlersae a P. zecheri), v r. 1978 dva nové druhy heliamfor z Jižní Ameriky (Heliamphora ionasi a H. neblinae) a v nejnovější době jsou objevovány v Austrálii nové rosnatky, z nichž některé ještě nemají vědecká jména. Hlavní problémy při zjišťování počtu druhů však pramení z toho, že existuje více popisů a vědeckých jmen než skutečných druhů. Stalo se to tím, že určitý druh byl objeven vícekrát v různých územích a pokaždé byl popsán pod novým jménem. Například středoamerická a jihoamerická bublinatka Utricularia amethystina byla popsána pod 25 různými jmény, z nichž samozřejmě jen jedno je platné. Není proto divu, že podle různých autorů má rod Utricularia 150 nebo až 350 druhů.

Mnohé druhy bublinatek jsou totiž v terénu prakticky neurčitelné a mnoho nepomohou ani herbářové doklady. Rozhodnout, zda jde o známý nebo nový druh, je někdy možné jen podle živých a delší dobu pěstovaných exemplářů a za pomoci laboratorního mikroskopování. Celkový vzhled určité bublinatky může být v přírodě tak různý, že může být snadno mylně pokládána za dva či tři druhy. Některé druhy bublinatek vytvářejí v závislosti na ekologických podmínkách nejen různé vegetativní orgány, ale i dva zcela odlišné typy květů.

Podobné problémy jsou u láčkovek (Nepenthes). V závislosti na ekologických podmínkách vytvářejí často velice různé růstové formy. Mnohé z nich mohou vytvářet u téhož druhu dva i tři typy láček, odlišné velikostí, tvarem i barvou. Na téže rostlině se mohou vyskytovat různé láčky, ale také jen jeden typ. Následkem toho je dnes k dispozici přes 100 vědeckých jmen přírodních druhů láčkovek, skutečný počet je však nižší. Například 10 druhů, které popsal Bailey v severovýchodní Austrálii, jako N. albo-lineata, N. alicae, N. cholmondeleyi, N. jardinei a další, patří podle moderních hledisek k jedinému druhu N. mirabilis.

Rozšíření masožravých rostlin je uvedeno v tabulce a v několika zajímavých případech je znázorněno mapami. Láčkovky (Nepenthes) mají velký areál, zahrnující monzunovou oblast na jihovýchodě Asie a západním směrem zasahující až na Madagaskar. Naprostá většina druhů se však vyskytuje na daleko menším, obzvlášť vlhkém území Kalimantanu, Sumatry, Malajsie a Filipín. Například na Madagaskaru, Seychelách, na Cejlonu nebo v předhůří Himálaje se vyskytuje po jednom až dvou druzích láčkovek.

Rozšíření rodů z čeledí Cephalotaceae, Nepenthaceae a Sarraceniaceae. Jejich společným znakem jsou lapací orgány v podobě láček. (Sestaveno podle Hutchinsona, Schnella a dalších autorů.)

Tři rody čeledi Sarraceniaceae mají areály oddělené ohromnými geografickými bariérami. Dnes je velmi problematické uvažovat o tom, jak tato situace vznikla a odkud předchůdci těchto rostlin pocházeli. Podle utváření láček a několika dalších znaků lze rod Heliamphora pokládat za archaický ve srovnání s odvozenými rody Sarracenia a Darlingtonia. Není proto vyloučeno, že několik jihoamerických druhů rodu Heliamphora se dodnes udrželo díky velmi stálému tropickému podnebí právě v místech, jež jsou kolébkou celé čeledi.

Podivuhodný Cephalotus follicularis, jediný druh svého rodu i celé čeledi Cephalotaceae, se vyskytuje pouze na malém zemí v přímořské části jihozápadní Austrálie. Květena jihozápadní Austrálie, izolovaná nehostinným suchým územím střední Austrálie, prošla osobitým vývojem. Je to samostatná květenná oblast a 82 % zdejších druhů vyšších rostlin jsou endemity. Jihozápadní Austrálie jako by byla předurčena pro zvláštnosti, jakými jsou masožravé rostliny. A skutečně, kromě láčkovice (Cephalotus) tam rostou desítky nejpodivuhodnějších rosnatek, Byblis gigantea, bublinatky (Utricularia) i jim příbuzné měchýřnatky (Polypompholyx).

Rozšíření rodů Aldrovanda, Dionaea a Drosophyllum z čeledi Droseraceae. Nápadně široké rozšíření aldrovandky souvisí s přenášením vodními ptáky, Mapka výsledků kroužkování čápa bílého ukazuje propojení mezi evropskými a africkými lokalitami aldrovandky. (Sestaveno podle Meusela a kol., Hudce, Černého a kol. a dalších autorů.)

Rozšíření všech čtyř rodů čeledi Droseraceae můžeme rovněž porovnat na mapách. Zajímavý je zejména areál aldrovandky měchýřkaté (Aldrovanda vesiculosa). Tento teplomilný vodní druh je rozšířen pouze ve Starém světě. Význačné koncentrace lokalit v Evropě a v Africe jsou propojeny tahovými cestami čápa. Rozšiřování na nohách velkých vodních ptáků, tak zvaná avichorie, je u vodních rostlin velmi běžné. Rody Dionaea a Drosophyllum nejsou zařízeny k šíření na velké vzdálenosti a jejich nápadně malé areály kontrastují s areálem aldrovandky. Již stěží se dá zjistit, zda kdysi nebyly tyto rody mnohem rozšířenější. V této souvislosti je zajímavé, že ve střední Evropě v sedimentech z mladších třetihor byl nalezen pyl dnes výhradně severoamerické mucholapky (Dionaea).

Rod Drosera má sice rozsáhlý areál, avšak mnohé druhy rosnatek jsou endemity malých území. Tak je tomu zvláště u druhů australských, jihoamerických a jihoafrických. Z mapy je vidět, že pravým královstvím rosnatek je jižní polokoule naší planety.

Rod tučnice (Pinguicula) má rovněž ohromný areál, zasahující do všech klimatických pásem světa. Nejvíce druhů roste v jižní polovině Mexika, na jihovýchodě Severní Ameriky, na Velkých Antilách a ve Starém světě v Evropě. Osídlení evropského kontinentu tučnicemi probíhalo teprve ke konci třetihor. Ovládnutí nových biotopů zákonitě podnítilo různé vývojové změny, a tak zde vzniklo vývojové centrum. Protože toto centrum je z hlediska vývoje mladé, některé evropské druhy tučnic se navzájem neodlišují příliš nápadně a jejich vlastnosti jsou ještě neustálené a variabilní. Proto také dodnes není dostatečně zodpovězena otázka tučnice české (Pinguicula bohemica) jako samostatného endemického druhu ČSR.

Rozítření rodu Drosera. Číslicemi v kroužcích je udán počet druhů v různých částech areálu. Vynikají hlavní oblasti výskytu na jižní polokouli. (Podle Meusela a kol., doplněno a upraveno.)

Rod Genlisea je tvořen jen malým počtem druhů, avšak přesto je nejméně prozkoumaný. Přehled o jeho rozšíření je velmi kusý a o jeho ekologii se ví jen málo. Zástupci rodu se vyskytují v Jižní a Střední Americe, ale také v západní i východní tropické Africe a na Madagaskaru. Nejvíce lokalit bylo zjištěno v Brazilské vysočině a v Guayanské vysočině. Zajímavé jsou starší, nově nepotvrzené údaje o výskytu Genlisea filiformis v západní části Kuby.

Rozšíření rodu Utricularia, největšího ze všech rodů masožravých rostlin, je téměř celosvětové. Bublinatky chybějí jen ve velkých suchých územích, jinde zasahují až na samotné hranice rozšíření vyšších rostlin. Nejvíce druhů roste v Brazílii. Bublinatka menší (U. minor), rostoucí i v Československu, se vyskytuje až v severním Norsku, na Islandu, v Grónsku a v jiných polárních oblastech. Vodní druhy jsou rozšířené v územích s chladným i teplým klimatem, zatímco pozemní druhy jsou běžné jen v teplých subtropických a tropických územích a přisedavé druhy jsou tropické. Například všechny evropské bublinatky jsou vodní a jen v Portugalsku se vyskytující U. subulata je pozemní druh, běžný v teplých územích Severní a Jižní Ameriky, Asie a Afriky.

Rozšíření rodů z čeledi Lentibulariaceae. (Rod Utricularia s téměř celosvětovým rozšířením není zakreslen.) U rodu Pinguicula je číslicemi v kroužcích udán počet druhů v rázných částech areálu. Vynikají hlavní oblasti výskytu v Mexiku a v Evropě. (Sestaveno podle Caspera, Trinty a dalších autorů.)

Bez zajímavosti jistě nebude přehled všech československých druhů masožravých rostlin. Na našem území se vyskytuje 6 druhů bublinatek (Utricularia), z toho 4 jsou kriticky ohrožené. Z tučnic se u nás kromě zmíněné Pinguicula bohemica vyskytují dva druhy, přičemž P. alpina roste pouze na Slovensku. Kromě známé rosnatky okrouhlolisté (Drosera rotundifolia) se u nás vyskytují dva další, mnohem vzácnější druhy a jeden kříženec. Všechny naše rosnatky jsou silně nebo až kriticky ohrožené. Aldrovandka měchýřkatá (Aldrovanda vesiculosa) s jedinou lokalitou na Slovensku je rovněž kriticky ohroženým druhem.

Jak se vyvinulo několik stovek masožravých rostlin z různých, příbuzensky vzdálených čeledí se dnes přesně neví. Vývojoví předchůdci dnešních masožravých rostlin se bohužel nezachovali v podobě zkamenělin. Pomocí různých nepřímých metod lze bližší příbuzenské vztahy k jiným dnešním rostlinám prokázat jen zřídka nebo jen částečně a nejasně, poněvadž masožravé rostliny jsou velmi specializované a odvozené vývojové typy. Zejména u láčkovek (Nepenthes) a špirlic (Sarracenia) se to nepodařilo prakticky vůbec, a proto se jejich zařazení v botanickém systému u různých autorů velmi liší. Nejpřijatelnější je i u nás používané zařazení do samostatných jednotek až na úrovni řádů. Veškeré čeledi a rody vyhrazené masožravým rostlinám neobsahují žádné nemasožravé druhy. Jen pod vlivem zvláštních ekologických podmínek některé exempláře určitých druhů netvoří lapací orgány. Tak je tomu například u africké bublinatky Utricularia rigida, roste-li přichycena k balvanům a skalám ve zvláště prudkých tocích.