Masožravé rostliny neboli masožravky – zelení dravci v rostlinné říši

Ti z vás, kteří trochu sledujete český masožravý internet již víte o projektu, který si říká VAMR. Když pak něco na internetu hledáte, vyjíždí vám často jako relevantní odkazy právě na toto zbytečné dílko. O to více je to tristní, že jsou to odkazy většinou na prázdné listy, které nenesou žádné informace. A pakliže už nějakou informaci nesou, pak jsou plné chyb a nedodělků. Původně jsem se zde chtěl na několika odstavcích rozepsat, proč by bylo lepší tento paskvil pohřbít, než ho oslavovat a dále jím zbytečně zaplevelovat  internet, ale nakonec jsem se rozhodl to znovu detailně nepitvat.

A tak k tomu nějak došlo, že tento nepodarek slavil své první narozeniny. Spolek se sešel, pan Kartička Týdně pronesl oslavnou řeč (co na tom, že již přes 2 měsíce žádnou další kartičku nenapsal) a paní Jana představila padesátouosmou velmi "vtipnou" kartu, kterou pěstitele (opět!) v mnohém obohatila a také naznačila, kam se ono dílko bude dále ubírat. Zvláštní je, že na co se někdo dívá jako na "ostudu" a pojímá ho při tom minimálně stud, může někdo jiný chápat jako triumf ducha a geniální dílo. A zatímco by se slušela spíše tryzna za "podprůměrnost" v agónii, pořádá se velkolepá oslava megadíla, a jinak "užitečné pomůcky každého pěstitele".  Poněkud příznačné pro dnešní dobu, nemyslíte?

A pro ty z vás, které to ještě zajímá, tak si srovnejte následující "kartičkové" odkazy třeba na "provařený" Nepentes rajah. Jeden je z anglické Wikipedie a jeden z VAMRu.  Myslím, že k tomu, abyste našli alespoň 200 rozdílů nápovědu nepotřebujete.  V tomto duchu lze jistě naší veřejnosti tento český projekt a jeho autory jen tiše závidět.

A teď už zpátky ke slibovanému výletu. Začali jsme v Holandsku ve sbírkách taxonoma rodu Amorphophallus  Dr. Wilberta Hetterscheida, které jsou shromážděny v maličké botanické zahradě univerzity města Wageningen. Čekala nás nádherná podívaná na různé zástupce rodu Amorphophallus  (zmijovec) a Euphorbia (pryšec) a také další prohlídka skleníků.



Sám skleník je velmi zajímavě řešený a lituji, že jsem ho nenafotil i z jiných stran. Když jsem ho okukoval, dostalo se mi informace, že se jedná o unikátní architektonický návrh s důrazem na životnost a maximální funkčnost. I po 30 letech užívání s tím lze jen souhlasit. Velmi architektonicky zajímavá a užitně řešená je také vlastní budova univerzity, ale o tom někdy příště.

Hlavní vysoká část skleníku je určená pro tropické rostliny, stomy, keře a přidruženou flóru tropického deštného lesa. Slouží hlavně výukovým účelům zejména pro studenty místní univerzity. Na bocích skleníku jsou pak umístěny jednotlivé skleníkové kóje, vyhrazené pouze určitým skupinám rostlin.



Pohled do skleníkové džungle - poněkud přerosteno. Na levé straně sbírka afrických a madagascarských orchidejí. Dr. Wilbert Hetterscheid, kurátor zdejší sbírky se zaměřuje hlavně na taxonomii rodu Euphorbia a Amorphophallus. A takto vypadá sbírka madagascarských pryšců. Obsahuje mnoho čerstvě popsaných druhů, neboť je ostrov v poslední době cílem mnohých botanických expedic a mnoho neurčených (nových) taxonů končí právě zde a ve zdejším herbáři.



Rostliny jsou v zimě přisvětlovány sodíkovými výbojkami. Drobnou vadou na kráse bylo promoření sbírky vlnatkou, ale hlavně drobnými roztočíky, jejichž symptomy (posátá pletiva) můžete krásně vidět na skvrnitých listech pryšce dole vlevo. Na horním obrázku na listech lze pak vidět drobné piliny, které slouží jako nosič pro dravé roztoče (biologická ochrana proti sviluškám), které však na tyto roztočíky nezabírají. Zde pomůže jen brutální chemie.



A toto je už vyhlášená sbírka rostlin rodu Amorphophallus. Česky se jim říká zmijovec, ale pokud máte fantazii, a chcete tvořit, či přetvářet české názvosloví, jak je v poslední době moderní, pak si ho klidně můžete dle jeho latinského jména přeložit třeba na "beztvarý-pyj". ;-)



Viděli jsme faly tlusté, tenké, uzké, široké i velké; většinou zelené, ale i namodralé. Opravdu krásná variabilita tohoto rodu! Ale nejzajímavější jsou na nich jejich bizarní kornoutovité květy, mnohdy smrduté jako rozkládající se mrvola. Mě osobně facinuje také ta metamorfóza, kdy z relativně "malé" hlízy vyrazí mnohy "obří" rostlina, s plochou listů i několika metrů čtverečných.



Růstový cyklus zmijovců je dán obdobím klidu, kdy jsou rostliny zataženy do hlíz (od několika gramů až přes 100 kg!), ve fázi růstu poté vyženou květ a následně stonek, který se dále rozvětví na 3 ramena, které nesou vlastní listy. Při pěstování jste omezeni zejména nároky na prostor a tropické vyšší teploty. Jedním z běžnějších zástupců, který můžete pěstovat je např. A. konjac,  na dalším snímku je "kresba" na stonku A. paeonifolius.



Zajímavostí je, že hlízy zmijovců mají kulinární uplatnění a proto je můžete často nalézt i na pultech obchodů specializujících se na tropické potraviny. S Dr. Hetterscheidem jsme se rozloučili stylově nad kávou v jeho "nabité" pracovně, která byla plná konzerovovaných "orgánů" zmijovců umístěných v mnoha skleněných válcích postávajích snad na každém volném místě. Poněkud fyto-morbidní zážitek z pracovny taxonoma.

A protože jsme u zmijovců, musíme si krátce odskočit do botanické zahrady v německém Bonnu. Tato zahrada je mimojiné vyhlášená kultivací největšího zmijovce na světě: Amorphophallus titanum (česky: falus titánův :-) ; to by ale bylo krásné jméno!). Poměrně pěkně a obsáhle o tom referují tyto stránky. Takže pokud vás to více zajímá, tak se jimi proklikejte; dozvíte se více. Na snímku dole je hlíza "středního" jedince, o váze asi 20 kg.



Hlíza je před zasazením podrobena pečlivému zkoumání a jsou na ní nalezeny symptomy zhoubných háďátek, největších to nepřátel zmijovců v kultuře. Schválně jsem vyfotil i detail, ze kterého je to na první pohled patrné.



Tak co, našli, moji rádcové? Pakliže ne, nezoufejte! A pojďme se společně podívat do botanické zahrady v holandském Leidenu, ve které jsme se octli na pozvání kurátora sbírek pana Arta Vogela (souvislost s Nepenthes vogelii není náhodná). Tentokrát jsem nefotil expoziční skleník, ale pouze veřejnosti nepřístupné zázemí, kde se skrývá snad největší světová kolekce orchidejí z Papua New Guinea a ostrova New Britain.  



Navíc světelné podmínky focení naprosto nepřály, byla mlha, šero, prostě hnusně - takové počasí jsem v Holandsku skutečně nečekal. I tak se ale snímky pokochejte. Všimněte si detailů, zejména podlahy ze sypaného štěrku, která v letních dnech výparem vody ochlazuje klima skleníku.



Zálivka je prováděna ručně. Květináčky, pakliže nejsou zavěšené, stoji na štěrku taktéž - takže veškerá přebytečná voda snadno odteče pryč. 



Zázemní skleníky obsahují několik kójí, ve kterých jsou orchideje umístěny podle nároků na teplotu. Ani pro ty nejchladnomilnější, horské druhy není zapotřebí žádného chladícího aparátu. Nízká teplota je udržována zapuštěním skleníku, ale hlavně pravidelným rosením velmi jemnou mlhou (v pulzech) pri současně otevřených větracích oknech (v létě). Starý způsob, který bezpečně funguje!



Rostliny jsou ve skvělé kondici. Mimochodem, miluji, pokud je čas, si velmi pomalu tyto staré skleníky procházet a mazlit se doslova s každou kytičkou. Jen tak se dá v té spleti rostlin objevit spousta zajímavých rostlin a jejich květů, které na první pohed nejsou vidět. Při této cestě jsem si toho užil dostatečně!

A co mě velmi překvapilo, tak v době naší navštěvy se právě "zpracovávala" 30kg zásilka divokých orchidejí z PNG, samozřejmě získána a importována s patřičnými povoleními. A tak se stovky "naškubaných" přírodou vonících rostlin doslova válely všude možně, byly evidovány a sázeny. Přejme jim hodně štěstí v jejich novém domově.



A kolem všeho běhal bělovlasý André Schuiteman, taxonom z Leidenského národního herbáře, a když jsem se ho zeptal, tak se s chutí rozpovídal o tom, jak drsné to na Papue je, jak orchideje sám sbírá (společně s těžaři dřeva na čerstvě pokácených stromech) a jak příroda "jde do hajzlu" (omlouvám se za to!); ale bylo z něj cítit, jak je moc šťastný, že se mu po všech útrapách podařilo tuto zásilku v pořádku do Evropy jen před několika málo hodinami doručit. 

Ale zpátky ke sbírce. V době naší navštěvy jsem čekal, že toho pokvete poněkud více, bohužel to nebyla žádná sláva. Jinak pokud si chcete užít obrázků orchidejí z této sbírky, zkuste to rozhodně tady. A zde alespoň květy "nějaké" Coelogyne:



....a "nějaký" Phalenopsis? Omluvte mě, ale tohle opravdu není moje parketa. Místo toho se mrkněte, jaký používají v Leidenu nový substrát. Poněkud mi to připomíná tajemnou "Páskovu směs", ve které jsem již před lety začal dělat láčkovky. Dneska jsem již zase o krok dále.



Sbírka masožravých rostlin není rozsáhlá, ale dají se objevit i skvosty, jako například tyto dospělé a mnohaleté heliamfory. Na snímku Heliamphora tatei.



....a Heliamphora minor. Vše zasazené v čistém rašeliníku.



Z masožravek je v Leidenu i pěkná kolekce láčkovek (cca 50 druhů). Bohužel většina rostlin byla čerstvě přesazena a tak nebylo moc co fotit. Ale i tak zde dávám snímek Nepenthes veitchii, která je velmi reprezentativní a myslím, že by většina z nás uvítala mít ve sbírce takovouto pěknou kytku.

Takže toto by bylo z Leidenu asi vše. Tuto zahradu velmi doporučuji k navštívení, protože velká část kolekcí (nejen orchidejí, masožravek a myrmekofilních rostlin) je veřejnosti přístupná a návštěvník toho může vidět opravdu hodně, a to ani nezmiňuji venkovní expozice.



A tímto snímkem se s Vámi prodnešek loučím. Příště nakoukneme do Botanické zahrady v Bonnu, kde mají masožravek poněkud více! Mějte moc pěkný předvánoční týden!