Tip na letní botanický výlet
Doba dovolených vrcholí a prázdniny jsou v plném proudu, což takhle si udělat výlet třeba do Liberce a do místní botanické zahrady? Tak se nechte inspirovat - ale už předem se omlouvám, bude to jenom o masožravkách, na ostatní expozice (a že je na co se dále dívat!) jsem měl tentokrát jen velmi málo času... (17. července 2008)
Minulý pátek jsem měl náhodou cestu kolem a tak jsem neodolal a opětovně využil laskavého pozvání Dr. Miloslava Studničky ke krátké návštěvě. Do Liberce jezdím jednou, dvakrát ročně a musím říci, že je pokaždé se na co dívat. A dá se při tom také něco nového naučit a dozvědět se pár zajímavých věcí... Navíc když vám dělá průvodce ten nejpovolanější - sám ředitel botanické zahrady, jehož sbírka masožravých rostlin patří ke světové špičce, stejně jako tato botanická zahrada.
Ale kde začít? Jak jinak než u masožravek ve skleníku. Takto ji vidí běžný návštěvník, akorát má před sebou ochranné sklo. Musím říci, že se jedná o expozici povedenou, možná uceleně nejlepší, jakou jsem měl možnost doposud vidět. Tato část má navodit dojem z mokřadu někde na jihovýchodě USA. Akorát v poněkud hutnějším, ale o to zajímavějším provedení.
Dominantou jsou samozřejmě špirlice jako například Sarracenia flava a S. leucophylla. V popředí pak S. minor a S. psittacina. Uprostřed a na kraji borovice bahenní: Pinus palustris. Když je malá, vypadá jako hodně velká záchodová štětka. A má asi nejdelší jehlice ze všech borovic.
Pastva pro oči návštěvníků. Bílá Sarracenia leucophylla je v převaze a tak to má být. A mnoho dalších rostlin, jako např. orchideje (Calopogon), jen dobře zaostřit a hledat.
Na boku rašeliniště je místo vyhrazeno darlingtonii kalifornské (Darlingtonia californica). Je to obrovský exemplář se kterým se ve sbírkách setkáte jen vzácně. Nyní jim právě pan ředitel měří teplotu. ;-) Květináčem neustále protéká voda - jeden z triků úspěšného pěstování. Pohled ze zadu, který návštěvník normálně neuvidí.
V popředí na levo je australský koutek s láčkovicí australskou (Cephalotus folicullaris) a Drosera hamiltonii. Tyto dvě masožravky paří k sobě jako dvě bukvice. Ta druhá se pěstuje snadno a tu první chce každý.
Pokud zaostříte poněkud více do centrální části objevíte Sarracenia puprurea subsp. venosa var. burkii - chcete-li zkráceně Sarracenia rosea. Moc pěkná a baculatá kytka. Taky ji miluji.
Co to jsou za žlutavé kvítky? Ale... Běžná vodní bublinatka Utricularia gibba. Znají ji hlavně akvaristi; často přicházela s rostlinami z Asie jako nevyžádaný plevel. Dokáže růst jak ve vodě tak i terestricky na substrátu.
Snadno (jak pro koho!) pěstovatelná Pinguicula primuliflora. Dobrý nápad ji sem vysadit. Musí to být krása když všechny najednou rozkvetou. S. psittacina napravo. V přírodě se dají také poznat podle charakteristického křupání pod podrážkama bot. Neúmyslně, samozřejmě...
Další částí expozice masožravých rostlin je pohled do sklanatého Mexika. Nádherná skalka s protékající vodou a malými vodopády. A na ní tučnice, vranečky a jiné rostliny, které ani neumím pojmenovat. Dominantou je kvetoucí kolonie Pinguicula moctezumae, jeden z magnetů liberecké sbírky. Pokaždé když tuto nádheru vidím, tak si říkám, že do Mexika vlastě ani nemusím. Mám ho totiž za humny.
Tučnice sádrovcová (Pinguicula gypsicola) v pěkných porostech. V létě vypadá jako malý ježek a v zimě zase úplně jinak. V botanické zahradě v Bonnu je mají nasázené i na osekané tvárnici, tady raději zvolili přírodnější materiál, který jim více sluší
V popředí, návštěvníkům před nosem, roste Pinguicula gigantea. Obr mezi tučnicemi. Hádejte, jakou největší kořist dokáže ulovit tučince? Mimochodem, ty malé růžicky vlevo nahoře jsou P. esseriana - oproti tomu jedny z nejmenších.
Epifytní tučnice v zadu na kmenu mě zaujala již minule. Chtěl jsem se na ni zeptat, ale letos už byla oštítkovaná: Pinguicula hemiepiphytica. Stejně bych ji ale poznal podle květu - je nezaměnitelná. Moc se to neví, ale pár druhů "mexických" tučnic roste epifyticky na kmenech stromů a v mechovém pokryvu. Většinou ty, které se vyskytují více na jih, ve vlhčích částech střední Ameriky. Takže dobrý důvod, jak tyto rostliny ukázat i trochu jinak.
No a pakliže se o 180° otočíte, pak stojíte právě před vitrínou s láčkovkami. Skrývá mnoho druhů, které nebudu rozepisovat. Schválně jsem však nafotil tuto "bestii" Nepenthes truncata. Někdo ji radil na konferenci jako vhodnou rostlinu středního vzrůstu do bytu - no to aby jste se až vyroste raději odstěhovali. Ale žádný strach, z láčkovek lze dělat i bonsaje!
Už při minulé návštěvě jsem plesal radostí nad tím, že jsem v expozicích objevil něco nového. Toto je jakési okénko do ztraceného světa stolových hor (tepuis). Musí to vypadat zvláště pěkně, pokud se v zimě rozsvítí lampy a kolem se sešeří. Takové živé promítací plátno s tajemnou mlhou. Bohužel ty flíčky na skle, které snižují průhled, jsou daní za časté rosení, které tyto rostliny vyžadují.
Tak tedy alespoň pár čistých snímků z bočního technického vstupu. Heliamfory: Heliamphora pulchella. Chlupatka chlupatá. Kolem mech a lišejník. Jako v přírodě...
Generátor mlhy. Mnohem zajímavější na kamenech bohaté trsy Utricularia cambelliana. Tato rostlina je velmi těžká a patří mezi rarity. Navíc roste extrémně pomalu. Ale květy, ty má bezkonkurenční. Kvete v předjaří a na podzim, já jsem měl smůlu.
Ne moc pěkný snímek pravé Brocchina reducta. Mnoho pěstitelů tento druh nepozná a stále si ji pletou. Tak proto ji sem dávám, třeba se chytnou za nos.
No a tímto končí prohlídka veřejnosti přístupných expozic; tedy co se týká masožravých rostlin. Díky panu řediteli jsem měl ale to štěstí, že jsme se podíval i dále do zázemí.
Za expozicemi je důmyslně skryt chladící box (chcete-li klimatron) ve kterém jsou pěstovány další druhy chladomilných heliamfor, láčkovek a bublinatek. Všimněte si zejména láčkovky Nepenthes villosa vlevo v zadu. Ačkoliv prcek, troufám si tvrdit, že větší rostlinu nikde v ČR na vlastní oči neuvidíte.
Bublinatky stolových hor - jména jsou patrná ze štítků. Škoda, že nekvetou. Ty díry v květináčích mají zvláštní význam. Pokud chcete vědět jaký, přečtěte si Studničkovu poslední knihu: Masožravé rostliny.
A toto je již pohled do zásobního skleníku, kde se nachází hlavní sbírka masožravých rostlin. V popředí velké keře Roridula gorgonias a R. dentata. Tak pod nimi jsem dlouho slintal. Fakt nechápu, jak to dělají, že mají takové nádherné kytky. Že by to bylo rukama? A nebo ví něco, co nevím já? Nalevo tučnice a rosnatky. Taky moc pěkné.
Bližší pohled na mexické tučnice. Právě jsou v růstu. Mimo jiné mě zaujali kříženci vyšlechtění právě tady.
Roriduly a jejich kořist pěkně zblízka. Nechybí ani symbiotické klopušky (Pamerideae), které se kořistí živí. Můj skromný příspěvek této sbírce.
Skalka ve vaně a evropské temperátní tučnice. Pěkně v tom nejchladnějším skleníku.
Bublinatky po okraj zaplavené. No a to s tím zeleným chlupatým kolíkem, to je Genlisea uncinata - docela velká rarita. Právě se chystá kvést a jsem velmi zvědavý, jestli ty květy nakonec neuvadnou, jak se to často stává. Pokud ne, pak máme šampióna.
Další bublinatky. Z části ty velkokvěté.
A další chladný klimatron. Tentokrát s překvapením v podobě kvetoucí Utricularia reniformis.
Nepenthes aristolochioides a N. talangensis, v pozadí pak N. inermis. Hledej Šmudlo!
Ten samý záběr, trochu jinak......
Nepenthes inermis - ta je zajímavá tím, že tekutina v láčkách má konzistenci lubrikačního gelu a není ředitelná s vodou. Spekuluje se o tom, že tyto otevřené pasti jsou vlastně ptačí záchody (lapače) pro jejich exkrementy, které rostlinu vyživují. Tedy nejsou až tolik hmyzožravé, jako spíše.......
Poslední mohykán Nepenthes rajah. Pamatuji z loňska ještě toho obra, ale byl seřezán, zůstala pouze boční odnož. Ale i tak je to výstavní kousek. A vrchol prý bez problému zakořenil! To je vrchol!
Tak to by bylo z Liberce pro dnešek všechno. Ješte jednou děkuji panu řediteli za skvělou společnost. A vám ostatním přeji, ať někdy do této botanické zahrady zavítáte. Stojí opravdu za to!
A loučím se s vámi snímkem vitrínky mého kamaráda. Toto je pro všechny, kteří tvrdí, že se v bytě nedají pěstovat rostliny a že to navíc nejde udělat esteticky pěkně. Jde to, jen chtít. A tak je to se vším.
Mějte moc pěkné léto!
Ale kde začít? Jak jinak než u masožravek ve skleníku. Takto ji vidí běžný návštěvník, akorát má před sebou ochranné sklo. Musím říci, že se jedná o expozici povedenou, možná uceleně nejlepší, jakou jsem měl možnost doposud vidět. Tato část má navodit dojem z mokřadu někde na jihovýchodě USA. Akorát v poněkud hutnějším, ale o to zajímavějším provedení.
Dominantou jsou samozřejmě špirlice jako například Sarracenia flava a S. leucophylla. V popředí pak S. minor a S. psittacina. Uprostřed a na kraji borovice bahenní: Pinus palustris. Když je malá, vypadá jako hodně velká záchodová štětka. A má asi nejdelší jehlice ze všech borovic.
Pastva pro oči návštěvníků. Bílá Sarracenia leucophylla je v převaze a tak to má být. A mnoho dalších rostlin, jako např. orchideje (Calopogon), jen dobře zaostřit a hledat.
Na boku rašeliniště je místo vyhrazeno darlingtonii kalifornské (Darlingtonia californica). Je to obrovský exemplář se kterým se ve sbírkách setkáte jen vzácně. Nyní jim právě pan ředitel měří teplotu. ;-) Květináčem neustále protéká voda - jeden z triků úspěšného pěstování. Pohled ze zadu, který návštěvník normálně neuvidí.
V popředí na levo je australský koutek s láčkovicí australskou (Cephalotus folicullaris) a Drosera hamiltonii. Tyto dvě masožravky paří k sobě jako dvě bukvice. Ta druhá se pěstuje snadno a tu první chce každý.
Pokud zaostříte poněkud více do centrální části objevíte Sarracenia puprurea subsp. venosa var. burkii - chcete-li zkráceně Sarracenia rosea. Moc pěkná a baculatá kytka. Taky ji miluji.
Co to jsou za žlutavé kvítky? Ale... Běžná vodní bublinatka Utricularia gibba. Znají ji hlavně akvaristi; často přicházela s rostlinami z Asie jako nevyžádaný plevel. Dokáže růst jak ve vodě tak i terestricky na substrátu.
Snadno (jak pro koho!) pěstovatelná Pinguicula primuliflora. Dobrý nápad ji sem vysadit. Musí to být krása když všechny najednou rozkvetou. S. psittacina napravo. V přírodě se dají také poznat podle charakteristického křupání pod podrážkama bot. Neúmyslně, samozřejmě...
Další částí expozice masožravých rostlin je pohled do sklanatého Mexika. Nádherná skalka s protékající vodou a malými vodopády. A na ní tučnice, vranečky a jiné rostliny, které ani neumím pojmenovat. Dominantou je kvetoucí kolonie Pinguicula moctezumae, jeden z magnetů liberecké sbírky. Pokaždé když tuto nádheru vidím, tak si říkám, že do Mexika vlastě ani nemusím. Mám ho totiž za humny.
Tučnice sádrovcová (Pinguicula gypsicola) v pěkných porostech. V létě vypadá jako malý ježek a v zimě zase úplně jinak. V botanické zahradě v Bonnu je mají nasázené i na osekané tvárnici, tady raději zvolili přírodnější materiál, který jim více sluší
V popředí, návštěvníkům před nosem, roste Pinguicula gigantea. Obr mezi tučnicemi. Hádejte, jakou největší kořist dokáže ulovit tučince? Mimochodem, ty malé růžicky vlevo nahoře jsou P. esseriana - oproti tomu jedny z nejmenších.
Epifytní tučnice v zadu na kmenu mě zaujala již minule. Chtěl jsem se na ni zeptat, ale letos už byla oštítkovaná: Pinguicula hemiepiphytica. Stejně bych ji ale poznal podle květu - je nezaměnitelná. Moc se to neví, ale pár druhů "mexických" tučnic roste epifyticky na kmenech stromů a v mechovém pokryvu. Většinou ty, které se vyskytují více na jih, ve vlhčích částech střední Ameriky. Takže dobrý důvod, jak tyto rostliny ukázat i trochu jinak.
No a pakliže se o 180° otočíte, pak stojíte právě před vitrínou s láčkovkami. Skrývá mnoho druhů, které nebudu rozepisovat. Schválně jsem však nafotil tuto "bestii" Nepenthes truncata. Někdo ji radil na konferenci jako vhodnou rostlinu středního vzrůstu do bytu - no to aby jste se až vyroste raději odstěhovali. Ale žádný strach, z láčkovek lze dělat i bonsaje!
Už při minulé návštěvě jsem plesal radostí nad tím, že jsem v expozicích objevil něco nového. Toto je jakési okénko do ztraceného světa stolových hor (tepuis). Musí to vypadat zvláště pěkně, pokud se v zimě rozsvítí lampy a kolem se sešeří. Takové živé promítací plátno s tajemnou mlhou. Bohužel ty flíčky na skle, které snižují průhled, jsou daní za časté rosení, které tyto rostliny vyžadují.
Tak tedy alespoň pár čistých snímků z bočního technického vstupu. Heliamfory: Heliamphora pulchella. Chlupatka chlupatá. Kolem mech a lišejník. Jako v přírodě...
Generátor mlhy. Mnohem zajímavější na kamenech bohaté trsy Utricularia cambelliana. Tato rostlina je velmi těžká a patří mezi rarity. Navíc roste extrémně pomalu. Ale květy, ty má bezkonkurenční. Kvete v předjaří a na podzim, já jsem měl smůlu.
Ne moc pěkný snímek pravé Brocchina reducta. Mnoho pěstitelů tento druh nepozná a stále si ji pletou. Tak proto ji sem dávám, třeba se chytnou za nos.
No a tímto končí prohlídka veřejnosti přístupných expozic; tedy co se týká masožravých rostlin. Díky panu řediteli jsem měl ale to štěstí, že jsme se podíval i dále do zázemí.
Za expozicemi je důmyslně skryt chladící box (chcete-li klimatron) ve kterém jsou pěstovány další druhy chladomilných heliamfor, láčkovek a bublinatek. Všimněte si zejména láčkovky Nepenthes villosa vlevo v zadu. Ačkoliv prcek, troufám si tvrdit, že větší rostlinu nikde v ČR na vlastní oči neuvidíte.
Bublinatky stolových hor - jména jsou patrná ze štítků. Škoda, že nekvetou. Ty díry v květináčích mají zvláštní význam. Pokud chcete vědět jaký, přečtěte si Studničkovu poslední knihu: Masožravé rostliny.
A toto je již pohled do zásobního skleníku, kde se nachází hlavní sbírka masožravých rostlin. V popředí velké keře Roridula gorgonias a R. dentata. Tak pod nimi jsem dlouho slintal. Fakt nechápu, jak to dělají, že mají takové nádherné kytky. Že by to bylo rukama? A nebo ví něco, co nevím já? Nalevo tučnice a rosnatky. Taky moc pěkné.
Bližší pohled na mexické tučnice. Právě jsou v růstu. Mimo jiné mě zaujali kříženci vyšlechtění právě tady.
Roriduly a jejich kořist pěkně zblízka. Nechybí ani symbiotické klopušky (Pamerideae), které se kořistí živí. Můj skromný příspěvek této sbírce.
Skalka ve vaně a evropské temperátní tučnice. Pěkně v tom nejchladnějším skleníku.
Bublinatky po okraj zaplavené. No a to s tím zeleným chlupatým kolíkem, to je Genlisea uncinata - docela velká rarita. Právě se chystá kvést a jsem velmi zvědavý, jestli ty květy nakonec neuvadnou, jak se to často stává. Pokud ne, pak máme šampióna.
Další bublinatky. Z části ty velkokvěté.
A další chladný klimatron. Tentokrát s překvapením v podobě kvetoucí Utricularia reniformis.
Nepenthes aristolochioides a N. talangensis, v pozadí pak N. inermis. Hledej Šmudlo!
Ten samý záběr, trochu jinak......
Nepenthes inermis - ta je zajímavá tím, že tekutina v láčkách má konzistenci lubrikačního gelu a není ředitelná s vodou. Spekuluje se o tom, že tyto otevřené pasti jsou vlastně ptačí záchody (lapače) pro jejich exkrementy, které rostlinu vyživují. Tedy nejsou až tolik hmyzožravé, jako spíše.......
Poslední mohykán Nepenthes rajah. Pamatuji z loňska ještě toho obra, ale byl seřezán, zůstala pouze boční odnož. Ale i tak je to výstavní kousek. A vrchol prý bez problému zakořenil! To je vrchol!
Tak to by bylo z Liberce pro dnešek všechno. Ješte jednou děkuji panu řediteli za skvělou společnost. A vám ostatním přeji, ať někdy do této botanické zahrady zavítáte. Stojí opravdu za to!
A loučím se s vámi snímkem vitrínky mého kamaráda. Toto je pro všechny, kteří tvrdí, že se v bytě nedají pěstovat rostliny a že to navíc nejde udělat esteticky pěkně. Jde to, jen chtít. A tak je to se vším.
Mějte moc pěkné léto!