A další dubnové fotky...a malá úvaha k tomu.
Začátkem dubna jsem na jiném místě v blogu ukazoval snímek právě rašících Pinguicula corsica. A za dva týdny už rostliny začínají poprvé vykvétat. Každý kdo byl na Korsice říká, že je to nádherný ostrov a jeho návštěva prý stojí za to! Krásné moře a nádherné hory, prostě paráda. Jistě se také nechám někdy v budoucnu zlákat. A co vy?
Stejně rychlý růst je patrný i u Pinguicula crystallina subsp. hirtiflora. Tento středomořský druh tučnice sice netvoří přezimovací pupeny, ale přes zimu nějak moc neroste - spíše jen stagnuje a čeká na jaro, kdy je její rychlý růst zejména patrný. V tomto období jsou rostliny obsypány květy, ale kvetení pak pokračuje, sice ne tak intenzivně, zato ale po celou růstovou sezónu. Snímek zachycuje Albánské rostliny, já jsem však nominátní druh viděl v přírodě na jiho-východu Turecka. Jinak tato tučnice je velmi variabilní v květech, izolované populace z Řecka, Turecka, Kypru, Itálie, apod, mají i rozdílný tvar okvětních plátků. A prozradím zde malé tajemství: je plně mrazuvzdorná v našich podmínkách!
Pokud byste se zeptali současných představitelů Darwiniany (druhé ze společností, která sdružuje pěstitele masožravých rostlin u nás) na následující severský druh Pinguicula variegata pocházející ze Sibiře, tak jistě polovina z nich by vám klidně řekla, že o dané rostlině nikdy neslyšela a druhá polovina těchto "odborníků" by Vám smrtelně vážně tvrdila, že druh je v umělé kultuře nepěstovatelný, snad jen s nějakým chladícím zařízením. Tak se tedy na rostliny z kultury podívejte. Snímky jsou z dnešního a včerejšího dne. A bez chladícího boxu!
Což mě přivádí na úvahu, že vlastně málo kdy, jsou v orgánech profesních organizací odborníci na danou problematiku. Proč? Odpověď je velmi jednoduchá. Odborníci, chcete-li profesionálové, mají jen málo času dělat ještě jinou práci, neboť jsou pohlceni svým oborem natolik, že prostě na tyto "společenské" aktivity nemají čas a nebo ho již nechtějí obětovat (případně tak činí jen vyjímečně a v nějakých krizových situacích). Proto se do orgánů těchto společností dostávají lidé různých charakterů, kteří naopak mají času nadbytek, nicméně jejich odborné a praktické znalosti jsou mimoto tristí.
O co méně umí daný obor (v našem případě jde o pěstování rostlin), tak o více mají potřebu druhé lidi shromaždovat, organizovat, vychovávat a vymýšlet jim jiné aktivity, které s daným oborem vlastně vůbec nesouvisí a nebo souvisí jen okrajově. Někteří v tomto také nacházejí smysl svých životů a není vyjímkou, že se takto realizují např. celé rodiny, kterým toto "páchání dobra" vyplňuje jejich veškerý volný čas. Protože však nestačí na odbornou úroveň specialistů, kterým nemohou svými znalostmi a zkušenostmi konkurovat, záhy si nacházejí svoji parketu, kde mohou být docela úspěšní. Především je to vyvolávání zbytečných sporů mezi jednotlivci, které následně mohou nějak řešit, pokud možno za asistence celého svého spřáteleného uličního "výboru". Zde už jde pěkně excelovat a ukázat, kdo co umí. Dále jsou to aktivity typu "ochrany přírody za každou cenu" spočívající nejlépe v zákazech pěstování; k tomuto tématu má přece každý co říci a každý mu rozumí. A nebo nekonečné opisovací projekty typu atlasů, kterých jsou na internetu mraky. Také jim jde docela papouškování, zejména cizích mouder, pokud možno nějaké osvědčené autority v oboru. Když ani na to nestačí, nechají udělat reklamní tužky a natisknout třeba trička.
Oproti tomu, odborné aktivity u nich nemaji prioritu a dostávají na frak. A časopis, o co lepší je graficky, o to prázdnější je pak jeho obsah. A teď si představte, že najednou dáte těmto na funkci závislým lidem, pro které je vlastně práce pro jejich "společnost" drogou klidně najevo, že je vlastně ke svému pěstování vůbec nepotřebujete a nebo, nedej bože, že je chcete nahradit někým, pokud možno v oboru více kompetentním. Je jasné, co většinou následuje. Pokud Vás to zajímá, mrkněte do mých starších příspěvků, tam jsem se s tímto tématem vyřádil myslím dostatečně a ani po měsících, které od této doby uplynuly, bych na tom neměnil ani slovo. Jinak na stránkách oné totoalitní organizace tak milující cenzurování se o tom také něco zábavného (ne)dočtete.
Ale zpět k Pinguicula variegata. Musím se omluvit za předchozí ne moc kvalitní snímky, ale nemám vhodnou optiku a ani podmínky mi momentálně nepřály. Ale i tak lze něco z těchto snímků vyčíst. Jedná se o skutečné miniaturky o průměru listové růžice cca 1 cm s několika málo lístky a s velmi krátkým růstovým cyklem. Rostliny pěstuji třetí či čtvrtou sezónu, druhým rokem mi kvetou. Poprvé jsem ji viděl před lety u Juerga Steigera na předměstí švýcarského Bernu, který je pěstoval opravdu v chladícím boxu. Dokonce si sám byl rostliny v přírodě nasbírat, ty jeho pocházely ze Sachalinu, což je nejvýchodnější místo udaného výskytu. Dneska by ho za toto přiznání mnozí "ochránci" kytiček nejraději ukamenovali. Při sýrovém fondue nám vyprávěl, že to je rostlina, která přirůstá s živým rašeliníkem, v jehož polštářích roste, během velmi krátké severské vegetaní sezóny trvající asi 6 týdnů. Za tuto dobu rostlina stihne vykvést a vyplodit klíčivá semena. Pak zatáhne a mnoho měsíců přečká ve formě přezimovacího pupene (hibernakula).
No a jak se s tímto vypořádá u nás? No jednoduše! Prostě ty vegetační sezóny stihne dvě! Jinak k pěstování, od jara do podzimu venku. Zimu by ale u nás přežila bez poblémů taky.
Když už jsem zmínil "odborníky" odvedle, tak musím také říci, že jsem si vždy myslel, že důležité pro hodnocení každého člověka by měly být jeho výsledky a dobře vykonaná práce, kterou se může prezentovat a která po něm i zůstane. Přesto jsou někdy chvíle, kdy na vás dotírá promyšlená propaganda a demagogie majicí za cíl Vám jen škodit na pověsti. Ale pak Vám poprvé vykvete nějaká nádhera, navíc kterou jste si sám stvořil, prostě světový unikát, a říkáte si, no není to krása a kam se hrabou ti prezidenti, viceprezidenti, mluvčí a cenzoři, se svými planými řečmi a kolik že už jich bylo. Co tady zůstane po nich?
A že by vás i zajímalo co to je za krásku? Neřeknu. Dobře, jen mírně naznačím: kříženec Pinguicula moranensis. Chvilku si ještě počkejte na celý název. Zato následující rostlina jméno má: Pinguicula primuliflora "Rosa". Jedná se o japonský plnokvětý kultivar, do ČR se dostal přes Botanickou zahradu Liberec. Rostlinu na snímku mám od Dr. Studničky, ředitele této zahrady. Jinak u někoho se množí jako plevel - ne však u mě.
Dr. Studnička je také autorem pěkného kultivaru Utricularia ´Jitka´ . Nicméně na dalším snímku není Jitka, ale jiný hybrid ze stejné dílny a to Utricularia humboldtii x quelchii. Tuto rostlinu jsem dostal od pana ředitele v roce 2003, alespoň toto mám uvedeno na štítku. Musím uznat, je to taky moc pěkná rostlina. Okrasná také poměrně robustními listy! Květ má asi 4 cm šířku! Bohužel roste relativně pomalu, dělit se dá asi tak každým druhým nebo třetím rokem.
Focení mě baví, ale nějak zvláště tím nežiju. Prostě fotím krásné objekty (kytky) a ty jsou pak krásné i na obrázcích. Žádná věda. Nicméně při následujících snímcích jsem si málem utopil foťák a dost jsem se s nimi nadřel. A pak každý Vám to potvrdí, fotit kytky ve vodě (a nebo je pěstovat), to není snadné! Na schodech ve skleníku mám nádrž pro pěstování vodních druhů masožravých rostlin, 3 poslední roky jsem do ní nešáhl a je to spíše taková kaše (polévka) různých vodních rostlin. Dominantní jsou masožravky: Utricularia purpurea (v levo nahoře), U. floridana, U. volubilis, U. resupinata (uprostřed), dále pak velmi vzácná kamerunská šídlatka (Isoetes biafrana) (uprostřed) a další vodní kapradiny (v pravo). Hloubka asi 30 cm, voda čirá, barvy slabého čaje, je vidět krásně na dno.
A ještě detail na Utricularia floridana. Je to zajímavá vodní masožravá kytka, kterou jsme dovezli asi jako první do Evropských sbírek masožravek v roce 1996 z USA. Od té doby ji máme (ale s velkou zásluhou Dr. Luboše Adamce, z Bot. ústavu AVČR v Třeboni) v kultuře. Právě teď na jaře začíná masivně růst. Jinak je to druh, který v přírodě koření v 1-2 m hloubce ve dně a jeho prýty se volně vznášejí směrem k hladině. Tenkrát na Floridě jsme měli obrovské štestí, našli jsme jen náhodou pár poškozených prýtů vyplavených na břehu jezera - za normálních okolností by její získání nebylo možné bez člunu a to kdoví jestli!
A poslední snímek, tentokrát něco nemasožravého. Pohled do rašící vrcholové růžice Pinus palustris (borovice bahenní). Tato borovice je naprosto běžná na jiho-východě USA, a roste společně na lokalitách se špirlicemi i mucholapkou. Mám tři desetileté rostliny vypěstované ze semen s kmenem o průměru asi 6 cm a vypadají úchvatně - jako nefalšovaná záchodová štětka! Podívejte se třeba tady! Jinak pokud někdo víte, kde sehnat Pinus ponderosa, prosím, napište mi na email. Touží po ní totiž moji žena. ;-)
Mějte pěkný víkend i celý následující týden. A nezapomeňte pro všechno kolem také pěstovat kytky.