Jaro je konečně tady! Pojďme se podívat, co se právě probudilo.
Musím se přiznat, že posledních pár měsíců jsem blog trochu zanedbával, ale babral jsem se v hlíně a pak i naší kandidaturou na EEE 2011, a tak nebylo moc času na další věci. A taky mě opět hnětly ty drobné a snad nikdy nekončící podpásovky některých velících Darwinianistů, kteří v tomto vidí zřejmě smysl a poslání svých životů. Ale radost si kazit určitě nenechám, neboť jejich význam je zanedbatelný. Spíše je smutné, že někdo takový může reprezentovat a zastupovat část naší masožravé komunity v cizině i tady; a řadoví členové si to klidně nechávají líbit. Ale co už, existuje i jiná - lepší alternativa, pro ty co chtějí změnu.
Dneska mě to už donutilo konečně vytáhnout po zimě zaprášený fotoaparát a vyfotit pár úžasných kytek, které by už opravdu nepočkaly - a tak o ně s vámi rád podělím.
První série zachycuje nádhernou Utricularia quelchii - tato forma je ze stolové hory Ilu Tepui a v mé sbírce se ocitla předloni darem od zkušeného německého kolegy. Ne že by mi již U. quelchii nekvetla, ale tato forma je zase o trochu jiná než ty co již vlastním. A pokud jsou mé zprávy správné, tak už se v některých sbírkách toulá už i vzácná oranžovokvětá forma!
Rostliny pravidelně vykvétají v předjaří - právě v tuto dobu! Květy jsou opravdu velké, odhadem tak 3 cm - proto se někdy těmto bublinatkám říká orchidoidní. Barva na snímcích je autentická. Pěstování U. quelchii není zase až tak náročné; volím orchidejový vzdušnější substrát. Zásadní podmínka je však trvale vysoká vzdušná vlhkost a chladnější podmínky, zejména během léta. Jinak se jedná o pomalu rostoucí bublinatky - ale jsou pěkné i listem a vzácné květy vždy potěší.
Bublinatky jsou masožravé rostliny okrasné především svým květem. Před více než pěti lety byl němec Peter Harbart společně s Andreasem Wistubou na expedici na jihoamerických stolových horách a sebrali nějaká semínka neurčených Genlisea a Utricularia. A tak ke mě doputovaly také semínka označená U. spec. Aparaman Tepui, které vyklíčily a časem a byla rostlina určena jako U. aureomaculata. Tato bublinatka má velmi drobné okrouhlé lístečky ve velikosti špendlíkové hlavičky - a velmi vzácně kvete, asi 6-8 mm žlutým květem. A tak se na ni, krasavici, podívejte.
Trvalo roky než se do našich sbírek dostaly kromě běžné G. hispida další africké druhy rodu Genlisea. Znovu se budu opakovat, ale díky německým pěstitelům - jo holt jsou o trochu dále. Na snímku je květ stále poměrně vzácné Genlisea subglabra. Že je to moc pěkná kytka?
Předjaří je doba temperátních tučnic. V těchto dnech překotně raší po zimě z hibernákulí a vykvétají nádhernými květy. Bohužel tato úchvatná podívaná trvá asi tak necelý měsíc a pak je po ní - a ve sbírce vidíme povětšinou různé "zelené" a "zelenavé" růžice. Na snímku dole raší právě Pinguicula corsica z Korstiky. Díky za ní Jirkovi D., který mi semínka velkoryse poskytl. Tak co Jirko, nechceš zpátky nějaké kytky?
Začíná to jako pohádka: na podlaze skleníku je podnos a v podnosu květináč a v květináči tučnice. A nyní právě kvetou. Pinguicula longifolia subsp. reichenbachiana z Roya Valley, Francie. No nejsou ty fialky pěkné?
Pinguicula spec. Hoz de Beteta bývá také označována P. dertosensis, ale zcela jistě jde o odlišný taxon. Jen se nikdo prozatím nemá k tomu ji popsat. Její španělskou lokalitu znám osobně a když tato kytka rozkvete, vždy si na ní vzpomenu.
Když už jsme u temperátních tučnic, tak na následujících snímcích je japonská Pinguicula ramosa z mojí kultury. To mě opět přivádí k VAMRu - zasvěcení již vědí, že tento zbytečný a namyšlený projekt právem kritizuji pro jeho plytkost a mnohdy matoucí informace. Tak se tedy podívejme, co o této tučnici autor VAMRU píše: "Pěstování; náročnost: 3 - obtížná; Před několika lety sice několik exemplářů bylo pěstováno (např. Andreas Wistuba) ovšem s ne příliš dobrými výsledky. Jurg Steiger popisuje kultivaci v CPN (carnivorous plants newsletter Vol. IV, N°1). Pěstuje jej ve velmi nákladném chladícím zařízení a pro amatérské pěstování je zcela nemožné rostlinu v kultuře udržet..... Nelze rostlinu vlastnit bez povolení přímo od japonského státu, jelikož se rostlina ve skupině přírodního dědictví a jedním z nejohroženějších rostlin Japonska." Konec vtipné citace.
A tak vlastně nevím, na čem jsem. Jednak asi jejím držením zřejmě porušuji zákon, a pak je něco špatně a rostlinky by mi podle VAMRu vůbec neměly růst! Je to prekérní situace. Ale ne zase tolik, opět jde o povrchní kompilát informací z Wikipedia a internetu a pak autoři prostě nedohlédnou dále než za hranice hlavního města.
Nejen, že jde Pinguicula ramosa pěstovat, a zřejmě to nebude tak složité. Ale tentokrát neporadím, na to si musíte přijít sami. A pak doporučuji podívat se na následující fotografii, ze které je patrné, co je na této tučnici tak zvláštní. Květní stvol se totiž povětšinou rozdvojuje a nese dva (vyjímečně tři) květy!
A loučím se s Vámi snímkem jihoafrické rosnatky Drosera slackii. Když se na ni ve skeníku dívám, nemohu zapomenout na to, jak jsem za ni nechtěně a potupně vysolil 15 euro loni v holandském Leidenu. Tato kytka se mi moc líbila, a ne, že bych ji už ve sbírce neměl, ale tak nějak jsem po ni zatoužil - a správný holandský obchodník Gert H. mi napálil cenu, kterou už jsem pak hrdě nemohl odmítnout. Ale znáte to... A nakonec to stálo to za to a vůbec nelituji! A dělá mi velkou radost.
Takže se mějte s přicházejícím jarem krásně a nezapomeňte, že kdo se chce masožravkám věnovat na úrovni - ten volí jedině Českou společnost pěstitelů masožravých rostlin!
...jo a abych připoměl, už jste všechno přesadili? Ještě ne? Tak to je nejvyšší čas! Tak s chutí do toho a nevysedávejte u virtuálního Internetu. Raději pěstujte kytky!