Trpasličí druhy rosnatek
Kdo někdy zalistoval v dobře ilustrované knize botaničky a malířky R. Ericksonové Plants of Prey, anebo v bohatě fotograficky vybavené monografii A. Lowrieho Carnivorous plants of Australia, musí se obdivovat snad nejkrásnějším rosnatkám světa, zvaným v jejich australské domovině "pygmy sundews" - trpasličí rosnatky. Jedna z nich se přímo jmenuje Drosera pygmaea a ta byla dlouho jediným častěji pěstovaným druhem z této skupiny. Není přitom typickou představitelkou, neboť jako jediná se vyskytuje v jihovýchodní Austrálii, na Tasmánii a na Novém Zélandě, kdežto ostatních 30 druhů roste v jihozápadní Austrálii. D. pygmaea se také odlišuje čtyřčetnými jednotlivými květy, místo obvyklých pětičetných, seskupených v květenství.
Zvláštní morfologie
Jedna skupina trpasličích rosnatek se vyznačuje přízemní růžicí z velkého počtu listů. Každý má mističkovitou, anebo lžícovitou čepel s velmi dlouhými obvodovými tentakuly a lysý řapík. Pasti tak tvoří červený věnec kolem zeleného centra růžice. Ta má u nejmenších druhů průměr jen 1 až 1,5 cm (D. nitidula, D. occidentalis), běžné rozměry ostatních druhů jsou do 2 cm.
Miniaturní rosnatka Drosera dichrosepala roste pouze v těsné blízkosti Albany. Vědecký popis vyšel v minulém století v Moskvě.
Druhá skupina má listy šikmo vzpřímené či obloukovitě zvednuté, k zemi nepřitištěné. Růžice je potom chocholovitá, přičemž rostliny mají sice krátký, ale dobře patrný stonek. Druhy z této skupiny mívají listy lžícovité až úzce oválné, dlouze řapíkaté, na konci s obzvláště dlouhými rudými tentakuly. Právě takové olistění mají největší z trpasličích rosnatek, D. barbigera (průměr růžice až 5 cm) a D. scorpioides (průměr až 3,5 cm). Budeme-li brát v úvahu jen atraktivní vzhled vegetativních částí, tedy lapacího aparátu, jsou tyto 2 druhy zajisté nejkrásnější. Bohužel jsou také velmi obtížně pěstovatelné.
Všechny trpasličí rosnatky mají vzrostný vrchol zvláštní tím, že během roku zcela mění svou podobu a funkci. V době plného růstu se z něj odklánějí a rozvíjejí mladé listy. V určité době se místo nich začne vytvářet spící pupen. Rudimentální listy jsou v něm chráněny svými zveličenými suchomázdřitými palisty. Brzy po zahájení další vegetační sezóny se potom ve středu růžice tvoří rozmnožovací tělíska - šupinovité či diskovité gemmy. Vznikají přeměnou základů listů a mají již dobře patrný adventivní pupen, vlastně již dosti diferencovanou mladou rostlinku.
Drosera scorpioides (rosnatka štírkovitá) z JZ. Austrálie je překrásnou miniaturou, s čepelemi dlouhým jen 6 mm (bez tentakul). Lodyha je dole obalena nekrotizovanými listy a brvitými palisty, což je výhodné na sluncem rozpalovaném písku nebo lateritu. V kultuře je velice náročnou raritou.
Trpasličí rosnatky tkví v půdě několika vláskovitými, ovšem překvapivě hluboce zapuštěnými kořeny. Jdou tak hluboko, protože hledají vodu.
Květy mohou být bílé, růžové, žluté i miniově oranžové s téměř černými středy, na slunci s duhovým leskem. U některých druhů jsou velmi drobné a někdy také odpudivě páchnou (D. paleacea). U jiných se však svým průměrem vyrovnají velikosti mateřské růžice (D. echinoblasta, D. helodes, D. leucoblasta, D. miniata), u D. sewelliae ji dokonce překonávají.
Ekobiologie
Uvedený poněkud komplikovaný morfologický popis bude jasnější v souvislosti s ekologií. Z předešlé části o hlíznatých rosnatkách, s nimiž trpasličí rosnatky zpravidla rostou na společných biotopech, víme o nutnosti adaptací na letní suchou a horkou periodu. Trpasličí rosnatky však přežívají v aridních a semiaridních podmínkách díky naprosto zvláštní životní strategii.
Porovnání velikosti listové růžice o průměru 10 mm a květu u rosnatky Drosera leucoblasta (nahoře). Je to choulostivý druh a jediný jedinec na snímku, získaný před několika lety, uhynul. Díky daru přítele z Jihoafrické republiky Botanické zahradě Liberec nám však už vykvétá celé políčko tohoto druhu.
Na jaře, tj. ke konci vegetační sezóny, nastává doba květu. V krátké době po tom dozrávají práškovitá semena. Jsou důležitá pro přežívání extrémního sucha. Jsou také jedinou možností šíření na větší vzdálenosti.
Než přijde doba sucha, vyvine se ve středu růžice vřetenovitý nebo kulatý pupen, listy zestárnou, zkroutí se dolů a izolují potom pupen od sluncem žhavené půdy. U druhů s delší lodyhou (kaulescentních) je zase pupen oddálen od půdy díky odumřelé tuhé dolní části stonku. Jen druhy osídlující nejmokřejší části mokřadů ještě vegetují a pokračují v kvetení o něco déle (D. nitidula, D. pulchella aj.).
Z populací trpasličích rosnatek přežijí po dvou - až osmiměsíčním suchu jen jedinci na nejpříhodnějších mikrobiotopech. Po dešti se mrtvé části pod živými pupeny zbortí a rostliny tvoří nové kořeny. Doba vlhka je krátká, a tak se tito zbylí jedinci musejí rapidně namnožit do původní početnosti populace. Každý z nich proto tvoří až desítky gemm, k je jichž odlomení stačí dopad dešťové kapky. Gemmy přitom odskakují a dopadají kolem mateřské rostliny. U některých druhů je shluk gemm tlačen po obvodu tuhými palisty natolik, že po dopadu kapky prý vystřelují až 2 metry daleko. Po oddělení gemmy od mateřské rostliny následuje rašení z adventivního pupene, až dosud inhibovaného fytohormony produkovanými právě mateřskou rostlinou. Gemma je rezervoárem živin i první asimilační plochou. Vývin je tak rychlý, že vzniklá rostlina je schopna semenit ještě v téže vegetační sezóně. Tím je popsaný vegetační cyklus uzavřen.
Tvorba gemm, jak se běžně nazývají odlomitelné rozmnožovací částice vznikající v určitém období namísto normálních listů, u druhu Drosera leucoblasta.
Úvahou můžeme dospět k vysvětlení, proč vlastně jsou trpasličí rosnatky tak miniaturní a proč musejí mít schopnost obzvláště rychlého rozmnožování. Jejich dosahované rozměry by měly být závislé na množství dostupných stavebních látek a čase, jenž je k dispozici pro růst. V půdě je zpravidla velmi málo přístupných živin. Také čas, jedné vegetační sezóny je krátký. Popsaná životní strategie ukazuje. že určitý jedinec může mít spolehlivě k dispozici také jen jedinou vegetační sezónu. Větší rozměry rostlin jsou zřejmě nedosažitelné právě vlivem chudoby prostředí na živiny a nedostatku času.
Malé rozměry by znamenaly pro jednotlivou, osamocenou rosnatku omezení rejstříku kořisti na nejmenší hmyz. Jestliže však rostliny vytvoří těsnou skupinu, může společná fylosféra zafungovat stejně jako růžice velké rosnatky. Přilákaný hmyz, ulpělý na listech, se musí pohybovat po rozsáhlé ploše, až se vysílí a může být konečně ukořistěn. Takové zefektivnění pastí rozšířením výběru potenciální kořisti je v podmínkách nedostatku živin výhodou.
Dole schematická kresba takového vegetativního rozmnožovacího orgánu typického pro všechny trpasličí rosnatky - gemma druhu Drosera scorpioides. Velikost 2 mm, pohled z boku, z horní a dolní strany. 1 - základy budoucích listů, 2 - kořen ustrnulý v růstu, 3 kořenové vlášení vyrážející při rašení po odlomení gemmy, 4 - první adventivní kořen, rašící později, 5 - kýl na dolní straně, 6 - místo odlomení od mateřské rostliny Všechny kresby R. Novotná.
Pěstování
Trpasličí rosnatky se různí svou odolností v kultuře, přičemž růžicovité druhy z nejsušších oblastí a druhy kaulescentní jsou obzvláště choulostivé. Všechny pěstujeme od začátku září do konce května tak, že květníky stojí ve vodě. Přes léto zmírníme vlhkost, jen druhu D. pygmaea poskytujeme celoročně mokro.
Podobný snímek rosnatky Drosera pulchella ve starém čísle časopisu National Geographic udělal z tohoto druhu nedosažitelnou krásku. Dnes roste v liberecké botanické zahradě v celých kobercích. Kvete buď růžově nebo v miniově oranžovém tónu.
Během zimy odlamujeme gemmy a rozséváme je na povrch mokré rašeliny. Starší rostliny můžeme kdykoli zmladit zabořením hlouběji do substrátu. Dobře snášejí i přesazování. Během zimy a vždy po přesazení je vhodné uplatnit preventivně fungicid. Z nyní používaných přípravků se hodí Fundazol, Topsin, Ronilan i jiné, nepoužíváme však látky s obsahem mědi.
Trpasličím rosnatkám zpravidla konkurují mechy. Ty je nutno občas pomocí pinzety proplít. Jejich zbujení je možné oddálit tepelným zničením výtrusů: V domácích podmínkách se rašelina uzavře do mikrotenového sáčku, umístí se na podložku do Papinova hrnce s trochou vody a asi 10 minut se nechá propařit. Takováto příprava substrátu má však i jednu velkou nevýhodu. Dochází k likvidaci přirozené půdní mikroflóry a vzniká bezkonkurenční prostředí, umožňující invazi a přebujení hnilobných všudypřítomných mikroorganismů šířících se z okolí. Pokud se rosnatky sázejí do čerstvě tepelně ošetřené rašeliny, často podléhají nápadně rychlé zkáze. Pěstitelé proto doporučují vyčkat alespoň 2 týdny. Během nich se prý již v květnících se substrátem ustálí určitá příznivá rovnováha mikrobiálního společenstva.
Nově objevený druh Drosera eneabba rostoucí v malé arele severně od Perthu. V zobrazené růstové fázi má největší růžice a tvoří gemmy, kdežto v době větu má růžice nápadně menší. Kvete bíle nebo růžově. V přírodě roste zpravidla v čistém křemičitém písku. Snímky M. Studničky.
Epilog
V pojednání o rosnatkách se psalo o mnoha druzích sice velmi krásných a hlavně zajímavých, ale přitom obtížně udržitelných v kultuře. Po letech práce s rosnatkami mohu doporučit pravidlo, že pěstitel má volit inventář své sbírky podle technických předpokladů (např. možnosti chladné zimní periody, ideální osvětlení zejména přes zimu apod.). Kdo se bez ohledu na ně pokouší získávat cokoli, co se líbí, toho nečeká úspěch.
Právě pro orientaci sběratelů je v celém seriálu více informací z pěstitelské ekologie než například z taxonomie. Příbuzenské a evoluční vztahy různých druhů rosnatek jsou ovšem také velmi zajímavé a v posledních letech bylo publikováno několik nových úvah a teorií. Nejodvážnější a pochopitelně také místy diskutabilní hypotézy od belgického autora J. Degreefa lze nalézt ve speciálních časopisech (Dionée, Drosera, Carniv. Pl. Newslett.).
Copyright © Miloslav Studnička, 1995